nakladatelství Portál - internetové knihkupectví

Jídelníček domorodců

„Gerome, já sice proti manioku nic nemám, ale nechápu, jak to můžete jíst každý den,“ obracím se na našeho černého kuchaře a beru z mísy poslední kousek, který po africkém způsobu namáčím do zeleninové omáčky. Maniok, tradičně připravený ve formě „boules“ – koule z mazlavého těsta, představuje téměř čistý škrob. Je to strava sice kaloricky velmi vydatná, ale bez chuti a pro bělocha bez omáčky prakticky nepoživatelná. Gerome jen nechápavě zavrtí hlavou: „Ale bez manioku to nejde, je přece základem naší kuchyně.“ „A co jíte tam u vás, doktore?“ ptá se po chvilce mlčení. „No, především brambory,“ přiznávám. Kuchař vyprskne smíchy, směje se na celé kolo, až mu tečou slzy. „Vy jste ale divní,“ říká, ještě když sklízí ze stolu. Myslím, že mu rozumím. Samozřejmě že i v tropické Africe rostou brambory a že je Afričané ve svých zahrádkách občas pěstují, ale používají je výhradně jako součást zeleninové oblohy k podávané stravě, jako to děláme u nás třeba se salátem, paprikou či rajčaty. Zato maniok, to je něco jiného. Je hlavním jídlem a černoši jej přímo zbožňují. A pokud jím poctíte jakoukoli návštěvu, můžete si být jisti, že tím nikoho neurazíte.

Ať se v Africe vydáte kamkoli, všude kolem vesniček najdete celá políčka těchto maniokových keřů s typicky roztřepenými listy, z nichž domorodci připravují své zeleninové omáčky. Ovšem tím nejdůležitějším z celé rostliny jsou pro místní obyvatele kořeny. Za dva roky po zasazení se keř vykope a kořeny, připomínající obrovitou petržel, se omyjí, nasekají na menší kusy a vloží na 48 hodin do vody, aby se vylouhovaly jedovaté kyanidy, které jsou v nich obsaženy. Potom se kořeny rozsekají na hrudky o velikosti několika krychlových centimetrů a suší se na slunci na plochých kamenech, podél cest, prostě všude. Tam, kde žijí lidé, vás provází typický nasládlý zápach vysychajících kořenů manioku. Bílé usušené hrudky, které se v pytlích prodávají na tržištích jako polotovar, pak hospodyně musí před přípravou těsta ještě roztlouci v hmoždíři na mouku.

„Gerome, a jak často vlastně jíte?“ vyptávám se znovu kuchaře, který je již na odchodu domů. „Pořádně zpravidla jen jednou denně, a to večer,“ pokyvuje hlavou Gerome, který je na misii zaměstnán jeden den v týdnu. „Ráno se většinou jen napiji, případně něco málo zakousnu a potom odcházím na celý den se svou rodinou pracovat na pole. V poledne se domů nevracíme, abychom se zdlouhavou přípravou oběda a cestou z pole příliš nezdržovali. Jak vidíš, přes den na jídlo čas není, ten máme teprve večer. To je času dost. Žena rozdělá oheň, kolem něho se sesedne celá rodina. Jíme pomalu a vyprávíme si, co nového se přes den událo. Někdy přijdou mezi nás na návštěvu i sousedé. Tak je to.“ Ještě se přátelsky usměje a zmizí ve tmě.

Jsem rád, že Geroma znám. Je sympatický a pracovitý. A jelikož mi sango nejde ještě tak dobře, vyhovuje mi, že mluví také francouzsky. Pokaždé se od něho dozvím něco zajímavého o životě zdejších lidí, a protože pracuje na misii jako kuchař, téma našeho hovoru se točí převážně kolem jídla. Dnes už vím, že kromě manioku, ovoce a různé zeleniny patří do běžného domorodého jídelníčku i maso slepičí a kuřecí. Je také nejsnáze dostupné. Kromě drůbeže chovají Středoafričané ještě i vepříky a kozy. Do své stravy zahrnují často také ryby, které získávají z nedaleké řeky Ouham v blízkosti Bozoumu, připomínající svou velikostí naši Sázavu. Z ní občas domorodci vytáhnou rybu velikou jako dospělý člověk. Co ovšem místní lidé musí na trhu kupovat, je hovězí. Tento druh masa nabízejí jako jediní kočovníci kmene M’Bororo. Pouze oni vlastní velká stáda krav a vědí, jak s nimi zacházet.

Maso je v této zemi vzácností, proto i Gerome čas od času vyráží na lov do buše. Na malé hlodavce klade pasti a někdy se mu podaří ulovit i ptáka nebo hada. Stejně jako v ostatních státech Afriky, i na tomto území žije spousta velkých zvířat. Jsou chráněna a jejich lov je možný pouze na speciální povolení. V oblasti, ve které pracuji, byla však tato zvířata – až na hrochy a slony – téměř vyhubena. Ty lze ovšem spatřit jen velice zřídka. Naopak pralesy na jihu nebo savany v severních a východních oblastech Středoafrické republiky jsou plné zvěře. Jejich různorodost a množství si nijak nezadá s vyhlášenými safari ve východní Africe.

