nakladatelství Portál - internetové knihkupectví

Krize životního středu

Řada autorů, jako první snad švýcarský psychiatr C. G. Jung, umísťuje do třicátých let osobní mezník, předěl, krizi.
„… čím víc se člověk blíží středu života a čím víc se mu podařilo zakotvit ve svém osobním postoji a v sociálním postavení, tím víc se mu bude zdát, že odhalil správný běh života, správné ideály a principy chování. Proto pak předpokládá jejich věčnou platnost a dělá ctnost z toho, že na nich stále visí. Přehlíží přitom důležitou skutečnost, že totiž stanovení sociálního cíle se uskutečňuje na úkor celosti osobnosti… V této životní fázi, právě mezi pětatřiceti a čtyřiceti, se totiž připravuje významná proměna lidské duše. Zpočátku to ostatně není žádná vědomá a nápadná změna, spíš jde o nepřímé náznaky proměn, které – jak se zdá – mají svůj počátek v nevědomí… Člověk by měl vědět, že jeho život nestoupá a nerozšiřuje se, nýbrž že si neúprosný vnitřní proces vynucuje zúžení života … Pravda životního dopoledne se odpoledne stává lží.“ – Smrt je možná ještě daleko, ale už je neodvratně v našem „zorném poli“, asi jako když jsme vystoupili na vrchol a máme před sebou sestup nebo jako když slunce dosáhne zenitu a pak už jen klesá k západu. Psychologicky platí (a skrytě to platilo od začátku, viz str. 17, že „smrt je duševně stejně důležitá jako narození a je stejně integrální součástí života“.

V naší literatuře tuto krizi svérázně – a patrně jako jediný – popisuje ušlechtilý humanistický moralista Mrkvička: „Ta hlavní zatěžkávací zkouška nás čeká někde uprostřed. Pomozme si obrazem: v mládí nám budoucnost připadá jako nekonečný oceán. V té široširé prostoře se i nemožné zdá možným. Je to svůdné, je to záludné. Protože uplyne nějaký ten rok a my jednoho dne, jedné chvíle spatříme, že to vůbec není žádný oceán, leda jezero, a druhý břeh že je v dohledu. Tehdy nás zavalí tíha odpovědnosti, protože se ukáže, že ze svých mladých ambicí dokážeme uskutečnit sotva zlomek a že se musíme soustředit a nerozptylovat, chceme-li loď dovést do přístavu. Taková chvíle pravdy je pro nás velkou příležitostí: buď se v ní nalezneme, nebo propadneme panice a v marné honbě za tím nebo oním sami sebe uštveme. Nemožné ať se zřetelně ukáže jako nemožné, vzdušné zámky, které jsme si kdysi stavěli, ať nás neklamou jako fata morgana. Být dospělý znamená umět snést ztrátu iluzí a nepropadnout přitom beznaději. Bez naděje, bez životních ideálů se dojista žít nedá, iluze jsou však ideály falešné, které nesnesou dotek skutečnosti: rozprsknou se jako duhová bublina. A tak se je musíme učit jako iluze rozpoznávat a právě tak se jich i zbavovat. Očišťovat svůj pohled na život. Myslíte si snad, že tím ztratí na své barevnosti a pestrosti, když jej zbavíme pozlátek? – Té očistné lázni říkám „krize druhého břehu“. Běžně se mluví o krizi středních let: když se blíží čtyřicítka. Dá se to zahrát do autu. Jsme přece na vrcholu své aktivity, můžeme hrdě prohlásit, že na takové pitominy nám nezbývá čas. Jenže pak se ta krize dostaví později. A bude těžší. Právě tady totiž, uprostřed života, je jako v těžišti vybalancováno „ještě ne“ našeho mládí a „už ne“ našeho stáří. Mizí pocit předběžnosti, kdy se nám zdálo, že můžeme nezávazně zkoušet to i ono. Ozve se pochybnost: Jsem na dobré cestě? Dělám dobře svou věc? Nespoléhám příliš na rutinu v práci i v životě? Nezpohodlněl jsem? Co chci? Čemu věřím? Teď ještě je čas věci změnit.“

