Portál
Krátce poté, co se rozpadly ony zdi města, které postavilo náboženství, jsem jako každý zjistil, že je vystřídaly zdi jiné, jež tentokrát postavila věda.
Zdi, které staví věda
Věda je nesmírně užitečný a krásný nástroj. Nahlíží do tajů hmotného světa, nalézá odpovědi na nejtajemnější a nejsložitější otázky a otevírá bezpočet nových příležitostí lidskému snažení. Jako psycholog, který byl vzděláván metodami vědy, chovám vůči ní obrovskou úctu a obdiv. Vědecká metoda, která stanoví hypotézy, jež pak s velkým úsilím a pečlivostí prověřuje výzkumem dříve, než dospěje ke spolehlivým závěrům, nám prokázala dobrou službu. Jako vědce mne ale neustále uráží nezodpovědný, nevědecký a jakoby naslepo zvolený způsob, kterým lidé mající moc nad životy a názory druhých dospívají ke svým teoriím a rozhodnutím. V mnoha případech tak činí bez ohledu na fakta a nejsou tolerantní k argumentům druhých.
Věda má přesto své hranice. Na co stačí, dělá velice dobře (i když se někdy stává, že její objevy a vynálezy nejsou správně použity). Existuje však mnoho věcí, na něž nestačí. Věda se v podstatě zabývá materiálním světem. Nedotýká se nehmotného světa myšlenek, pocitů, hodnot, vědomí a spirituality. Tyto jevy jsou mimo oblast její působnosti a spadají do tvůrčího umění, filozofie a náboženství. Výhodou psychologa je, že psychologie, jako patrně jediný z vědních oborů, je schopna překlenout předěl mezi vědou a druhými, velmi odlišnými způsoby zkoumání reality. Psychologie studuje lidské chování a prožívání a bere v úvahu všechny oblasti lidského konání. Někdy postupuje jako věda, jindy naopak jako umění a (pokud svou práci dělá psycholog dobře) dbá vždy na to, aby zvolila vhodnější přístup.
Zdi města, které staví věda, jsou omezující, jestliže věda prohlašuje, že zná odpověď na všechny lidské otázky, pokud tvrdí, že pronikne do samé podstaty věcí a zruší Boha, duši a jakýkoli jiný život kromě naší krátké materiální existence. Prosazováním takových nároků přestává být dobrou vědou a stává se jen další snůškou pověr, stejně nebezpečných jako jsou pověry fundamentalistického náboženství, které tvrdí, že zná osud nás všech. Mnozí z největších vědců si dali velký pozor a vyhnuli se podobným tvrzením. Einsteinové tohoto světa si uvědomují mystickou podstatu života, která hraničí se spirituální vizí a často se stává její součástí. Podobně jako Sokrates, jenž byl prohlášen nejmoudřejším mužem Athén, jsou tito vědci natolik moudří, že si uvědomují, že nic nevědí.
Věda – či spíše scientismus, názor na vědu prosazovaný vědci, kteří si nejsou vědomi hranic svého vlastního poznání – pro mne postavila zdi v okamžiku, kdy ve mně nastolila vnitřní konflikt mezi sebou a náboženstvím. Nebylo možné, aby měla pravdu věda i náboženství. Tento názor tvrdil, že zatímco realitu vědy lze dokázat, realitu náboženství nikoli. V době, kdy jsem začínal studovat střední školu, se zdálo, že nejchytřejší chlapci zavrhli náboženství a začali se s opovržením dívat na každého, kdo dosud takovéto dětinské názory zastával. Ani na okamžik jsem neztratil vnitřní přesvědčení o duchovní pravdě, ale sváděl jsem dlouhý a urputný boj, aby se mi podařilo uvést v soulad své přesvědčení s tím, které mi bylo předkládáno jako věda. Boj pokračoval i během vysokoškolských studií a skončil teprve ve chvíli, kdy jsem měl dostatek vědeckých poznatků, abych si uvědomil jak přednosti vědy, tak i její omezení. Stejně jako nemá náboženství právo tvrdit, že svět je plochý a slunce se otáčí kolem země, nemá ani věda právo prohlašovat, že neexistuje Bůh, nebo že v nás není duše.
