Portál
Freud psal jen málo o emocích a afektech. Klíčovým pojmem pro jeho myšlení však byly „pudy“. Tím myslel něco podobného instinktům a pohnutkám. Freud a mnozí jeho současníci se domnívali, že afekty či emoce, jako například hněv nebo vztek, souvisejí s agresivním pudem.
V době, kdy Freud publikoval, panoval na podstatu člověka jiný názor, rozšířený zhruba od konce devatenáctého století. Tehdy se údajně „nízké“ charakterové rysy, jako nevázané sexuální pohnutky a agresivní sobectví, považovaly za prvotní instinktuální pudy, jež je třeba „zcivilizovat“, pokud ne přímo držet na uzdě nebo vykázat do nevědomí. Když například zjistíme, že nás přitahuje manželka přítele a přáli bychom si podle toho jednat, může to být něco, co pociťujeme, ale stydíme se za to a pociťovat to nechceme. Můžeme se pokusit tohoto pocitu nějak zbavit a mravní část mysli, kterou Freud nazval „superego“, může tuto nezákonnou touhu cenzurovat. Může se pak říci, že tato nezákonná touha existuje, a přesto o ní člověk nemusí nic vědět, nebo o ní může „vědět“ pouze nevědomě a ve vědomí si ji neuvědomovat.
Sian šla s rodinou na vernisáž své nové výstavy. Její nejstarší sedmnáctiletá dcera vypadala ten večer zvlášť úžasně a dostávala jednu poklonu za druhou. Sian byla na svou dceru pyšná, ale přesto si v sobě všimla osténku žárlivosti, cítila, že dny, kdy by ona sama dostávala takové poklony, jsou dávno pryč. Z večera, který měl patřit jí, se nedokázala úplně radovat a do role hostitelky, která se zároveň bude ke své dceři chovat lépe než jindy, se musela nutit. Teprve o pár dní později, když klábosila s přítelkyněmi, se Sian dokázala, s obrovskou úlevou a dokonce i s humorem, k těmto svým pocitům přiznat.
Psychoanalýza je často spojována s radikální výzvou současným hodnotám a morálce. Kulturní idoly jako Elvis Presley v padesátých letech nebo Sex Pistols v sedmdesátých letech vyvolávaly obavy jedněch a obdiv druhých tím, že schvalovaly rebelantské, sexuální a agresivní postoje, které hlavní kulturní proud popíral. Mnoho dřívějších psychologů – jako např. Wilhelm Reich – podporovalo různé revoluční sexuální, politické a výchovné myšlenky. Postavit se tváří v tvář nevědomí vůbec neznamená prostě ho ovládnout, ale často to vyžaduje odvahu nechat se jím překvapit a přijmout to, co bychom jinak mohli třeba popírat. Psychoanalýza je možná méně o znalosti vlastního podvědomí, jako o respektování jeho velkoleposti, jak naznačuje H. L. Mencken v tomto úryvku:
Proniknuvši do tolika tajemství
přestáváme věřit v nepoznatelné.
Avšak ono tu přesto sedí
a klidně se mlsně olizuje.7
Za daných okolností byla Sianina žárlivost přirozená a pochopitelná. Přesto někteří lidé tvrdohlavě takové emoce popírají, protože se bojí, že jsou společensky nepřijatelné. Je snadné kritizovat takové pocity u druhých a u sebe se za ně stydět. Sian se zpočátku o takové vyhýbání pravděpodobně pokoušela, když se k dceři chovala přívětivěji než obvykle, a tak se snažila ušetřit sebe i ji svých opravdových pocitů. Taková klička, často prováděná nevědomě, je příkladem toho, co Freud nazýval „opačným reagováním“ – pokusem popřít vlastní skutečný emoční stav tím, že si člověk oblékne opačný afekt. Můžeme to pozorovat u lidí, o kterých se říká, že „příliš mnoho protestují“, jak na to už velmi dávno poukázal Shakespeare a jak je vidět i v Emersonově příkladu: „Čím hlasitěji mluvil o své cti, tím rychleji jsme přepočítávali své příbory“.8 Žárlivost je příkladem emoce, u které si mnozí z nás přejeme, abychom ji nepociťovali, a tedy vyhovuje popisu nepřijatelných pocitů, pohnutek, pudů a emocí, o kterých psal Freud.
