nakladatelství Portál - internetové knihkupectví

Ježíš z Nazareta – dobové pozadí

Země Izrael byla v době Ježíšově římskou provincií a nazývala se Palestina, země Pelištejců. V Jeruzalémě se sice konala tradiční židovská bohoslužba a nový („třetí“ či Herodův) chrám, daleko větší a honosnější než oba předchozí, byl dokonce nedávno dostavěn, celá země však byla už po několik staletí pod silným vlivem řecké civilizace.
Válečná tažení Alexandra Velikého (356–323) vytvořila v neuvěřitelně krátké době na Blízkém východě obrovskou říši, sahající až do údolí Indu. I když se tato říše po Alexandrově smrti brzy rozdělila, přece se tím v celé oblasti velmi podpořila více méně jednotná „helénistická“ kultura a civilizace. Ta vycházela z úspěchů a z prestiže klasického Řecka a navazovala na síť řeckých a římských kolonií, obchodních měst a přístavů po celém Středomoří. Pozdní a zjednodušená řečtina (koiné, tj. „obecná“) se stala mezinárodním obchodním i diplomatickým jazykem a řecká kultura včetně náboženství pronikala i do menších a malých měst.

Po rozdělení Alexandrovy říše mezi tzv. diadochy čili nástupce připadla Palestina nejprve egyptským Ptolemaiovcům a nakonec Sýrii, kde vládla dynastie Seleukovců. Ti byli méně tolerantní a helenizaci země prosazovali i násilím. Když Antiochos IV. v roce 167 zabavil chrámový poklad a zakázal židovskou bohoslužbu, vypuklo Makabejské povstání, jemuž se po pětadvaceti letech bojů podařilo obnovit více méně samostatný židovský stát. V jeho čele stáli zbožní židé, kteří vytvořili velekněžskou dynastii Hasmoneovců a snažili se řídit Mojžíšovým zákonem i ve veřejném životě. Radikalizované představy mesiánské spravedlnosti však splnit nemohli, a tak se jisté části izraelských náboženských elit odcizili. Během prvého století před Kristem se Palestina dostávala pod stále větší tlak Říma, s nímž panovník nejprve uzavřel smlouvu, až roku 63 př. Kr. se stala římskou provincií. Faktickou moc tak v zemi nadále vykonávali římští místodržitelé, kteří sice židovské náboženství tolerovali a do chrámového provozu nezasahovali, na druhé straně ale podporovali nezávislost helenizovaných obchodních měst. Také přítomnost římské posádky v samotném Jeruzalémě a v bezprostředním sousedství chrámu vyvolávala různá napětí. Zejména z archeologických nálezů víme, jak silný byl helénistický vliv i v menších městech a v Galileji, natožpak v Jeruzalémě.

Náboženský a duchovní život Izraele se tak odehrával v těsném sousedství řeckých osad a v neustálém styku s řecko-římskou pohanskou kulturou. V důsledku předchozího vývoje, Makabejských válek a sporů s Hasmoneovci byl vnitřně rozdělen do zhruba tří hlavních proudů. Střediskem bohoslužby zůstával jeruzalémský chrám, nově nákladně vybudovaný za Heroda Velikého. Chrámová bohoslužba, vedená veleknězem a Velkou radou, byla také jednou z mála oblastí samostatnosti, která ovšem jen matně připomínala slavné doby izraelských králů. Zbožní židé se v Jeruzalémě dále scházeli o velkých svátcích, zejména velikonočních, a sjížděli se sem i židé z diaspory. Z vyšších kněžských vrstev, z okolí chrámu a Velké rady se také rekrutovali tzv. saduceové, nábožensky konzervativní směr tehdejšího židovství, spíše nakloněný ke spolupráci s Římany v zájmu uchování politického klidu, náboženské svobody a udržení bohoslužby.

V širších vrstvách a zejména mimo Jeruzalém však tyto vrstvy ztratily hodně ze své někdejší autority. Skutečně živou elitu Izraele tvořili už od babylonského zajetí „znalci zákona“, kteří nebyli kněží a živili se občanským povoláním, nejčastěji řemeslem, ale jinak se plně věnovali studiu a výkladu Písma. Právě oni, jak už víme, patrně udržovali síť modliteben či škol, tzv. synagog, kde se zbožní židé každou sobotu scházeli a kde se také učilo. Už v Ježíšově době byly patrně synagogy pro náboženský život židů významnější než vlastní chrámová bohoslužba. Po zničení chrámu v roce 70 po Kr. už nic jiného nezbylo. Ke znalcům zákona se lidé obraceli o radu a rozsudek v běžných záležitostech, neboť jejich vážné úsilí a opravdovost, s níž se snažili plnit všechny podmínky Hospodinovy smlouvy, byly přesvědčivější než rutinní provoz chrámu. Na rozdíl od saduceů, kteří fakticky už žádný Hospodinův zásah nečekali, zákoníci byli přesvědčeni, že je to jen otázka ještě dokonalejšího dodržování Zákona. Odmítali tedy ozbrojené povstání, vysvobození Izraele však většinou očekávali a vroucně si je také přáli. Z prostředí těchto laických učenců a učitelů se také rekrutovali tzv. farizeové. Tento elitní a vlastenecký, spíše protiřímsky naladěný směr vznikl patrně už v hasmoneovské době, kladl důraz na oddělení kvůli rituální čistotě, na vzdělání a učenost v otázkách Zákona a na jeho důsledné uplatňování v běžném životě.