Zdi a věže, které vystavěl scientismus, se nejdříve staly průhlednými a pak zmizely úplně. S jejich odchodem se ve městě vytvořil volný prostor, jenž umožňoval přístup světla a pomohl mi pochopit, že cesta správně chápané vědy a cesta náboženství nejsou protichůdné – jedna racionální a logická, druhá naopak nejasná a matoucí. Každá z těchto cest je pouze odlišným pohledem na onen diamant života, který má mnoho vybroušených plošek. Nedovolíme-li, aby se vzájemně doplňovaly, vystavujeme se nebezpečí, že drahokam zredukujeme na plochý, dvojrozměrný obraz bez jiskry a vnitřního obsahu.
Tajemství mysli
Lidská mysl je tajemstvím stejně velkým jako hlubiny vesmíru. Ve městě jsme často příliš zaneprázdněni, abychom své mysli věnovali patřičnou pozornost. Považujeme ji za něco samozřejmého, podobně jako své nohy a ruce, až do okamžiku, kdy nám začne způsobovat problémy. Přesto je tajemství mysli stejně důležité pro obyvatele města jako pro mnicha, který tráví dlouhé hodiny každodenními meditacemi ve snaze proniknout do její nesrozumitelnosti. Jen se chvilku zamysleme. Odkud přicházejí myšlenky? V jednom okamžiku je mysl čistá a prázdná, ale hned v následujícím se objeví myšlenka, jako když ryba vyskočí nad vodu. Co vytvořilo tuto myšlenku? Kde vznikla? Co se událo, než vstoupila do našeho vědomí? Co se s ní stane, až naše vědomí opustí? Opustí vědomou mysl, avšak sama skutečnost, že v této mysli byla, ovlivňuje myšlenky následující, a může tak případně změnit náš život.
Zamysleme se znovu. Jak je možné, že myšlenka a tělo na sebe vzájemně reagují? Rozhodneme se například pohnout rukou či nohou. Co se stane? Končetina provede pohyb, ale co spojuje naše rozhodnutí s naší končetinou? Vezměme si nyní další část mysli, onu zvláštní oblast nazývanou paměť. Vzpomeňte si například na číslo svého domu. Kde byla tato vzpomínka – a čím byla – dokud jste na ni nemysleli? A co vzpomínky, které jsou uloženy ještě hlouběji v naší mysli? Během svého dětství jsme šli nejméně tisíckrát do školy a ze školy. Kolik z těchto cest si však dokážeme vybavit? V průměru se to ani vysokoškolákům v prvních ročnících nepodaří více než dvacetkrát. A přesto, budeme-li o těchto cestách přemýšlet i během následujících dnů, vybavíme si jich více. Reagujeme-li dobře na hypnózu a vrátí-li nás hypnotizér pomocí regrese do dětství, pak si určitě vzpomeneme ještě na mnoho dalších cest, přičemž na většinu z nich jsme si nevzpomněli po celá léta a možná i desetiletí. Kde byly ony vzpomínky po celou dobu?
Vezměme si ještě další oblast mysli, oblast, která je spojena s tvořivostí. Odkud se vzala Mozartova, Bachova či Beethovenova hudba? Nádherný a povznášející prožitek krásné hudby, malířství či poezie má svůj původ v lidské mysli. Ale odkud? Podobně je tomu v případech náhlého pochopení podstaty problému a velkých nápadů v oblasti vědy. Mnohé z nich se dostavily nikoli jako výsledek usilovného pozorování, po němž následovala logická dedukce, nýbrž v oslepujících záblescích prozření a musely být posléze podrobeny zkouškám v laboratoři (metodou indukce). “Odpověď už znám, jediné, co nyní potřebuji, jsou fakta, která by do ní zapadala” – tak to vyjádřil jeden velký vědec.
Scientismus nás někdy oklame vysvětlením založeným na fungování mozku a na elektrochemické aktivitě. Tvrdí, že myšlenky vznikají procesy, které se odehrávají v jistých mozkových centrech, odkud se pak zprávy přenášejí do svalů elektrickými impulzy šířícími se podél nervových cest.
