Portál
V září roku 1829 byl v Morialdu jmenován za kaplana sedmdesátiletý kněz Jan Calosso. Měl všechny vlastnosti vzácného kněze, bohatou pastorační praxi, ale trvale onemocněl a nemohl zastávat samostatné místo.
V listopadu se konala v Buttiglieře několikadenní duchovní obnova. Pilně se jí zúčastňoval Jeník i starý kněz. Chlapec upoutal jeho pozornost, protože se cestou s nikým nebavil.
– Odkud jsi, milý chlapče? oslovil ho.
– Z Becchi. Dělám si duchovní obnovu.
– Všiml jsem si, žes pilně navštěvoval kázání. Velice by mě zajímalo, jestli jsi něčemu rozuměl. Tvá matka ti dovede jistě kázat srozumitelněji, že?
– Máte pravdu. Ale myslím si, že jsem rozuměl i všem zdejším kázáním.
– Mohu se přesvědčit? Dám ti čtyři soldy, když mi povíš čtyři věty z dnešního kázání.
Jan se zastavil a klidně přednesl knězi celé kázání, jako by ho četl z knihy.
Don Calosso užasl. Něco podobného nečekal. – Jak se jmenuješ? zeptal se.
– Jan Bosco. Otec mi zemřel, když jsem byl ještě malý.
– Jaké máš školy?
– Don Lacqua v Capriglio mě naučil číst a psát. Moc rád bych studoval, ale před starším bratrem se o tom nesmím ani zmínit. A kněží v Castelnuovu a v Buttiglieře nemají na mne čas.
– Proč bys chtěl studovat?
– Domnívám se, že by bylo nejlepší, kdybych se stal knězem. Rád bych pomáhal těm, o něž se nikdo nestará.
– Řekni mamince, aby za mnou přišla. I když jsem starý, snad bych ti dovedl pomoci.
Když se matka dostavila, don Calosso jí řekl:
– Váš syn má neuvěřitelnou paměť. Neměl by ztrácet čas a měl by se dát do studia. Jsem ochoten pro něho udělat vše, co bude v mých silách.
Bylo dohodnuto, že za ním Jan každé ráno přijde a domů bude chodit spát. Když bude třeba pomoci na poli, vrátí se dříve. Konečně našel, co podvědomě stále hledal: otcovské povzbuzení, zázemí, oporu, důvěru. Ve Vzpomínkách napsal: „Hned jsem se svěřil tomuto knězi. Všechno jsem mu o sobě řekl, pověděl jsem mu o každém nápadu, každé myšlence. Konečně jsem našel věrného přítele své duše. Dosud jsem žádného neměl. Hned na počátku mi zakázal kající skutky, které jsem konal a které nebyly vhodné pro můj věk. Povzbudil mě, abych se často zpovídal a často přijímal. Naučil mě krátce rozjímat. Ale byla to spíše duchovní četba, k níž mne vedl.“
S ním zemřela každá naděje
Od září 1830 začal Jan u dona Calossa bydlet. Do Becchi si přicházel jednou týdně vyměnit prádlo. Ve studiu dělal pokrok. Ještě ve stáří vzpomínal na toto období s nadšením: „Nikdo si nedovede představit, jak jsem byl šťasten. Dona Calossa jsem měl rád jako otce. Ochotně jsem mu sloužil. Tenhle Boží muž si mě moc oblíbil a často mě povzbuzoval slovy: Neboj se budoucnosti. Dokud budu žít, nic ti nebude chybět. A kdybych zemřel, stejně se o tebe postarám. Ještě nikdy jsem neprožíval tak šťastné dny. Naráz však přišla pohroma, která pohřbila všechny moje naděje.“
Jednoho listopadového rána 1830 si zašel Jeník domů s prádlem. Vzápětí přišel nějaký člověk a vyřizoval, aby se rychle vrátil k donu Calossovi, že se mu udělalo velmi špatně.
