nakladatelství Portál - internetové knihkupectví

Nenahraditelná ztráta (Jeremjáš)

Snad každý ve svém životě zažil něco, čemu se obvykle říká „nenahraditelná ztráta“. Jde o něco, o čem se člověk domnívá, že za to nemá přiměřenou náhradu. Nemáme tím nyní na mysli úmrtí někoho z nejbližších, o kterém se též běžně hovoří jako o ztrátě, ale ztrátu něčeho, co existovalo v originále – a co se podle lidských měřítek nedá nahradit. Může to být památka na něco či někoho milého, může to být i umělecké dílo: obraz, socha nebo rukopis knihy. V takovém případě je skutečně ztráta nenahraditelná. Krátký starozákonní příběh, který chceme uvést, by měl lidem, kteří podobnou ztrátu utrpí, přinést útěchu. Ukázat jim, že podobné ztráty navzdory nenahraditelnosti mohou poškozeného i obohatit. Jde o jednu situaci dramatického života proroka Jeremjáše, ve které přišel o vzácný rukopis Božích slov, která mu v průběhu času byla sdělena. „Jeremjáš tedy zavolal Báruka, syna Nerijášova. Báruk zapsal do svitku knihy všechna slova z Jeremjášových úst, která k němu Hospodin mluvil. Pak Jeremjáš Bárukovi přikázal: ‚Jsem ve vazbě a nesmím chodit do Hospodinova domu. Ale ty jdi a ze svitku, do něhož jsi zapsal Hospodinova slova z mých úst, předčítej lidu v domě Hospodinově v den postu, předčítej je i všem Judejcům, kteří přijdou ze svých měst. Snad padnou na kolena a budou prosit před Hospodinem o smilování a každý se odvrátí od své zlé cesty. Vždyť veliký je hněv a rozhořčení, o němž Hospodin tomuto lidu mluvil!‘“ Z Jeremjášových slov vyplývá, že šlo o mimořádně cenný rukopis, jenž měl nejen zachránit celý národ, ale byl rovněž vzácným svědectvím inspirovaného Jeremjášova duchovního života, který se mimo jiné stal součástí svatých knih.
Knih podobné hodnoty zaznamenala lidská historie od té doby velké množství a jen pravý tvůrce je schopen procítit neštěstí, ke kterému poté došlo. „Ačkoli Elnátan, Delajáš a Gemarjáš na krále naléhali, aby svitek nepálil, neuposlechl je. Král přikázal Jerachmeelovi, synu královskému, Serajášovi, synu Azríelovu, a Šelemjášovi, synu Abdeelovu, aby písaře Báruka i proroka Jeremjáše jali; Hospodin je však ukryl.“
Někdo – částečně poučen duchovními profi ly příběhů – by mohl mít za to, že Bůh svitek zachrání, stejně jako se postaral o jeho autory: Jeremjáše a Báruka. Nicméně: král dal rukopis neodvolatelně spálit a duplikát neexistoval. Bůh však přišel nečekaně s jiným řešením. „I stalo se k Jeremjášovi slovo Hospodinovo poté, když král spálil svitek se slovy, která zapsal Báruk z Jeremjášových úst: ‚Znovu si vezmi jiný svitek a napiš na něj všechna předešlá slova, která byla na svitku předešlém, který Jójakím, král judský, spálil.‘“ Vzácný rukopis byl tedy překvapivě rekonstruován. Jistě šlo o nevšední duchovní zážitek; vždyť Jeremjáš musel Bárukovi opakovat to, co se obvykle považuje za autenticky neopakovatelné. „Jeremjáš vzal tedy jiný svitek, dal jej písaři Bárukovi, synu Nerijášovu, a ten do něho zapsal z Jeremjášových úst všechna slova té knihy, kterou Jójakím, král judský, v ohni spálil.“ Nakolik byl nový svitek stejný jako předešlý, nevíme. Ale víme nad veškerou pochybnost, že byl lepší. Dokazují to slova Písma: „Bylo k nim přidáno ještě mnoho podobných slov.“
Jeremjášův dílčí příběh je v mnohém poučný; v každém případě si můžeme uvědomit, že žádná ztráta podobného druhu není fatálně nenahraditelná a že někdy – a to je memento zvlášť pro umělce – může být její náhrada kvalitnější.