Sianiny pocity byly pochopitelné jednak v tom smyslu, že bychom s ní dokázali soucítit, a jednak také, že její pocity mohou ukrývat význam, který dovedeme rozluštit. Souvisí to s dalším pohledem na emoce, kdy lze takové pocity považovat za čitelné znaky, za formu komunikace z jedné části self do druhé. „Signální úzkost“ byla pojmem, který se k popisu tohoto jevu používal v době Freudově, a používá se dodnes. Jestliže je člověk v nějaké společenské situaci a najednou mu začne rychle bušit srdce, může to brát jako známku něčeho. Například jeden mladý muž jménem Stephen byl na večírku a snažil se tam k nějakému člověku chovat hezky, když vtom si uvědomil, že má při tom zaťaté pěsti a ztuhlé svaly na krku. Teprve když si všimnul tohoto „signálu“, uvědomil si, že se cítí nepříjemně a pod nátlakem člověka, se kterým hovoří. Možná že i v mém předchozím příkladu byly Sianiny pocity vůči její dceři pro ni zprávou. Nedokázala čelit bolestným pocitům ze ztráty svého mládí a z přechodu do středního věku. Když tyto pocity vykázala pryč, aniž by se jim s odvahou postavila, byl to pro ni krok zpět, který jí znemožnil, aby se sama začala ptát, co to znamená postoupit do další životní etapy.
Některé emoční reakce tedy mohou být znamením v kódovaném jazyce, který můžeme při troše štěstí rozluštit. Přesto jiné pocity se jeví spíše jako přítomnost nějakého vetřelce, který nás nečekaně napadl. Tento pocit „jinakosti“, pocit, že nejsme „ve své kůži“, může být podobný Freudově pojetí instinktuálních pudů, o kterých máme pocit, že nad nimi nemáme vůbec žádnou kontrolu. Psychoanalýza nás naučila respektovat překvapení, která nám může připravit nevědomí. Stephen, onen mladý muž na večírku, nedávno dostal „kopačky“ od své bývalé přítelkyně a následkem toho se choval agresivně a výhružně. Poté se nad svým chováním zhrozil a řekl: „To jsem snad ani nebyl já.“
Takové vnitřní konflikty byly Stephenovým údělem. Coby bystrý šestnáctiletý mladík, zápasící s dospíváním, se ocitl ve víru závažných tělesných a hormonálních změn. Dospívání, a dřívější nástup puberty byly pro něj velkým šokem, cítil se být pod náporem velkého množství nových emočních stavů. Mohl rychle přecházet od silných sexuálních fantazií v jednom okamžiku k pocitům nadřazenosti a grandiozity v následujícím okamžiku a potácet se od zamilovanosti k pocitům zoufalé nouze a naprosté bezradnosti, jako kdyby byl znenadání vymrštěn na emoční horskou dráhu, kterou nedokáže ovládat. Připomíná mi to verše z Richarda III:
Jaké já a zase já?
Běda, miluji své já. Proč?
Ale ne. Hle, spíše jej nenávidím
pro nenávistné činy, jež mé já spáchalo!
Jsem ničema; a přece lžu, nejsem.9
V rámci psychoanalýzy je kontroverzní otázkou, zda je stále ještě přínosem uvažovat v pojmech pudů, nicméně je jisté, že mladí lidé jako Stephen se potýkají s hormonálně regulovanými afektivními stavy, které dokáží stěží zvládnout. Lidé si často přejí, aby se takovým pocitům dalo nakázat, aby odešly pryč. Nezřídka to však vypadá právě naopak a psychoterapeut bude mít spíše tendenci pomáhat lidem tyto nepříjemné emoční stavy přijímat, zvládat či integrovat, spíše než by jim pomáhal se jich zbavit. Jeden starověký rabín, Izrael z Rižinu, údajně řekl, že Bůh stvořil člověka tak, aby „nebyl svým chtíčem svázán, ale byl v něm svobodný“.10
Internetový obchodník roku 2009
Nedovolte mozku stárnout
