Portál
Nechtěl jsem hned v nadpisu použít slova "mimika" a těžko jsem vymýšlel jak je obejít. Nemáme dobrý český výraz, kterým bychom to slovo přeložili. Slovník cizích slov praví, že "mim" rovná se herec a že "mimika" je doprovázení řeči výrazem tváře nebo i pohyby a gesty a že jde zpravidla o vyjádření vnitřního hnutí. Budeme-li dále mluvit o mimice, vězte, prosím, že to bude moc málo o té, která doprovází řeč, zato více o té obecné a na řeči nezávislé.
Mimika zřejmě patří do repertoáru zcela specifických lidských projevů, jako je řeč a úsměv a smích a několik dalších podivu-hodných věcí, které dostal člověk do vínku, když se ucházel o místo na slunci.
Řečí mluvíme, tj. řeč svými mluvidly vytváříme či produkujeme. Většinou napřed myslíme a pak to říkáme. Rečí dovedeme vyjádřit nesmírné množství jevů vnějšího světa - méně už to platí o jevech našeho světa vnitřního. Na to je naše řeč pořád ještě dost chudá. Reč vysíláme a ovšem i přijímáme. Posloucháme, co říká někdo druhý, dešifrujeme a dekódujeme tento zvukový záznam a rozumíme jeho obsahu. Reč má tedy v sobě něco po výtce objektivního, předmětného.
S výrazem našeho obličeje čili s mimikou je tomu však trochu jinak. Mimiku (pokud snad nejsme herci na jevišti) nevytváříme a neprodukujeme - ta se nám víceméně děje! Nekontrolovaně, bez myšlení, bez vědomého rozhodování - alespoň v naprosté většině případů. O vnějším světě nevypovídá skoro nic. Není však jiného nástroje na této zemi, který by dovedl vypovídat více, vydatněji a určitěji o našem světě vnitřním. Výraz tváře na někom druhém vidíme a rozumíme mu víceméně bezprostředně, naráz - bez dekódování a dešifrování. Neříká nám to sice, co si kdo myslí, ale spíše jak to "myslí", tj. co při tom cítí a prožívá. Na jaké citové rovině se odehrává to, co nám říká nebo neříká svými slovy. Mimika má tedy v sobě něco po výtce subjektivního.
Neuropsychologové nás poučí, že rozdíl mezi těmito dvěma specificky lidskými projevy, tj. řečí a mimikou, je dán už na úrovni anatomie a fyziologie našeho mozku. Řeč vnímáme, zpracováváme i produkujeme převážně levou mozkovou hemisférou. Vnímání mimiky provádí hemisféra pravá!
Řeč probíhá v čase a my ji postupně vytváříme i postupně vnímáme. To vyžaduje složitou činnost analyzační a syntetizační, což jsou u naprosté většiny lidí (leváků jako praváků) typické funkce právě levé mozkové polokoule.
Výraz obličeje někoho druhého zachycujeme však v jednom okamžiku, nic neanalyzujeme a neskládáme dohromady, nýbrž počínáme si celostně neboli holisticky, jak se dnes říká. Proto je např. poznávání lidí podle obličeje typickou funkcí pravé polo-koule našeho mozku. Ba co víc, čím je výraz obličeje citově "nabitější", tím zřetelněji se na jeho zpracování podílí pravá hemisféra.
Vnímáme tedy mimiku někoho druhého bezprostředně, okamžitě a zpravidla ovšem i naivně a důvěřivě. Znamená to, že tu jde velmi pravděpodobně o něco hlubšího, základnějšího, společensky primitivnějšího, přírodnějšího a ovšem i důležitějšího, než co nám dává řeč svou objektivně informační funkcí. Ne vždycky ovšem výrazu tváře toho druhého rozumíme dokonale. To proto, že bychom toho druhého museli "prožít", abychom opravdu poznali, co nám takto dává na vědomí. Máme-li však za sebou aspoň pubertu, jež nám umožnila proniknout k vlastnímu citovému životu a podle toho analogicky pronikat i k citovému životu jiných lidí, daří se nám to asi lépe než v časném dětství - ale mýlit se můžeme samozřejmě i tak. A jsou lidé, kteří se mýlí častěji a závažněji než jiní. Vždy je to ovšem bolestné poznání, že někdo svým výrazem obličeje něco předstíral, že nás klamal, že svou mimiku použil účelově a ne upřímně (přičemž my jsme právě na upřímnost svým vnímajícím aparátem od přírody "nastaveni"), že fasáda a vnitřek nebyly v souladu. Na takové zklamání se zpravidla v životě nezapomíná. (Což nám zpětně jen znovu připomíná, že mimika a spojení prožitků s výrazem tváře je založeno v hloubce naší osobnosti, že je to něco prastarého a ovšem i primárně společensky významného.)