Vzpomínky se ukládají nejdříve působením elektrické stimulace uvnitř mozku a posléze se působením chemických změn stávají trvalejší. Taková vysvětlení obsahují pouze částečnou pravdu. Jako bychom hleděli pod kapotu auta a lámali si hlavu s nefungujícím motorem, aniž bychom pomysleli na řidiče, jenž sedí za volantem a činí ta pravá rozhodnutí. Scientismus tvrdí, že mozek a mysl jsou jednou a toutéž věcí, a to navzdory námitkám, které vznesli význační badatelé vědy o mozku, jako jsou Wilder Penfield a Sir John Eccles (viz kap. 16).
Každý vědec má samozřejmě plné právo na vlastní teorie týkající se podstaty mysli a mozku. Někteří tvrdí, že podle vědeckých důkazů jsou mozek a mysl jedno a totéž. Nic takového věda nedokázala a lze říci, že nikdy dokázat nemůže, protože stejně jako nemá oko možnost plně prozkoumat sebe samo, tak tuto schopnost nemá ani mozek. Neexistuje žádný důkaz o tom, že elektřina či chemikálie mohou obsahovat či přenášet myšlenky a vzpomínky, jakých je svědkem lidská mysl, že mohou zakoušet city a emoce, uvažovat o své podstatě či vytvářet základní otázky týkající se významu a smyslu existence.
Pronikáme-li hlouběji do mysli, narazíme na tajemný svět snů, jenž nabízí jiný život, paralelní a místy se prolínající s životem v bdělém stavu. Podléhá však zcela odlišným pravidlům, která nevycházejí z naší zkušenosti v materiálním světě, ale ze zdroje ukrytého hluboko v nás. I když prožijeme celý život v realitě logického, racionálního vnějšího světa, ve spánku najednou zjistíme, že sen se ubírá svou vlastní cestou a předkládá nám odlišnou realitu, v níž je možné, abychom létali, plavali až na dno oceánu, zemřeli a opět ožili, vrátili se do mladých let, prováděli kouzla, procházeli zdí a hovořili s mrtvými. Ve snu zvířata hovoří, uhánějící vlaky se mění v plahočící se koně, stromy se proměňují v zelené mužíky a dům, ve kterém jsme žili celá léta, je najednou plný podivných vrzajících schodišť, neznámých, opuštěných pokojů a dveří, jimiž nelze projít.
Existují určité sny – jsou sice vzácné, ale člověk si je velmi živě pamatuje dlouhá léta –, které nás přenesou do ezoterických říší, kde potkáváme bohy, promlouvají k nám bytosti stvořené ze světla a vidíme svět nepředstavitelné krásy. Carl Jung nazýval takové sny “velkými sny” a domníval se, že se dotýkají vysokých úrovní duchovní reality hluboko v našem nitru. Ať je tomu jakkoliv, unáší nás snění po stezkách mysli, jež jsou natolik vzdáleny dosahu bdělého vědomí, že se stáváme většími, než ve skutečnosti jsme. Žába se promění v prince, Šípková Růženka se probudí a kouzelník se vydává na svůj let do věčnosti. Sny jsou natolik důležité jak pro náš psychologický, tak také duchovní růst, že se jim budeme podrobněji věnovat v kapitole 11, spolu s dalšími způsoby, které umožňují obyvateli města nahlédnout hlouběji do mysli.
Zdi, které staví myšlení
Většinou si neuvědomujeme, do jaké míry z nás obvyklé vzorce myšlení dělají toho, kým jsme. Sytíme-li se negativními myšlenkami plnými představ o vlastním nezdaru a zatrpklostí vůči druhým a vůči nespravedlnosti osudu, pak se ve svém nezdaru a zatrpklosti utvrzujeme. Jestliže máme naopak myšlenky pozitivní, plné sebedůvěry a vyjadřující přijetí okolního světa a vděčnost, pak se z nás stanou lidé schopní a sebejistí, kteří dokáží správně využít svých dovedností a obohatí život svůj i životy druhých.
Obdobně platí, že budeme-li na sebe pohlížet jako na omezené materiální bytosti uvězněné hranicemi svého fyzického těla, jako na výtvory pouhé biologie a mechanicky řízených procesů v našem mozku, pak se uzavřeme zkušenostem, které přesahují hranice naší materiální existence. Budeme-li pokládat představivost, snění, umění a vnitřní hnutí mysli jen za poněkud rušivé vedlejší produkty fungování mozku, jako je vedlejším produktem fungujícího motoru nepříjemný hluk a horko, pak budeme víc a víc hluší k jejich sotva slyšitelnému hlasu.
