nakladatelství Portál - internetové knihkupectví

Budování terapeutického vztahu

Důvěra a respekt – prvotní předpoklad
Nezbytnými předpoklady terapeutického vztahu jsou vzájemná důvěra a respekt. Důvěra a respekt jdou často ruku v ruce. Důvěřujeme lidem, které respektujeme nebo si jich vážíme. Ergoterapeut respektuje klienta, protože potřebuje pomoc. Respekt k ergoterapeutovi může zpočátku souviset např. s jeho akademickým titulem, ale v určitém bodě spolupráce je potřeba si respekt získat efektivním jednáním a prokazatelnými výsledky.
Proč některým lidem instinktivně důvěřujeme, a jiným nikoli? Pocit důvěryhodnosti je jednoduše vnitřní reakcí. Jde o rychlé a většinou nevědomé zhodnocení sociálních a fyzických signálů. K důvěryhodnosti osoby pomáhá, ještě dříve než dojde ke slovní komunikaci, především přesvědčivá a jasná řeč těla, pozitivní oční kontakt, vhodné oblečení, odpovídající prostředí a sociální kontext (Hagedorn, 1995). Uklidňující tón hlasu, přiměřeně rychlá řeč a obsah, dokonce i používaný přízvuk může také hrát svou roli. Reakce na ostatní jsou převážně naučené, zkušenost je významně ovlivňuje. Pokud ergoterapeut něčím připomíná svému klientovi např. učitele, kterého neměl rád, nebo příslušníka národnosti, kterou opovrhuje, dostane se do nevýhodné pozice hned od počátku navazování terapeutického vztahu.
Proto se i ergoterapeut stejně jako herec nebo prodejce může naučit vysílat správné signály. Někteří lidé to dělají přirozeně, ale není nijak nečestné zlepšit své techniky. Na terapeutickém vztahu je třeba pracovat, protože první kontakt může podpořit nebo naopak narušit další spolupráci. První kontakt s klientem je důležitý a ergoterapeut by si toho měl být vědom. Kontakt začíná např. už při telefonickém rozhovoru s klientem za účelem dojednávání termínu setkání.

Blízkost versus odstup v terapeutickém vztahu
Stejně jako ostatní dlouhodobější vztahy se i terapeutický vztah vyvíjí v čase. Během doby prochází různými stadii, např. od odstupu k blízkosti, od nedůvěry k důvěře, od formálního k neformálnímu kontaktu, což závisí na různých okolnostech. Jak dochází k vytvoření terapeutického vztahu, se velmi obtížně sděluje. Záleží rovněž na obou stranách, jak k tomu přispívají. Je to dáno částečně osobní dispozicí člověka, částečně jeho sociálními a komunikačními dovednostmi, zkušeností a též úrovní klinické úvahy ergoterapeuta, především interaktivní klinické úvahy.
Umět vytvořit terapeutický vztah, který je založen na oboustranně vyhovující blízkosti, a současně se vyvarovat problémů zvýšené závislosti nebo ztráty je náročné. Ergoterapeut musí být někdy ke klientovi blízko a zároveň mít od něj odstup. Blízkost by měla být taková, aby splňovala potřeby klientovy bezpečí a důvěrnosti, ergoterapeutův odstup je nutný proto, aby si mohl klient zachovat či posílit svou samostatnost a nezávislost.

Nakládání s rizikem
Ergoterapeut by neměl vystavovat klienta nepřiměřenému riziku, ale současně platí, že určitá míra rizika je nezbytná pro možnost pozitivní změny. Vždyť v normálním životě jsme všichni vystaveni určitému riziku. Snaha ochránit klienta od všech rizik musí nevyhnutelně časem vést k použití nějakých zákazů či omezení svobody. Riziko se též objevuje v terapeutickém vztahu. Důvěra, osobní odhalení, vyjádření vlastní zranitelnosti a přijetí blízkosti provází vystavení se riziku. Při samotné terapii je třeba, aby se klient učil zvládat riziko. Vždyť i při prvním vstávání či nalévání horké vody do hrnku při přípravě čaje je vystaven riziku. Toto riziko se však musí naučit zvládat, protože jinak nelze dosáhnout zlepšení jeho funkčních schopností. Úlohou ergoterapeuta je umět zhodnotit přítomné riziko ve vztahu ke schopnostem klienta a nevystavovat ho nebezpečným nebo ohrožujícím situacím.
Při zvažování rizika je ergoterapeut neustále vystaven etickému a profesionálnímu konfl iktu, když balancuje mezi tím, jak dalece může nechat klientovi volbu a svobodu rozhodování a do jaké míry ho tím vystavuje možnosti poškození.

Základní postoje úspěšného terapeutického vztahu
Pro vytvoření úspěšného terapeutického vztahu je dobré umět zaujmout správné postoje či přístupy, které napomáhají rozvíjet atmosféru důvěry. Mezi tyto postoje či přístupy lze považovat následující (Birckhead, 1989):

Opravdovost – pracovník vystupuje jako reálná osoba sama za sebe, své postoje nepředstírá. Verbální i neverbální projevy chování pracovníka jsou kongruentní. Projevy empatie jsou opravdové a nenucené. Pracovník má přirozená a jasná očekávání i požadavky na sebe i na své klienty.
Respekt/úcta – vztahuje se ke schopnosti „vážit si klienta jako osoby s vlastní důstojností a hodnotou“. Pracovník se snaží klientovi porozumět a pomoci mu a tím mu dává najevo, že je důležitý.
Vřelost – klienti reagují dobře na pracovníky, kteří jsou vřelí nebo pečující. Vřelost také pomáhá snižovat obavy a úzkost klienta. Vřelost demonstruje např. tón hlasu nebo oční kontakt pracovníka.
Otevřenost, upřímnost – jestliže chtějí pracovníci klientům pomoci, je nezbytné být upřímný a otevřený ve sdělování pravdivých informací.
Důvěra, blízkost – pracovník se snaží klientovi pomoci tehdy, když pomoc potřebuje. Blízkost v terapeutickém vztahu lze popsat jako atmosféru důvěry, ve které pracovník může případně ohleduplným a pozorným způsobem iniciovat diskusi i o obtížnějších tématech a klient je ochoten ji s pracovníkem sdílet.
Empatie – tzn. být si vědom emocí, které mohou ostatní v různých situacích prožívat. V doslovném smyslu znamená empatie „vcítění“, čímž se liší od sympatie. Empatie vyjadřuje pochopení ostatních z altruistických důvodů a toto pochopení by mělo být verbálními nebo neverbálními prostředky sděleno. Empatie se vztahuje ke klíčovému procesu, který pracovník používá při zvládání emocí či citových rozrušení klienta. Empatie ve své dimenzi reálného porozumění mezi pracovníkem a klientem je jedním z nejdůležitějších aspektů pomáhajícího vztahu.
Profesionální chování – profesionálním úkolem pracovníka je pomoci klientovi dosáhnout cílů terapie; k tomu je nezbytné osvojit si postoj neutrality vůči klientovi.