„Neběžel jsem, přímo jsem letěl. Nemohl mluvit. Dal mi klíč od skříňky a naznačil mi, abych ho nikomu nedával. To bylo vše. Zemřel. A s ním zemřely všechny moje naděje.“
Z náznaků bylo jasné, že nadějí je klíč od skříňky. Když ji otevřel, bylo v ní šest tisíc lir. Z připomínek, kterými Jana ujišťoval, že se postará o jeho budoucnost, vysvítalo, že peníze měl pro něho. Dokonce to potvrdili i svědkové jeho posledních chvil. Situaci mohlo změnit jen rozhodnutí v poslední vůli. Ta nebyla. Když se dostavili Calossovi synovci, zachovali se čestně. Když se od svědků dozvěděli o posledním přání strýce, řekli Jeníkovi:
– Vidíme, že peníze patří tobě. Vezmi si je.
Chvíli váhal a pak prohlásil: Nechci nic. Ve Vzpomínkách odbyl tuto záležitost stručnou větou: „Přišli don Calossovi dědici, odevzdal jsem jim klíč a vše, co mi dal.“
Tímto gestem začal předčasně naplňovat program, který si jako novokněz formuloval do slov, že celý život bude usilovat jen o spásu duší: Da mihi animas, coetera tolle. – Dej mi duše, ostatní si vezmi.
Byl zase sám. Bylo mu patnáct let a před ním se rozevírala temná noc. Neměl učitele, neměl prostředky, nevěděl, jak dál. Jeho usedavý pláč nedovedl nikdo utišit.
Cestou ke Castelnuovu
Bylo třeba pokračovat. Ale jak? Markéta chtěla předejít dalším střetům s Antonínem a rozhodla se rozdělit majetek. Naskytla se k tomu i vhodná příležitost, která v očích těch, kdo neznali domácí problémy, byla samozřejmá, takže nedošlo k žádným dohadům. Antonín se 21. března 1831 oženil. Tím dnem se stal majitelem poloviny pozemků i poloviny domu. Markéta si ponechala přízemí, Antonín obsadil s manželkou dvě světnice v podkroví.
V prosinci začal Jan navštěvovat veřejnou školu v Castelnuovu. Vedle základního vzdělání se zde dala studovat i latina. Z pěti tříd se hoši shromažďovali v jedné místnosti. Učitelem byl don Emanuel Virano.
Obědy z kastrůlku
Pětikilometrová docházka nebyla překážkou. Problémem byl rozvrh. Ráno se vyučovalo tři a půl hodiny a odpoledne tři hodiny. Ráno snídal cestou krajíc chleba. Na oběd přicházel domů a pak se vracel na odpolední vyučování, z něhož se vracel večer. Absolvoval tak denně dvacet kilometrů. V zimě a za deštivého počasí to bylo neúnosné.
Strýc Michal mu vyjednal u známého krejčího pana Roberta, který byl i muzikantem v místní kapele, že si může u něho za polední pauzy sníst z kastrůlku oběd, který mu připravila matka. Touto úpravou ušetřil polovinu kilometrů a čas. I to bylo dost. Když pršelo či mrzlo nebo padal sníh, byla chůze do školy nerozumným ohrožováním zdraví. Matka tedy vyjednala Jeníkovi u pana Roberta podnájem. Úhrady vyrovnávala obilím a vínem. V poledne a večer dostával teplou polévku.
Ve třídě byl o pět let starší než spolužáci, ale kulturně za nimi zaostával. Nosil nemožně velký kabát a jeho boty byly ještě nápadnější. Stal se terčem posměšků. Spolužáci na něho nejčastěji pokřikovali: pastýř krav z Becchi. Vyhledávaný miláček kluků z Morialda a z Moncucca se těžko smiřoval s novou skutečností.