Moje „pravá ruka“, hlavní „sestra“ nemocnice, Albert, pochází z Noly, malého městečka uprostřed pralesů na jihu země. Vyrůstal mezi lidmi, kteří se stejně jako po staletí jejich předci vydávají pravidelně do pralesa na lov zvěře a sběr plodů. Má mnoho přátel i mezi zdejšími Pygmeji, kteří zemědělství vůbec neznají a živí se výhradně lovem. Mnohokrát mě do Noly zval a vyprávěl mi, jak si místní lidé, především Pygmejové, kteří považují prales za svůj domov a v žádném případě si nenechají od úřadů mluvit do toho, co mají či nemají lovit, hravě dokážou poradit i s tamními velikými zvířaty. Na rozdíl od pytláků ale tato zvířata nevybíjejí ve velkém. Hlavním zdrojem obživy jsou pro ně především plody stromů, hmyz, housenky a v neposlední řadě ryby. Ke zpestření jídelníčku jim účinně pomáhá kuš s otrávenými šípy, s níž, jak se Albert častokrát zmiňoval, úspěšně loví zejména opice. Nikdo neví, odkud se tato středověká zbraň dostala až k Pygmejům, nicméně ti ji prokazatelně používali ještě před příchodem prvních bělochů.

Velmi neobvyklou praktikou nolských domorodců je lov velkých hadů, škrtičů, žijících v obrovských norách v zemi. Lovec si nejprve natře nohu hustou kaší z burských oříšků až k tříslu, strčí ji do nory a poté vyčkává. Po nějaké době se had připlazí a začne jeho nohu polykat. Jak známo, tento druh hadů má mimořádnou schopnost rozevřít čelisti tak, že svou potravu, například hlodavce, polyká v celku. Ty pak ve svém trávicím traktu postupně enzymy rozloží. Proto také nátěr z burských oříšků má sloužit jako spolehlivá ochrana lovcovy kůže před poleptáním. Než had nohu sesouká do výše stehna, trvá to několik hodin. Na otázku, jak se při tom lovec cítí, mi Albert odpověděl: „Trochu ho to hřeje a škrtí, nicméně se to dá vydržet.“ Potom lovec vytáhne ostrý nůž, vsune jej hadovi do koutku tlamy a rozřízne ho po délce, jako by páral švy na kalhotách. Tím ho usmrtí a navíc nepoškodí vzácnou kůži, kterou může výhodně na trhu prodat.

Hodně barbarský mi přijde i lov pralesních slonů. Jelikož černoši nemají pušky a jejich oštěpy na slony nestačí, vymysleli si jiný, zákeřnější způsob lovení. Do dřevěného prkna natlučou dlouhé hřeby, které svými ostrými hroty proniknou až na druhou stranu dřeva, odkud nebezpečně vyčnívají. Takto upravené prkno zahrabou do tlejícího listí na sloní stezce. Jakmile slon našlápne na hřeby, svou vahou si je zarazí do chodidla a již se prkna nedokáže zbavit. To mu ustavičně způsobuje při chůzi bolest, stále méně a méně se pohybuje, nedokáže si už najít dostatečné množství potravy a postupně slábne. Lovci ho stopují, a když ztratí sílu bránit se, zabijí ho svými oštěpy.

Celkově je však třeba říci, že klasický způsob lovu v Africe postupně mizí a udržuje se jenom na venkově v malých vesnicích a pralesích. Lidé žijící ve městech takto lovit již nedovedou.

Všechna zvířata ale Středoafričané neloví. Příkladem je chameleon. Ten je domorodci považován za „prokleté“ zvíře, přinášející jen smůlu a neštěstí. Žádného černocha ani nenapadne, aby se k němu přiblížil, natož aby ho jedl. Podle tradice existují i jídla zapovězená ženám. Z pověrčivosti se řada černošek hadího masa nikdy ani nedotkne, což platí také o masu skalního varana, který je muži považován za mimořádnou pochoutku. Jednou, když jsem byl pozván ke svému černému kolegovi na večeři, jsem měl spolu s ním a Albertem možnost toto varaní maso ochutnat. „Proč s námi nejí také tvoje žena?“ ptám se udiveně hostitele. „Nechce,“ odpoví omluvně, „já bych jí ale nebránil, nevěřím na pověry.“ A za chvíli ještě dodává: „Stejně ale chápu, proč ten zákaz existuje. Varaní maso je neobyčejně chutné a velmi vzácné. Takhle se o něj alespoň muži nemusí dělit.“