Polský spisovatel Stanislaw Lem líčí krizi životního středu a její pozdější doznívání sice jednostranně, ale výstižně a originálně: „Byl mezi třicítkou a čtyřicítkou – k hranici stínu, kdy člověk už musí přijímat podmínky nepodepsané smlouvy předložené bez ptaní, kdy víš, že to, co platí pro jiné, platí i pro tebe a žádné výjimky z toho pravidla neexistují. Stárnout člověk má, přestože se to příčí jeho povaze. Dosud to potají dělalo tělo, ale to už nestačí. Vyžaduje se souhlas. Mladistvý věk ustanovuje jako pravidla hry – ne jako její základ, vlastní neměnnost: byl jsem dětinský, nezralý, ale teď už jsem to skutečně já – a takový zůstanu. Tenhle nesmysl je přece základem existence. V objevu neopodstatněnosti tohoto tvrzení tkví zprvu víc údivu než strachu. Je to tak silný pocit rozhořčení, jako bys prohlédl a zjistil, že hra, do které jsi byl vtažen, je falešná. To utkání mělo vypadat docela jinak. Po překvapení, hněvu, protestu začne pozvolné vyjednávání se sebou samým, s vlastním tělem, což by se dalo formulovat asi takto: bez ohledu na to, jak plynule a nepostižitelně stárneme fyzicky, nikdy nejsme schopni se této kontinuitě přizpůsobit rozumem… Stárneme totiž jako děti, to znamená, že odmítáme dát souhlas k něčemu, co náš souhlas vůbec nepotřebuje. Hranice stínu, to ještě není memento mori,⁷ ale je to místo v nejednom ohledu horší, protože už je z něho vidět, že neexistují nedotčené šance. To znamená: přítomnost už není žádným příslibem, žádnou čekárnou, úvodem, trampolínou velkých nadějí, protože situace se nepostižitelně obrátila. Údajný trénink byl neodvolatelnou skutečností, úvod vlastním obsahem, naděje chimérami. A to nezávazné, provizorní, prozatímní a nahonem spíchnuté – to bylo tou jedinou náplní života. Určitě se nesplní už nic z toho, co se nesplnilo dosud. A s tím se člověk musí smířit mlčky, beze strachu a – je-li to možné – i bez zoufalství.“ (Příběhy pilota Pirxe, povídka Ananké.)

Poslední věty jako by říkal člověk, který náhle „doskočil“ až příliš daleko, někam za šedesátku. Ještě mnoho je třeba vykonat a rozhodnout, to nejlepší možná teprve přijde, ale podmínkou je – přijmout své meze.

Sedmatřicetiletý Dante Alighieri začíná svou Božskou komedii slovy: „V půl naší zemské pouti když se vkročí, / já octnul jsem se v tmavém pustém lese, / neb cesta pravá zmizela mi z očí. / Ten popsati les, ruka má se třese; / tak divoký byl, drsný, v stálém šeru, / že vzpomínka naň nový strach mi nese! / Tak hořký, smrt že málem trpčí věru… / Jak tam jsem přišel, říci nedovedu, / tak plný spánku byl jsem v oné chvíli, / když minul jsem se pravé cesty sledu…“

Tato slova lze vykládat různě: Jako předehru ke vstupu do Pekla, jako odraz básníkova rozpoložení po vyhnání z Florencie. Můžeme zde však vidět – spolu s Jaquesem⁸ – i perfektní popis toho, jak začíná krize životního středu, která má svou vnitřní zákonitost a probíhá jen zčásti pod vlivem aktuálních životních událostí; krize, kterou nám už z různých úhlů popsali Mrkvička a Lem.

Jak běží třicátníkův životní čas? Sociální hodiny stále jdou, ale jakoby naprázdno. Sňatek, porod prvního dítěte, usazení v zaměstnání, to všecko proběhlo – držel-li člověk krok se svými vrstevníky – ve dvacátých letech. I honička za kariérou, jestliže jsme si ji vybrali nebo na ni přistoupili, začala před třicítkou, teď jen pokračuje. Společnost na nikoho nenaléhá, nežádá žádné životní změny. Všechna „poprvé“ jsou za námi, žádné neodvolatelné „naposled“ není ještě aktuální. Všechno už můžeme a smíme – a současně skoro všechno také ještě můžeme a smíme. Je dokonce možné začít novou kariéru, třeba dálkovým studiem na vysoké škole.

Řekli jsme, snad trochu s nadsázkou, že třicátník má za sebou všechna poprvé. I každá nová láska, není-li opožděnou láskou mladé dospělosti, je pouze její reprízou. Snad ji při větší životní rutině lépe vychutnáme, bez toho milostného trápení, které nám přinesla poprvé. Užívám schválně toho přisprostlého (konzumentsky znějícího) „vychutnat lásku“: chci říci, že v erotice se repríza nevyrovná premiéře. Znovu nás napadne pojem citové entropie, ochabování, slábnutí citových vznětů. Rutina ohrožuje dokonce i rodinný život. Děti vyrostly z roztomilosti předškolních let, kdy bylo tak zázračně snadné a nekomplikované mít je rád, a vztahy k nim se mohou stát vlažnějšími i rozpornějšími.

Krize přichází někdy mezi 35. a 40. rokem života. To opakuje po Jungovi většina autorů.⁹ Jako protest proti rutině a její jednotvárnosti vyvstává otázka smyslu: k čemu to všechno? Pozice jsou v podstatě vybudovány, existence zabezpečena. Expanze mládí může ještě pokračovat, máme k ní dost sil, ale už se pro ni těžko dokážeme nadchnout. I ona se může stát jakousi rutinou: další příčka na žebříčku (vidíme už, že nemá konce), další milenec, další vynález, další cesta do světa… Naši rodiče v tomto věku obyčejně ještě žijí, ale blíží se závěrečnému bilancování. Co tedy v jejich životě mělo trvalou hodnotu? Je snadné odpovědět si nějakou vyčtenou moudrostí, ale to nás teď neuspokojuje, to nám nestačí.

Existenciální otázka se rozšiřuje i na děti: v čem ony najdou smysl života? Tuto otázku je také nutno pojmout do bilance první poloviny života, před kterou stojí pětatřicátník. Poločas: co dál?

Výběr z kapitoly Životní poledne (Vývoj člověka od 30 do 40 let)