Protože v evangeliích Ježíš nejčastěji polemizuje právě se „zákoníky a farizeji“, dostal tento název v evropských jazycích silně pejorativní význam: „farizej“ znamenal pokrytce. To je ovšem vážný historický omyl. Dnes víme, že naopak ze všech soudobých směrů byli farizeové Ježíšovi nejbližší a že s nimi polemizoval právě proto, že to mělo nějaký smysl. Některé náznaky svědčí o tom, že Ježíš sám prošel farizejským vzděláním, a dokonce že sám k farizeům patřil. V každém případě byli farizeové Ježíšovi blízcí vážností a opravdovostí svého náboženského úsilí, jistou mravní přísností, očekáváním dne Hospodinova a ovšem také odmítáním násilných činů a ozbrojeného povstání.

Už v předchozí kapitole jsme naznačili, že zvláštní postavení Izraele, politická frustrace a faktické vyloučení židů z veřejného občanského života s jeho povinnostmi patrně soustřeďovaly pozornost k náboženským otázkám víc než u jiných národů a radikalizovaly židovské náboženské myšlení této doby. Vypjatým prorockým požadavkům na mravní opravdovost a spravedlnost pak také asi už nestačila občasná účast na chrámové bohoslužbě. Hluboce věřící židé chtěli víc. Některým mohla vyhovovat pravidelná shromáždění v synagogách, někteří ale zřejmě hledali ještě náročnější cesty k dokonalosti.

Mojžíšův zákon a zejména jeho předpisy o čistotě a znečištění předpokládají homogenní společenství lidí, kteří se všichni bez výjimek těmito předpisy řídí. Tomu už skutečnost helénistické doby dávno neodpovídala. Snaha o dokonalé plnění předpisů Zákona tak nutně vedla k faktickému oddělování, a to nejen od cizinců a pohanů, ale i od lhostejnějších souvěrců. Tak tomu zřejmě bylo už u farizejského hnutí, jak o tom svědčí jeho název, a náznaky takového postoje lze najít i v některých knihách Starého zákona (např. Ex 8,23; Lv 20,22nn; 1Kr 8,53; Ezd 10,11nn). Ti, kteří se chtěli plnění Zákona věnovat ještě radikálněji, začali se už patrně od 2. století př. Kr. stěhovat do pouště a zakládali tam jakési asketické komunity společného života. O těchto společenstvích jsme donedávna věděli jen ze stručných zmínek starých autorů, kteří hovořili o esejcích či essénech. Teprve ve čtyřicátých a padesátých letech 20. století se archeologům podařilo vykopat zbytky takového rozsáhlého kláštera v Qumránu u Mrtvého moře, včetně pozoruhodné sbírky knih. Literatura qumránské komunity zahrnovala biblické spisy, komentáře a překlady, ale také vlastní, zejména eschatologickou literaturu a jakýsi řád tohoto společenství. Víme o nich tedy dnes daleko víc než o jakékoli jiné dobové skupině.

Qumránské společenství se od soudobého židovství důsledně oddělilo. Neúčastnilo se jeruzalémské bohoslužby a i jeho názory se v mnohém velmi lišily. Apokalyptický zájem o budoucí osudy byl patrně poznamenán i cizími (snad perskými) vlivy. Jeho členové neměli majetek, žili v celibátu a po jistém zkušebním období skládali doživotní slib. Patrně přespávali ve stanech nebo v blízkých jeskyních a scházeli se ke společné práci, hlavně na poli, k četbě a k modlitbám. Z velmi přísného způsobu života čerpali naději, že Hospodinův den už musí přijít co nevidět, takže komunita žila v napjatém očekávání a přemýšlela hlavně o tom, co jen ještě může Hospodinův zásah zdržovat. Vedle mužů tu snad žily odděleně i ženy, neměly však děti a společenství se doplňovalo jen příchodem nových členů zvenčí. Přesto se zdá, že celkem vzkvétalo a zaniklo až po pádu Jeruzaléma v roce 70. Jiná podobná společenství snad fungovala až do porážky povstání Bar Kochbova v roce 135 po Kr.