Dona Virana si získal svou pílí. Učitel ho povzbuzoval a měl pro něho pochopení. Když jednou napsal velmi dobrou úlohu o biblickém Eleazarovi, don Virano ji veřejně přečetl a dodal:
– Kdo dělá tak velké pokroky, může si dovolit chodit do školy v roztrhaných botách. V životě totiž není rozhodující, jak je člověk obutý, ale co nosí v hlavě.
Castelnuovo d’Asti je vzdáleno od Turína asi dvacet kilometrů. Odevšad jsou vidět trosky hradu tyčícího se nad městem. Ještě výše než hrad je kostel zasvěcený Panně Marii. Jan tam zacházel prosit naši Matku, aby mu pomáhala být lepším. Město má asi tři tisíce obyvatel, tj. asi šest set rodin.
Matka Markéta přicházela každý týden s dvěma pecny chleba přesvědčit se, jak pokračuje syn. Počínala si správně, protože mnozí jeho spolužáci měli za sebou všelijaké zkušenosti. Dostat se na špatné cesty bylo pro nezkušeného hocha z vesnice snadné.
Ve Vzpomínkách napsal: „Toho roku se stali mým nebezpečím někteří spolužáci. Sváděli mě, abych s nimi chodil místo školy hrát o peníze. Radili mi: Je na čase, aby ses probudil. Je třeba užívat život. Peníze můžeš krást domácímu nebo matce.“
– Pamatuji se, že jsem jim odpověděl: Má matka mě má moc ráda. Nemohl bych jí nikdy provést něco podobného.
Tehdejší škola měla přísně náboženský program. První hodinu každého dne jsme měli lekci z náboženství. Křesťanské výchově byla věnována večerní hodina v sobotu. Končila litanií k Panně Marii. Učitelé museli nejen umožňovat každodenní účast na mši svaté a jednou za měsíc zpověď, ale bylo i jejich povinností dbát na využívání těchto příležitostí.
V Becchi rostou pouze osli
V dubnu byl již všeobecně uznávaným primusem. Stačil všechno dohnat. Došlo však ke změně, která připravila Janovi spoustu nepříjemností. Don Virano byl jmenován farářem v Mondomu a musel předat vyučování donu Mogliovi. Nebyl to špatný kněz, ale bylo mu už pětasedmdesát let. Nebyl schopen zvládnout všech pět ročníků. Byl dost náladový. Některé dny pouštěl hrůzu, vyplácel rákoskou, jindy dovoloval volnou zábavu a rámus.
Kdykoli vznikl nějaký nepořádek, vždy volal k zodpovědnosti ty největší. Největším byl Bosco. Stal se hromosvodem, přestože nejvíce trpěl chaosem, který zde byl. Všemožně se snažil učitele podpořit, ale odměnou od něho sklízel tvrdá pokoření.
– Ty se chceš učit latinu? V Becchi se rodí jen osli. Nejlepší osli, jaké můžete vidět, ale jsou to jen osli. Nechej školu a jdi zas pást krávy.
Podobné poznámky byly povelem pro hochy, aby si z něho tropili rovněž posměch. Chtěl dokázat, že mu křivdí.
Don Moglia dal jednou každému ročníku písemku z latiny. Jan měl psát s první třídou. Poprosil, aby mohl psát s třetím ročníkem.
– Jak jsi na to přišel? utrhl se na něho. Osel jako ty musí být rád, když svede úlohu pro prvňáky.
Jan zaprosil ještě jednou, byl si jist, že dokáže zvládnout náročnější text.
– Ostatně, dělej si, co chceš. Stejně ty tvoje blbosti nebudu číst, odsekl don Moglia.
Jan zaťal zuby a dal se do úlohy pro třetí ročník. Odevzdal ji první. Učitel ji vzal a aniž se na ni podíval, položil ji na stůl.
– Prosím, přečtěte si mou úlohu a vytkněte mi chyby, které jsem udělal, zaprosil.
– Sedni si a nechoď mi na oči.
– Neprosím snad o tak velkou oběť. Žádám jen o přečtení úlohy, nevzdal se Jeník.
