nakladatelství Portál - internetové knihkupectví

Kulturní evoluce

Kultura byla dlouho považována za faktor, který odlišuje lidské bytosti od zvířecích tvorů. Kulturní přenos pravidel chování, mýtů a rituálů nevyhnutelně zvyšuje efektivitu, se kterou se mohou jedinci reprodukovat, neboť každá generace se může poučit z objevů svých předchůdců. Ačkoli byl otázce, zda zvířata mají, či nemají kulturu, věnován značný zájem (Mundinger, 1980; Nishida, 1987; McGrew, 1992; Tomasello et al., 1993), faktem zůstává, že formy kultury, které vykazují zvířecí druhy, se zdaleka nevyrovnají formě, kterou nalézáme mezi lidmi. Pouze lidé vyvinuli náboženství, literaturu a umění, vědu, technologii a velkolepé architektonické konstrukce, které jsou pro nás tak samozřejmé.
V této kapitole nejprve zvážíme ožehavý problém definice kultury a poté prozkoumáme některé ze způsobů, jakými byla z evolučního hlediska nahlížena kulturní evoluce. Několik posledních desetiletí zaznamenalo rozvoj dvou zcela odlišných paradigmat poučených evolučním přístupem ke kultuře. Jedno z nich se věnuje vytváření matematických modelů pro procesy kulturního přenosu (studujících v podstatě mechanismy dědičnosti). Druhé je zaměřeno více empiricky a v první řadě se zabývá adaptivitou kultury. Tyto tábory spolu poměrně málo komunikují částečně z toho důvodu, že se zaměřují na zcela odlišné otázky, částečně však možná i proto, že matematické modelování může svým vnitřním obsahem odradit ty, jejichž zaměření je více empirické. Zdá se nám důležité pokusit se tyto přístupy vzájemně přiblížit.

Co je kultura?

Kulturu definujeme jako přesvědčení či pravidla chování (nebo možná obecněji jako znalost světa), která jsou na základě určité formy sociálního učení (včetně vyučování) předávána z jednoho jedince na druhého. To je možná užší definice, než jaká se běžně užívala. Ve svém klasickém článku Kroeber, Kluckhohn (1952) ukázali, že termín kultura byl v antropologické literatuře použit ve více než 150 rozdílných významech. I když pod jednu kategorii zahrneme víceméně podobné definice, stále zde zůstanou čtyři radikálně odlišné skupiny. Jsou to: 1. pravidla chování (např. rituály), 2. představy v lidských myslích (např. mýty), 3. hmotné artefakty (reziduum objevené v rámci archeologického výzkumu) a 4. literatura, umění a hudba. Většina z nich však přesto směřuje k nějaké formě představ v lidských myslích (nástroje a zbraně jsou v posledku koncepcemi jejich výrobců) a kulturnímu přenosu skrze nápodobu a učení jako ke klíčovému procesu, kterým jsou tyto představy osvojovány. V poslední době se někteří badatelé (např.Tooby a Cosmidesová, 1992) snažili tuto definici rozšířit tak, aby obsahovala nejen chování, ale i mentální procesy, které ho podkládají. To však nemusí být moc užitečné, neboť nám to neumožňuje oddělit vlastní kulturu od těch aspektů chování živočichů, které očividně kulturní nejsou (viz také Cronk, 1995).
Naše definice uznává, že kultura je zvláštní charakteristický rys lidského druhu (aniž bychom vylučovali možnost jejího využití pro živočichy). To vyvolává množství klíčových otázek: 1. Jaké kognitivní mechanismy „podepírají“ kulturu? 2. Co přesně je přenášeno v průběhu kulturní dědičnosti? 3. Jak porovnat procesy kulturního přenosu se zažitějšími procesy přenosu genetického?