Portál
Po státním převratu v únoru 1948 se komunisté spolu s mocí ujali i řízení a kontroly médií. To však neznamenalo pouhou úpravu struktury a vlastnických vazeb médií, s únorem započal razantní nástup nového modelu veřejné komunikace – modelu typického pro totalitní režimy, modelu založeného na jiné společenské funkci a odlišné hospodářské základně médií i na specifi ckém způsobu jejich kontroly a řízení. Jeho základy okopírovali českoslovenští komunisté ze Sovětského svazu, využili ale i zkušenosti s fungováním médií během nacistické okupace. Charakteristickým rysem byla snaha maximalizovat kontrolu KSČ nad průběhem mediální komunikace, a izolovat tak občany od „závadných informací“ a orientovat jejich názory žádoucím směrem.
Jakkoli právní normy vymezovaly základní prostor, v němž se mohla média pohybovat, meze tohoto pohybu určovaly především dokumenty a nařízení KSČ a cenzurní instituce, případně materiály svazu novinářů. U ČTK kontroloval cenzor rukopisy před rozmnožením či vysíláním, u rozhlasu a televize schvaloval materiály před vysíláním (po podpisu odpovědného redaktora), v televizi kontroloval text i obraz – v případě potřeby i při generální zkoušce. V tisku schvaloval signální výtisk.
Ideologický rámec a počátky cenzury
Svoji vedoucí úlohu uplatňovala KSČ po stranické linii, prostřednictvím státních orgánů i skrze společenské a státní organizace, které byly vydavateli tisku. Média už neodpovídala za svoji činnost veřejnosti, nýbrž výhradně KSČ jako rozhodující politické síle a sloužila k prosazování jejích zájmů. Stranickost byla podstatou novinářské činnosti, posláním médií bylo vyvolávat masový souhlas veřejnosti s politikou KSČ. S cílem udržovat mocenský monopol KSČ, založený po prvních letech aktivní podpory již jen na poslušné rezignaci neinformovaných občanů, pracovala média nepřetržitě po celou dobu trvání komunistické moci – s jistou výjimkou let 1968–1969.
Na cestě k realizaci tohoto modelu zastavila KSČ po únoru 1948 několik set periodik (například časopisy Dnešek, Kritický měsíčník, Listy, Obzory či Vývoj), zbylým tiskovinám diktovala příděl papíru, postátnila vydavatelství a rozhlas a zavedla přísné kontroly mediální produkce i personálního obsazení redakcí. Vliv MI na média po převratu ještě posílil, o moc se ale muselo dělit s Kulturním a propagačním oddělením ÚV KSČ a mezi oběma institucemi, zejména mezi ministrem Kopeckým a vedoucím oddělení Gustavem Barešem, docházelo ke kompetenčním a mocenským sporům – velký dopad měl například jejich střet nad hodnocením tvorby Jaroslava Seiferta. Takto nastavený vydržel systém mediální kontroly až do ledna roku 1953, kdy byl proces přebírání moci defi nitivně ukončen a Kopeckého ministerstvo zaniklo.
V prvních letech po převzetí moci byla běžná denní kontrola úkolem rozhlasového a tiskového odboru ÚV KSČ a tiskových referentů v krajském komunistickém aparátu, kteří hodnotili, jak redakce spolupracují, a případně měnili jejich vedení – jež bylo stranicky odpovědné za dodržování linie a směrnic KSČ. Tento princip platil od ČTK přes rozhlas až po fi lmovou či knižní produkci. Za obsah periodika nesl odpovědnost šéfredaktor. Zakázat rozšiřování textu mohl též okresní národní výbor jako orgán lidové správy. Kulturní rada, založená v září 1948, si zásadní postavení při řízení médií nevydobyla. Cenzurní úřad byl připravován podle vzoru sovětské cenzurní instituce zvané GLAVLIT (vytvořeno z názvu instituce Glavnoje upravlenije po dělam litěratury i izdatělstěv, tj. Hlavní správa záležitostí písemnictví a nakladatelství).
Internetový obchodník roku 2009
Nedovolte mozku stárnout
