nakladatelství Portál - internetové knihkupectví

Žáci a studenti

V devadesátých letech se průměrná délka školní docházky u nás zvýšila o 0,7 roku. V zemích Evropské unie se však v téže době prodloužila o 1,7 roku, takže naše zaostávání za průměrem EU vzrostlo na 2,2 roku. Pohybem demografické vlny na základních školách ubylo žáků o 13 procent, na vysokých přibylo 63 procent studentů.

Žáci a studenti: základní fakta

Pětinu národa tvoří žáci a studenti. V českých školách studuje na přelomu tisíciletí přes dva miliony mladých lidí – kdo má rád přesná čísla, v roce 1999 jich bylo ve školách, školkách i na univerzitách v denním studiu evidováno 2 085 274.
Počet dětí na prvním stupni základních škol je dán populačním vývojem. Za posledních deset let klesl počet dětí v nižším školním věku o 19 procent, mezi lety 1985 a 2000 o 30 procent. Neovlivní-li situaci děti imigrantů, v další generaci můžeme očekávat další pokles – až na polovinu počtu z poloviny osmdesátých let.
Základní vzdělání je povinné pro všechny děti (s výjimkou dětí s vážným zdravotním handicapem, ale i u těch se míra integrace zvyšuje). K prosazení tohoto principu došlo u nás už dávno. Je to vidět z toho, že vůbec bez vzdělání bylo v České republice už v roce 1950 jen necelé procento dospělých, zatímco v Belgii to bylo v té době ještě pět procent, v Itálii šestnáct, a ve Španělsku dokonce 36 procent.
Povážlivý je však podíl českých dětí na zvláštních školách. Prochází jimi u nás 3,8 procenta z ročníku, třikrát více, než je obvyklé ve vyspělých zemích, kde většinou tento podíl nepřesahuje jedno procento. I u nás však dochází k poklesu – v druhé polovině devadesátých let poklesl počet dětí přeřazovaných do zvláštních škol na třetinu.
Čeští žáci se dělí s mladými Skoty o evropské prvenství v zameškávání školní docházky. Průměrný žák osmé třídy v Nizozemsku zamešká za školní rok tři dny, ve Francii, Německu, Rakousku a Maďarsku jsou to čtyři dny, v Anglii šest dní a průměrný český osmák, stejně jako Skot, zamešká za rok osm dní.
Průměrný počet žáků na jeden počítač na škole byl na konci devadesátých let 20. století v České republice čtyřikrát vyšší než v Kanadě. U nás se v posledním roce 20. století tísnilo kolem jednoho počítače na 40 studentů, v Maďarsku 30, v západní Evropě kolem 20 a v zemích severní Evropy a v Kanadě kolem deseti žáků. Ve Spojených státech připadne jeden školní počítač na šest žáků. V letech 2001a 2002 realizuje MŠMT velkou investici do změny tohoto nepříznivého stavu.
V padesátých letech 20. století jenom Švýcarsko a Finsko měly v Evropě vyšší podíl maturantů v dospělé populaci než Česká republika. Na počátku osmdesátých let se vzdělávalo v České republice na nějakém typu střední školy zhruba 80 procent z patnáctiletých až devatenáctiletých mladých lidí. Přes liberalizaci přístupu na odborné školy a gymnázia a přes výrazný nárůst jejich počtu po roce 1990 však šance na středoškolské vzdělání klesla do roku 1998 o čtvrtinu, na zhruba 60 procent z patnáctiletých až devatenáctiletých.
Ve státech Evropské unie jde vývoj opačným směrem: šance mladých lidí na vzdělání se tam nepřetržitě zvyšují – zatímco na počátku osmdesátých let byl podíl žáků na věkové skupině 15–19 let jen něco nadpoloviční, blíží se na konci století k devadesáti procentům.
Délka vzdělání se už dnes ve vyspělé Evropě prodlužuje studiem na vysoké škole; střední škola se stala samozřejmostí. Česká republika tento vývoj nezachytila. Studiem nějaké vysoké školy u nás pokračuje asi 35 procent maturantů (22 procent studiem vysoké školy univerzitního typu), v Maďarsku asi 45 procent, ve skandinávských zemích více než polovina maturantů (ve Finsku 70 procent maturantů). Menší šanci než Česká republika dávají svým maturantům z 29 zemí OECD jen Mexiko a Turecko.
Počty studentů vysokých škol a počty jejich absolventů také v České republice výrazně rostou. Zvýšení počtu absolventů mezi rokem 1993 a rokem 2000 z 19 tisíc na více než 37 tisíc znamená nárůst téměř stoprocentní. V téže době ovšem procházela obdobím vysokoškolského vzdělávání velká populační vlna z poloviny sedmdesátých let (srov. kapitolu 1.1), takže šance dostat se na vysokou školu rostla mezi lety 1989 a 2000 ročně ani ne o tři procenta.
Podle statistik zemí OECD vstupuje do vysokoškolského vzdělávání v průměru 45 procent populačního ročníku. Více než 60 procent populačního ročníku vstupuje do univerzitních studijních programů ve Finsku a Švédsku, více než polovina v Polsku, Maďarsku, Norsku, Nizozemsku a Argentině, průměrné hodnoty 45 procent je dosaženo nebo je překročena v Koreji, Spojených státech, Velké Británii a Izraeli. V České republice vstupovalo v roce 1999 do univerzitních studijních programů pouze 23 procent populačního ročníku, což je nejhorší publikované procento mezi zeměmi OECD, horší než Mexiko s 24 procenty.
Postgraduální doktorandská studia, která připravují na vědeckou dráhu, absolvuje ve vyspělých zemích dnes asi jedno procento mladých lidí. V Německu, Finsku a Švédsku je to kolem dvou procent, ve Švýcarsku 2,5 procenta. V Maďarsku se připravuje na vědeckou dráhu 0,8 procenta, v České republice 0,5 procenta a v Turecku 0,3 procenta mladých lidí.
Česká republika se od vyspělých zemí liší i strukturou svého vysokého školství. Techniky u nás pokrývají více než 22 procent vysokoškolského vzdělávání, zatímco v Německu je to 20 procent, ve Švédsku 16, v Rakousku 15, v Nizozemsku 13, ve Velké Británii 12 a ve Spojených státech 7 procent. (Průměr OECD je 14,2 procenta.) Více než dvojnásobný je proti průměru OECD také podíl zemědělských škol. Sotva poloviční je u nás naopak podíl studentů přírodních věd a matematiky. Také podíl těch, kteří se vzdělávají v humanitních oborech nebo se připravují na sociální práci, je u nás podprůměrný.
V České republice v průměru 20 procent vyučených, 25 procent absolventů s maturitou a 20 procent vysokoškoláků pracuje do tří let v jiném oboru, než který vystudovali. V technicky orientovaných oborech je tento podíl větší.
Na stupni vzdělání závisí výrazně i míra uplatnění. V polovině roku 1999 měl například vysokoškolsky vzdělaný člověk v České republice pětiprocentní pravděpodobnost, že bude mezi nezaměstnanými; absolvent gymnázia měl tuto šanci sedmiprocentní, absolvent střední odborné školy patnáctiprocentní a vyučený bez maturity více než dvacetiprocentní šanci, že bude pobírat dávky, a ne mzdu.
Navzdory tradovaným pověrám je nezaměstnanost čerstvých absolventů vysokých škol, která je pochopitelně vždycky vyšší než jejich celková nezaměstnanost, u absolventů technických škol vyšší než u absolventů společenskovědních oborů. Podle šetření ministerstva školství se míra neúspěšnosti týkala u technických oborů 7,2 procenta z absolventů, u společenských oborů 4,5 procenta absolventů. Ve skupině společenských oborů nejnižších hodnot dosahují společenské vědy – 2,4 procenta; filologické vědy – 3,4; publicistika – 3,9; právo – 4 a ekonomie 4,3 procenta.
Po celá devadesátá léta české vysoké školy odmítaly víc než polovinu uchazečů o studium. V roce 1996 stanovilo ministerstvo školství jako maximum tříprocentní práh pro nárůst počtu studentů ročně a vysoké školy, které se více otevřely poptávce, celou druhou polovinu devadesátých let postihovalo finančně.
Suma ve státním rozpočtu na vysoké školy totiž v druhé polovině devadesátých let zůstávala stejná, ačkoli v té době procházely věkem vysokoškolského vzdělávání silné ročníky narozené v polovině sedmdesátých let. Částka využitelná na vzdělání jednoho studenta se s inflací postupně snižovala a studenti, které vysoké školy přijaly nad stavy z poloviny devadesátých let, byli školeni na úkor toho, kolik bylo možno vynaložit na výuku jednoho studenta.
Polovina lidí u nás souhlasí s tím, aby vysoké školy přijímaly mnohem více zájemců o studium než dnes, i kdyby stát musel snížit výdaje na jiné důležité oblasti. Se zavedením školného při možnosti výhodné půjčky od státu souhlasí 58 procent obyvatel. Zvýšení počtu přijímaných uchazečů nejvíce podporují lidé ve věku od 18 do 29 let – přesně 57 procent z nich. Téměř dvě třetiny dotázaných ve věkové skupině od 18 do 45 let souhlasí také se zavedením školného.

