Portál
Výše popsané příběhy měly společné to, že je prožívaly dvojice, které chodily k lékaři a byly informovány o charakteru nemoci. Ale není tomu tak vždycky … Osvěta (např. informace od Sdružení pacientů s bipolární afektivní poruchou a jejich rodinných příslušníků nebo z některých internetových stránek) samozřejmě pomohla změnit pohled na tuto nemoc. Stává se nám však, že se setkáme s neinformovanou dvojicí nebo s partnery, kteří, ať už jsou informovaní, nebo ne, odmítají realitu – tedy nemoc – akceptovat. Doktor Louis Bertagna, jeden z nejlepších francouzských odborníků na bipolární poruchu, asi před deseti lety prohlásil: „Setkáváme se s lidmi, kteří po deseti nebo dvaceti letech a navzdory zřejmým, a dokonce velmi výrazným změnám nálady a chování partnera nechápou a nikdy nepochopí. Kategoricky prohlašují, že nikdy neuvěří, že tak silná osobnost by nedokázala takové situace zvládnout… Tihle lidé zkrátka zavírají oči před depresí a je marné doufat, že se někdy změní!“
Mylných představ o nemoci jsou stovky. Některé jsou absurdní, jiné vycházejí z nevědomosti. Spojovat bipolární poruchu se slabostí nebo nedostatečným charakterem bývá projevem touhy popřít nemoc a potřeby se chránit. O tom svědčí Janův příběh.
Janovi je padesát pět let. Vybudoval si skvělou kariéru, která by se byla ještě rozvíjela, kdyby si začal léčit své depresivní stavy, které se u něj začaly objevovat už na konci dospívání. Posledních několik let vykazoval změny nálady, pravděpodobně způsobené antidepresivy. Depresivní epizody se zhoršily a začaly mu narušovat běžný život. K tomu se navíc přidala neurologická choroba. Deprese se vyznačovala ztrátou zájmu, zpomaleným myšlením, únavou, nízkým sebevědomím, omezením tělesných aktivit. Celé dny trávil v posteli a nedokázal zadržet slzy. Jeho děti situace velmi zasáhla. Manželka s ním chodila na první schůzky s lékařem. Pracovala v oboru neuropsychologie. Její odbornost jí však nezabránila v tom, aby na manželovu nemoc nereagovala paradoxním způsobem. Přinutila ho sice chodit k lékaři, ale vůči němu samému se chovala agresivně. Prosila ho, aby „s tím pohnul“, a opakovaně mu tvrdila, že „tohle není žádná opravdová nemoc“. Chovala se panovačně, zakazovala mu jakoukoliv aktivitu, pití alkoholu, řízení auta i vycházky…
Partner s takovým dohlížitelským a přísným chováním přispívá k pacientovu pocitu viny, k tomu, že se uzavře do své nemoci, a přivolá si tak další recidivy. Maria-Christine Hardy, psychiatrička, zdůrazňuje v článku věnovaném problematice pacientova partnera, že „reakce se může projevit dvěma způsoby: partnerovou pasivitou, tj. ‚nehybností‘, která je protikladem neustálého pohybu pacienta s bipolární poruchou, nebo permanentním kontrolováním ve snaze zabránit pacientovi se pohybovat. Tyto dva typy reakcí – působící proti chování nemocného – se jeví jako faktory podporující recidivu, a to zejména manickou.“
Takové defenzivní jednání vůči nemoci navíc svědčí o skrytém utrpení, které by mohlo být oprávněným důvodem pro to, aby partner vyhledal psychologickou pomoc pro sebe.
Internetový obchodník roku 2009
Nedovolte mozku stárnout
