nakladatelství Portál - internetové knihkupectví

Úvod

Skupinka dětí si hraje. Některé se perou, jiné dovádějí. Jedno dítě se zdržuje opodál stranou od ostatních. Zdá se, že ke hře nikoho nepotřebuje. Trpí něčím? Jak se asi cítí osamocený človíček mezi ostatními?
Uvažujeme o tom, co vidíme, a používáme naši představivost – tyto myšlenky a představy jsou součástí sdíleného sociálního porozumění. Pětileté dítě i dospělý člověk obvykle získají z uvedené scénky stejný dojem. Možná je to tajemství, které je za naší interpretací a porozuměním okolního světa. Okamžitě najdete sociální klíč k obecnému pochopení sociálního kontextu.
Co se děje, když dítě s autismem vidí stejný obrázek? Je schopno okamžitě pochopit vzájemné vztahy ve skupince dětí, bude schopno vyjádřit, co si členové skupinky myslí a co cítí? Uvědomí si záměry jednotlivých dětí? Nebo bude dítě s autismem vnímat spíše určité detaily – míček, medvídka, chlapce s brýlemi?
Odpověď není jednoduchá. Děti s autismem mají odlišné vnímání světa. Toto vnímání je od dítěte k dítěti rozdílné, nenajdeme dvě děti s autismem, které by svět vnímaly a interpretovaly stejně. Hrají si vůbec děti s autismem s jinými dětmi?

Cíle a způsoby prezentace problému
Fakt, že u dětí s autismem často chybí spontánní tvořivá hra, ještě neznamená, že hra nemůže být zdrojem jejich osobního rozvoje. Děti s autismem se mohou naučit, jak si hrát, jestliže rodiče i učitelé si budou vědomi pravidel, kterými se hra řídí. Hra jako každá lidská činnost má svá skrytá pravidla.
Cílem této knihy je vysvětlit základy a potenciální možnosti her dětí s autismem.
Mnoho let jsme se věnovali rozvoji komunikace, která má přímý vztah k rozvoji herních dovedností. Děti s autismem nekomunikují jako jiné děti. Potřebují se naučit způsob, jak a proč komunikovat. Nácvik komunikace je vždy jeden ze základních kamenů vzdělávacích intervencí. Stejně jako komunikace i nácvik herních aktivit jsou velmi obtížnou, ale velmi důležitou kapitolou výchovně-vzdělávacích intervencí.

Struktura této knihy
V první časti knihy se věnujeme krátkému přehledu vývoje dětí s autistickým syndromem ve srovnání s raným vývojem zdravých dětí. Vysvětlíme základy a obecná pravidla dětské hry.
Hlavní část knihy je orientována ryze prakticky, přináší různé příklady a naznačuje strategie pro vytváření tvořivé hry. Tyto strategie mají podpořit hru dítěte. Abychom byli schopni vytvářet herní jednotky pro jednotlivé děti, musíme bezpodmínečně znát schopnosti a dovednosti dítěte. V závěru knihy uvádíme dotazník, podle kterého můžeme systematicky zaznamenávat a hodnotit úroveň hry dítěte. Zdrojem inspirace pro tuto knihu byly děti. Svým chováním, svými vzájemnými vztahy vytvářely skutečný obsah této knihy. Proto je přirozené, že knihu dotvářejí fotografie dětí.
Děti obvykle zkoumají a vytvářejí si svůj svět ve více rovinách najednou. Nazýváme to „fyzickým“ a „sociálním“ přístupem ke světu. Zdravé dítě automaticky integruje oba přístupy pomocí vnímaných informací. U dětí s autismem podněty procházejí pouze jedním informačním kanálem: fyzickým přístupem.
Dítěti s autismem se sociální aspekty vysvětlují jen velmi obtížně, protože máme tendenci zkoumat a vysvětlovat sociální oblast prostřednictvím vlastních emocí.
S pomocí hry lze propojit fyzický a sociální rozměr světa. Vstup do sociálního rozměru světa můžeme podporovat cíleně zaměřenými herními aktivitami.
Zdravé dítě se pomocí hry učí sociálnímu vnímání, cítění a porozumění. Jsme přesvědčeni, že hra skýtá velké potenciální možnosti i dětem s autismem. Většina dětí hrou spontánně poznává svět a přistupuje ke hře tvořivým způsobem. Je na nás, abychom byli kreativní a vytvářeli podmínky pro rozvíjení hry i u dětí s autismem.
Během naší práce jsme byli často příjemně překvapeni motivací a radostí dětí s autismem ze vzájemné hry stejně jako z jejich objevování sociální vzájemnosti a sociálních vztahů.
Vzájemné sdílení, prožívání štěstí, posměch, pocit nudy a rozladění – to všechno jsou stránky lidských vztahů. Herní aktivity představují pro děti rámec pro objevování a porozumění emocím u sebe samých i u ostatních lidí. Pro děti s autismem je velkým problémem se s těmito emocemi vyrovnat.