Psychoterapeuti dobře znají tzv. dvojnou vazbu (double bind), což znamená, že někdo něco jiného říká slovy a něco jiného svým výrazem obličeje, svým držením těla, svými gesty. Příjemce takového rozporného poselství je nutně uváděn ve zmatek. Ať udělá cokoliv, je to vždycky špatně - buď podle slov, nebo podle ne-řečových signálů. Vždycky také může přijít buď odměna, nebo trest. Jestliže se taková situace častěji opakuje, dochází u ne-šťastného příjemce nakonec k neurotickým obtížím, k poruchám chování či jiným vážným psychickým nepříjemnostem. Léčení takových stavů je pak velmi obtížné. A tak není divu, že psychologové a psychiatři zabývající se rodinnou terapií jsou na dvojnou vazbu tak ostře zaměřeni.
Já sám bych si navíc dovolil vyslovit podezření, že výsledek těchto rozporuplných poselství vysílaných rodiči dítěti je zhoubný nejen proto, že dětský psychický organismus je ve vývoji, a tedy ještě neotužilý, ale také proto, že jsou tu současně a přitom nesouhlasně zaměstnávány dvě rozdílné mozkové struktury, z nichž jedna je v levé a druhá v pravé mozkové polokouli. Dochází tedy k zatížení, přetížení a zmatku na úrovni nejen rozumové, nýbrž daleko hlubší, tj. neuropsychické.
Dívám se do svých vlastních záznamů, které jsem si dělal při psychologickém vyšetřování dětí před třiceti lety stejně jako před týdnem, a vždycky tam nacházím poznámku o tom, jaký má dítě výraz a jak se tváří v té či oné situaci. Dělal jsem to vždycky a dělal jsem to slovy nehledanými - jen tak, abych tomu sám rozuměl. A kupodivu, když to čtu nyní po letech, některé to dítě si docela dobře vybavím v mysli. No ano, to byl přece ten a ten - "obličej jako smutný měsíc", "překvapeně zírá", "úkol je hádanka" atd. Proč bych to dělal, kdyby mi to nepomáhalo? Nepamatuji se, že by mi to někdo byl poradil. Ostatně tehdy nebyli na fakultě učitelé, kteří by nás něčemu takovému mohli učit. Dnes ovšem to v učebnicích je. A každému studentovi či mladšímu kolegovi, který přišel na praxi do našeho ústavu, jsem se to snažil předat, možná i vnutit.
Etologové nám řeknou, že tvářit se dovedou i některá zvířata. U šimpanzů např. je to natolik jasné, že se dají sestavit celé katalogy (budiž ovšem řečeno, že dosti chudé) výrazů odpovídajících nepochybně různým jejich duševním hnutím. Ovšem kampak s tím na člověka! Rozmanitost našich výrazů tváře je vskutku nesmírná. Je tu nepřeberné množství jemných odstínů v pohybech mimického svalstva, nejrůznějších záchvěvů, nejrůznějších drobných změn ve vzájemných poměrech částí obličeje. Tady je člověk opět někde docela jinde než ostatní živočichové, kteří ke vzájemnému dorozumívání musí používat tzv. hrubé motoriky čili držení těla a pohybů velkých svalových skupin. (Ze by z toho člověk měl vyvodit spíše svůj závazek a odpovědnost a ne svou pýchu, to je ovšem jiná věc!) Stalo se mi onehdy, že moje žena telefonovala a stáhla zvuk na televizi, aby ji nic nerušilo. Právě začínal Videostop a já viděl, jak pan Rosák uvádí program - beze slov. Byla to báječná podívaná! Perfektní podklad pro psychologickou studii mimiky! Škoda že z toho nejde udělat ilustraci k tomuto eseji, ušetřil bych si hodně práce s vymýšlením. Jeho mimika byla živá, výrazná a kupodivu zcela přirozená - chvílemi přemýšlivá, chvílemi rozverná, udivená, vyzývavá, pobavená... (Potřeboval bych slovník adjektiv pana Aleše Klégra, abych to přijatelně popsal.) Říkal divákům, že to nebude legrace k popukání, ale že to bude milé setkání s milými lidmi a že se budeme bavit laskavě a neútočně jako dobří přátelé. Doporučuji, udělejte to také tak! Občas, vážení čtenáři, vypněte na televizi zvuk a oddejte se psychologickému studiu mimiky - a třeba ne jen pana Rosáka.
Říká se, že oko je do duše okno. Jenomže oko samotné je vlastně nehybné, ono samo o sobě žádný výraz nedělá. Snad se jen někdy trochu více leskne a někdy se panenka trochu více roztáhne nebo stáhne, ale jinak nic. Všechno to, co dělá z našich očí zrcadlo duše, to se děje kolem očí, od víček, řas a koutků až po tváře, nos a bradu. Jenomže toho si při běžném pohledu vůbec nevšimneme. Vnímáme prostě celek - a v něm oči přirozeně dominují. Vzpomeňte si, prosím, že pozornost a úsměv dvouměsíčního dítěte se dá vyvolat maskou, jež má tvar hlavy, na níž z lidského obličeje zůstaly jen velké oči a jinak nic. A když se podíváme na atrapy opičích matek, které slavný profesor Harry Harlow nabízel osiřelým opičím mláďatům jako náhradu za živé matky vlastní, vidíme, že to jsou jen drátěné kostry potažené chlupatou kůží a s hlavou, na níž není víc než zase jen ty velké oči.
Internetový obchodník roku 2009
Nedovolte mozku stárnout