Don Moglia četl. Překlad byl správný, výborný. Rozčílil ho. – Celou úlohu jsi od A až do Z opsal. Takový osel jako ty, není schopen něco podobného zvládnout.
– Vždyť všichni ostatní dosud úlohu překládají. Od koho jsem ji mohl tedy opsat?
– Ty drzoune, okamžitě si sedni a buď rád, že tě nevyhodím ze školy.
Zaujatost a skleroza nepostihuje jen naše současníky. Nevyrovnané a zahořklé lidi měla i tehdejší doba.
Dokud ho učil don Moglia, přicházel si na své. Každý druhý by se vzdal. Ve Vzpomínkách přesto neuvádí ani jeho jméno. Omlouval ho stářím. Pouze poznamenal: „Jeden učitel si nedokázal udržet kázeň. Připravil mne o vše, co jsem se naučil v předešlých měsících.“
Až budu velký, budu si počínat jinak
Dosud poznal dva skvělé kněze: dona Calossa a dona Virana. Ostatní byli jiní. Bolelo ho to.
„Cestou jsem potkával našeho pana faráře nebo jeho kaplana. Už z dálky jsem je zdravíval, uctivě jsem se před nimi ukláněl, ale oni jen neosobně odpověděli na pozdrav a bez povšimnutí pokračovali v chůzi. Jejich černé oblečení z nich dělalo jiné lidi. Vědomě udržovali od všech odstup. Učili je to v seminářích. Duchovní osoba měla být vážná a bez vztahů.
Nemohl jsem se s tím smířit. Jestli se stanu někdy knězem, říkal jsem si, budu si počínat zcela jinak. Budu chodit mezi hochy a pokaždé jim řeknu nějaké vlídné slovo pro povzbuzení.“
Netušil, že svým počínáním způsobí v příštích osmdesáti letech mezi kněžími tichou revoluci. V seminářích přijdou na to, že měl pravdu, a seminaristům přestanou doporučovat odstup od lidí. Ideálem se stane kněz, který dokáže vytvářet radostné společenství. V Morialdu besedoval ve volném čase s donem Calossem. Starý kněz mu vyprávěl, co všechno ho v životě potkalo a jak získával zkušenosti. Pak šel zamést kostel nebo udělat pořádek v kuchyni. Ze všeho nejraději se hrabal v malé knihovně.
Zde v Castelnuovu kněží neměli čas. Spíše neměli zájem prohodit s ním pár slov. Co měl ve volném čase dělat?
Pustil se do hudby. Pan Robert byl varhaníkem a předzpěvákem.
Chodil s ním zpívat a učil se u něho hrát na harmonium a později i na varhany.
Pan Robert byl na prvním místě vyhledávaným krejčím. Jeník často vysedával v jeho dílně a přišíval knoflíky, lemoval kapesníky, stříhal vesty. Dělal takové pokroky, že ho pan Robert přemlouval, aby nechal studia a stal se jeho pomocníkem.
V dubnu Don Moglia zase několikrát napadl Jeníka. Na citlivého hocha bylo těch jedovatostí už příliš. Neukázněnost a neschopnost Mogliova proměnily vyučování ve volnou zábavu. Zůstávat zde déle, znamenalo ztrácet čas. Poradil se s matkou a chodil pracovat ke kováři Evasiu Saviovi. Učil se nahřívat ve výhni železo, ovládat kladivo a pracovat na kovadlině.
Netušil, že všechny zkušenosti s řemesly mu přijdou jednou velmi vhod, až začne na turínské periferii zřizovat pro chudé hochy dílny různých řemesel. Nyní mu šlo o to, aby se uživil a vydělal si nějaké peníze. Bude je brzy nutně potřebovat. Dohodl se totiž s matkou, že se příští rok pokusí dostat do školy v Chieri. Byl to odvážný pokus.
Internetový obchodník roku 2009
Nedovolte mozku stárnout