Jak chápeme autismus?
Nejlepší způsob jak porozumět autismu je vycházet z dojmů, které ve vás vyvolá setkávání s jednotlivými dětmi s autismem. Postižení v komunikaci a v sociálních vztazích není jednostranné, projevuje se ve vztahu k jiným lidem. Proto se musíme snažit porozumět vzájemnému propojení těchto vztahů.
Nedostatek v sociální komunikaci osob s autismem nás překvapuje jen proto, že schopnost komunikovat a mít sociální chování bereme jako samozřejmou dovednost. Předpokládáme, že děti mají vrozenou schopnost komunikovat a chovat se společensky. Možná by nás mělo naopak překvapovat, že tolik dětí má tyto schopnosti vrozené.
Udivuje nás, kolik náročných dovedností si dokáže osvojit zdravé dítě po nástupu do školy: čtení, psaní, počítání a mnohé jiné. Zapomínáme však na mnoho jiných dovedností, které si dítě osvojí v raném věku dlouho před vstupem do školy.
Autismus se začne projevovat před dosažením třetího roku a mnohé základní nedostatky se stanou zřejmými v těch schopnostech a dovednostech, které si zdravé děti osvojí už v době 18 až 24 měsíců. Podrobná znalost raného vývoje je tedy pro porozumění autismu stěžejní.
Jak zásadní je to problém, ilustroval britský psycholog David Ricks (1976). Ricks studoval tři skupiny nemluvících dětí. Šest dětí s autismem, šest dětí s mentální retardací a šest dětí bez postižení. Děti byly vystaveny čtyřem situacím a jejich reakce byly nahrávány na magnetofon:

1. Dítě dostalo oblíbené jídlo.
2. Jídlo bylo dítěti odebráno.
3. Dítě uvidělo maminku, od které bylo předtím odděleno.
4. Praskl nafukovací balonek.

Matky dětí byly pozvány, aby naslouchaly nahrávkám a pak popsaly, co slyšely. Každá z matek byla schopna rozeznat reakce dětí zdravých a dětí s mentální retardací. Jelikož reakce dětí byly velmi podobné, matky měly problém rozeznat reakci vlastního dítěte.
Jinak tomu bylo u matek dětí s autismem. Tyto matky byly schopny identifikovat vlastní dítě a interpretovat jeho reakci.
Uvádíme některé závěry Ricksovy studie, které stojí za zamyšlení:

- Děti s autismem postrádají nebo velmi brzy ztratí vrozenou schopnost vyjádřit emoce univerzálním způsobem, tedy způsobem, kterému rozumí jiní lidé.
- Děti s autismem vyjadřují své pocity, ale ne obvyklým způsobem.
- Dítě s autismem potřebuje kontakt s člověkem, který ho velmi dobře zná a dokáže přesně interpretovat způsob, jakým dítě vyjadřuje své emoce.
- Jsou to často rodiče, kteří mají k dítěti tak úzký vztah, že mu dokážou porozumět a přesně interpretovat jeho reakce.

Je snadné porozumět chování zdravého dítěte, ale porozumět autistickému dítěti vyžaduje speciální znalosti a dlouhodobou zkušenost. A i v tomto případě se znalost týká pouze jednoho určitého dítěte. Neexistují dvě děti s autismem, které by vyjadřovaly své emoce stejným způsobem. Proto je každý problém komunikace společným problémem dítěte a dospělého.