nakladatelství Portál - internetové knihkupectví

Prožitky hodnotných věcí v přítomnosti

Statistiky ukazují, že páry, které spolu mají děti, se rozvádějí méně často než páry bezdětné. Jistě, mohli bychom říci, vždyť to nechtějí udělat kvůli dětem! Já si však nemyslím, že toto by byl jediný důvod. Páry s dětmi mají totiž něco společného třetího, co prožívají jako cenné a hodnotné. Jejich vlastní životy naplňuje hlubokým smyslem, že se starají o malé bytosti, živí je, prožívají s nimi jejich růst a zrání, znovu a nově s nimi a díky nim objevují svět, nechávají se „nakazit“ jejich okouzlením a radostí ze života. I když nám jdou někdy děti hodně na nervy, i když nás stojí tolik námahy a soužení, přece ve většině případů v prožívání partnerů jako rodičů jednoznačně převažuje prožitek smyslu. Tento prožitek nepochybně snižuje pravděpodobnost rozchodu. Dokonce i partneři, kteří se rozešli, jsou často nadále hluboce spojeni svými dětmi.
Děti nejsou jenom obtíž. Spousty dnešních mladých párů, které si vědomě nepřejí děti, to pravděpodobně nechápou. Děti poskytují partnerům v jejich soužití zážitek smyslu a hodnoty. Páry, které nechtějí mít děti, se vzdávají důležitého zdroje smyslu života, vzdávají se velikého obohacení. Potíž je v tom, že toto poznání člověk nemá předem, získáváme ho teprve díky této zkušenosti. Když o dětech předem přemýšlíme, spíš nám vytanou na mysli nejrůznější těžkosti a problémy: bude méně peněz, horší profesní možnosti, horší mobilita atd. Projevuje se v plné síle, že oproti dřívějším dobám mít děti už dnes není samozřejmé. Dnes je to věcí osobního rozhodnutí a my nikdy nevíme, do čeho se to vlastně pouštíme, ani čeho se zříkáme, jestliže se rozhodneme dítě nemít.
Přes to všechno si nemyslím, že by děti byly jediným zdrojem smyslu a hodnoty pro trvalý život ve dvou. Tím „třetím“, co partnerům poskytuje zážitky hodnoty a smyslu, může být leccos jiného. I když pár děti má, musí mít něco dalšího společného, „třetího“. V současné době se stále prodlužuje průměrná doba, po kterou páry děti nemají. Proto dnes v dlouhotrvajících vztazích zaujímá doba, kdy partneři žijí se svými dětmi, v průměru jen třetinu jejich společného života. Navíc tato fáze rodinného života v plném smyslu bývá zahlcena tolika jinými věcmi – zaopatřováním obživy a starostmi o výchovu, profesní kariérou atd. Za takové situace partneři potřebu něčeho dalšího, „třetího“, co poskytuje smysl, skoro nepociťují. Mají v této etapě dost toho, co pro ně má smysl, a navíc nemají dost klidu na intenzivnější přemítání o něčem podobném. Ale tato rodinná fáze, pokud jí pár vůbec projde, je jen jednou z etap partnerského života. Když tato fáze skončí, obvykle mají partneři před sebou ještě desítky let společného života. Proto je třeba mít od samého počátku vztahu na paměti, že je dobré společně rozvíjet společné „třetí“ v různých podobách, a to i v době, kdy partneři žijí s dětmi. Může to být leccos: nacházet společné zájmy a společně je udržovat; objevovat společné koníčky, jako je sport, hudba, umělecká činnost různého druhu, cestování apod.; diskutovat spolu o hlubších otázkách naší existence, vést fi lozofické nebo náboženské rozhovory; v rámci možností se společně angažovat v sociálních nebo politických záležitostech; společně praktikovat religiózně-spirituální cvičení apod. Tento výčet si neklade nárok na úplnost, má jen ilustrovat mé tvrzení. Páry, které si takové společné oblasti najdou ještě dřív, než mají děti, mohou potom ve fázi rodinného života s dětmi tyto zájmové oblasti udržovat při životě, byť třeba jen fragmentárně a okrajově, a v další etapě, po odchodu dětí z rodičovského domu, po nich mohou znovu sáhnout, oprášit je a rozvinout.
Jako malý příklad páru, který si takové společné „třetí“ našel, mohu uvést jedny mé známé. Ti pro sebe jako společného koníčka objevili cestování. Pořídili si velké auto, aby se se všemi potřebami dostali všude, kam chtějí. Když pak měli děti, prodali staré auto a koupili si karavan. Díky němu mohli i nadále holdovat své zálibě v neznámých zemích a kulturách a i s dětmi jezdit v zimě v létě, kam je cestovatelská vášeň táhla. Děti měly v karavanu své stabilní prostředí, na které byly zvyklé, a o dostatek možností, jak prožít dobrodružství, měly bohatě postaráno. Děti dorůstaly a jedno po druhém odcházely z domova. Pro rodiče zůstal karavan společníkem na cestách. Začali se vydávat za novými cíli nového druhu. Jejich karavan je pro ně symbolem společného „třetího“ – jejich společného zájmu a potěšení, společného nadšení, které v jejich životě mělo vždy své místo.