Lze tedy říci, že se uvádíme – nebo jsme uváděni těmi, kdo nás učí – do stavu, v němž zavrhujeme část sebe sama, tu část, která posvěcuje naše lidství a uvádí vědomé a nevědomé stránky mysli do správného vzájemného spojení. Je to podobné, jako bychom bydleli v krásném domě a zakazovali si vstoupit do nádherných pokojů v horním patře, protože bychom odmítli uznat jejich existenci. Dům zůstává stejný, pokoje v horním patře jsou zality slunečním svitem a jejich otevřená okna nabízejí nádherné výhledy, my však trávíme svůj život v přízemí, a nesprávným používáním a nedbalostí si zavíráme dokonce i zde některé z hezčích pokojů.
Zdi, které staví vzdělání
Město kolem nás vyrůstá různými způsoby. Náboženství, věda, naše neochota naslouchat vlastnímu nitru spolu s obavami a stresy spojenými s úsilím uživit se a prosadit ve světě – to vše staví zdi a výškové budovy, překáží, prokopává podchody, jež nás odvádějí od světla, zeleň přikrývá betonem a strhává směrovky ukazující nám, kterou cestou bychom se měli dát. My pak tento proces sami završíme tím, že cesty a ulice zablokujeme provozem myšlení, neustálým hlukem a třeštěním, jež naplňují každý okamžik našeho bdění a přehlušují tak ticho, které nám umožňuje naslouchat vlastnímu nitru. Neustálý hluk a třeštění otupují naši pozornost a střídavě nás ovládají, stresují a trápí.
V průběhu studia se nikdo ani mně, ani mým spolužákům nezmínil, jak máme přistupovat k tomu, co se děje v naší mysli a jak ji máme ovládat. Zdálo se, že svět se zastavil na prahu naší hlavy. Záleželo pouze na tom, co nám říkali, nebo co jsme odpovídali či si zapisovali do sešitů. Tehdy jsem si myslel, že nikdo vlastně nic nevěděl o tom, co se v naší hlavě děje. Teprve když jsem o řadu let později začal studovat psychologii a východní psychospirituální tradice, uvědomil jsem si, že tomu tak není. Ono vědění a ona moudrost existují, my však je nepovažujeme za dostatečně důležité, abychom si je osvojili, či je vštěpovali svým dětem.
Vzdělání nám staví další zdi města tím, že neustále zdůrazňuje nutnost myslet na budoucnost, plánovat a stanovit si dlouhodobé cíle, čímž nás ochuzuje o uspokojení z přítomného okamžiku ve prospěch vzdálených cílů. I když je neustálé zdůrazňování budoucnosti cenné a důležité, může odvést naši pozornost od toho, čím jsme nyní. Napomáhá již výše zmíněnému procesu proměny dětství v přípravu na dospělost, je to rozcvička pro skutečný život. Není proto divu, že později se nám již nikdy nepodaří zbavit se zaměření na budoucnost a pocítit jemnou tkáň přítomného okamžiku. Příroda se této chyby nikdy nedopouští. Pro ni je každý okamžik věčnou přítomností. Ve své moudrosti nečiní rozdílu a nikdy nepředstírá, že kterýkoli přítomný okamžik je důležitější či méně důležitý než kterýkoli jiný.
Je příliš snadné zapomenout, že přítomný okamžik je ve skutečnosti to jediné, co máme. Minulost je pryč, budoucnost neexistuje. Život – to je přítomný okamžik, každé přítomné nadechnutí, každý přítomný pocit, přítomný zážitek. Ve městě však vždy vyhlížíme další zatáčku silnice, rozsvícení semaforu, sledujeme hodinky. Město reguluje naše životy, neustále po nás něco požaduje, kritizuje nás, mate a vysmívá se naší snaze stačit bláznivému tempu, které nám s takovou vytrvalostí určuje.
Internetový obchodník roku 2009
Nedovolte mozku stárnout