Vědomí významu vzdělání pro život v české populaci v devadesátých letech prudce stouplo. Zatímco v roce 1992 považovalo dobré vlastní vzdělání za velmi důležité či podstatné pro životní úspěch 31 procent z populace a v žebříčku faktorů úspěchu stálo až na pátém místě – za usilovnou prací, ctižádostí, nadáním a konexemi, v roce 1997 se dostalo až na první místo. Za velmi důležité či podstatné pro životní úspěch ho považuje 61 procent Čechů. Ve vyspělých zemích, které mají dlouhou zkušenost s podmínkami uplatnění ve svobodné společnosti, je to 79 procent.
Za míru sociální nerovnosti v přístupu ke vzdělání se považuje rozdíl v šanci na vysokoškolské vzdělání u dětí rodičů se základním a u dětí rodičů s vysokoškolským vzděláním. V zemích Evropské unie je u dětí z rodin s vysokoškolským vzděláním tato šance v průměru 3,7krát vyšší. V Belgii, Dánsku, Nizozemsku, ale i ve Španělsku je však vyšší méně než třikrát, kdežto v České republice má dítě z rodiny se základním vzděláním téměř devětkrát menší šanci, že se dostane na vysokou školu. Nerovnost v mezigenerační reprodukci vzdělání je u nás z vyspělých zemí zdaleka nejvyšší.
Mateřskými školami prochází u nás více než 85 procent dětí z ročníku. Zařazuje nás to do lepší třetiny vyspělých zemí.