Portál
Vím, že žijete s rodiči, teď už jen s otcem. Vy jste se nikdy nevdala a neopustila rodiče?
Zpočátku to bylo i tím, že jsem na byt neměla peníze. Později jsem si uvědomila, že rodiče zestárli a budou potřebovat mou pomoc. To se osvědčilo, když už byla máma hodně nemocná. Bylo veliké štěstí, že jsme byli spolu a mohla jsem jim pomáhat.
To, že jste se nevdala, byla taková vaše filozofie, nebo to tak vyšlo?
Ono je to asi tak. Já jsem už v mládí měla sny, úzkostné sny, že jsem se vdala. Vždycky jsem měla pocit – a dnes už je to normální – že o ty vdavky nejde v životě tolik jako o dobrý vztah. Mají-li lidé k sobě blízko, není ten papír tak podstatný. Nebyla jsem zřejmě nikdy formalistka. Současně jsem musela uznat, že je moc těžké, aby se našli dva lidé, kteří spolu prožijí celý život. Jsem asi hodně náročná a není to se mnou jednoduché. Nejsem z lidí, kteří svádějí všechno jen na ty druhé. Zažila jsem několik lásek. Každá z nich byla jiná a každá mi něco dala. Jsem za to vděčná. Také se ledaco zhroutilo a ledaco jsem prožívala těžce. Najít skutečného partnera mi asi nebylo úplně dáno, ale lásku jsem poznala a jsem za ni hodně vděčná. I za svoje dítě jsem vděčná, že přišlo na svět. Nevadí mi, že nepřišlo do manželského svazku. S jeho otcem jsme přátelé. Pro Kryštofa je to tatínek. Myslím si, že i když se lidé rozejdou, nemají právo to přenášet na děti – ty za to nemohou. Děti se nemají stávat rukojmími toho, že se dva dospělí lidé nepotkali šťastně a neuměli vyřešit problémy, které přicházely. Stále si myslím, že i když spolu lidé pak už žít nemohou, protože se ukáže, že neviděli některé své skryté stránky nebo je ve svém velkém obdivu prvních zamilovaných očí vidět nechtěli, nemají si to potom vyčítat. Obojí je stále platné – i ty kladné stránky, pro které se našli, i ty méně přijatelné. To, že na začátku něco nevidíme, nesmí vést k nenávisti a vzájemnému ubližování, odnesou to pak děti. Nikdy mě ani na vteřinku nenapadlo, abych litovala, že jsem nebyla vdaná.
Nejen radostné, ale i velmi obtížné je prožívat manželství, pokud ho chceme prožívat zodpovědně a dobře. Náročné je ale i být sám. Obě cesty mají svá úskalí.
Svoboda přece něco stojí. Jestliže se člověk vědomě pro něco rozhodne, nemůže toho později litovat. V bibli ve Starém zákoně stojí, že dobře je dvěma, a pouto trojí se teprve nepřetrhne. Nevím už, kdo z mých přátel tento citát parafrázoval, když mluvil o komsi, že jsou dva, co se zahřívají pod jednou peřinou, aby jim nebyla zima. Jsou tedy spolu jenom utilitárně, z nedostatku, a nikoli z lásky. Já se toho vždycky bála. Nechtěla jsem být někým, kdo se z nouze zahřívá pod jednou peřinou, protože se bojí samoty. Svobodně se rozhodnout znamená nejen poskytnout svobodu druhému, ale především jít společně ke stejným hodnotám, třeba různými cestami. Ty hodnoty musejí být podobné a musí tam být také tolerance. Když toto chybí, těžko se žije. Cítila jsem se paradoxně mnohem více sama ve svazku, kde to nefungovalo. Nakonec jsem uzrála asi okolo té padesátky, proto si ji vždy hrozně chválím. Došla jsem k tomu, že to všechno bylo vlastně dobře. Získala jsem více prostoru pro další lidi. Neříkám tím, že to doporučuji každému, protože každý z nás máme svůj úkol a každý trochu jiný. Dnes jsem s tím plně srozuměná. Láska není něco, co se uzavře jedním vztahem. Cítím se plná ve vztahu k mnoha lidem a mám ve svém životě mnoho druhů lásky. Pro mě samu by, bohužel, láska manželská, jak jsem na ni narazila, znamenala vězení a uzavření se. Takže mě prostě nepotkala.
Vztahy nejsou jednoduché. Přinášejí mnoho otazníků, překonávání překážek a také hledání kompromisů.
Myslím si, že člověk má ve vztazích najít jakési propojení toho nad námi s tím, co je tady na zemi. Já bez té transcendence, bez víry, že člověk má za úkol na téhle zemi ve svém životě vyzrát, nemůžu existovat. Proto věřím, že se rodíme opakovaně, že nejsme nepopsaný list. Něco za sebou máme a jsme tu proto, abychom chyby, které jsme dělali, dokázali odstranit a neopakovat je. Svět má spoustu lákadel a neustále ti říká: „Poddej se.“ Vždyť nakonec i Ježíš byl pokoušen. Budeš pánem světa, pánem hmoty, dostaneš slávu, úspěch, budeš ovládat lidské osudy. To jsou svody, které zná každý z nás, a na cestě je spousta maličkých hříchů, jež jsou dávno známé – lakomství, obžerství, žárlivost, egoismus, touha po majetku atp. Ono se lehce řekne, že se toho dá vyvarovat, ale když to přijde, v nějaké maličkosti, ve vlastním životě, je to těžké.
Žila jste celý život s rodiči. Dokázali jste najít společnou cestu, nebo bylo nutné si ji prošlapat?
Samozřejmě. Občas to byl zápas. Když člověk žije s rodiči, musí je naučit, že od jistého okamžiku je dospělá jednotka. Žádný rodič na světě to nechce pochopit, pokud tu je kontinuita soužití. Měla jsem období – a někdy ho mám dodnes – kdy jsem oznámila, že i kdybych přišla k ránu, nebudu telefonovat. A já to tak přeťápla, že nesnáším telefonování vůbec. Když nemusím, nevolám. Proto také nemám mobil. Když je člověku osmnáct a žije s rodiči, musí si to umět prosadit. Trvalo to dlouhá léta. Máma vždycky říkala: „O nic nejde, stačí, když zavoláš, já přijdu za hodinu.“ Jenže potom se to protáhlo, s někým jsem mluvila déle, než jsem chtěla, a měla jsem volat rodičům: „Promiňte, já přijdu ještě později.“ Jak by se asi vyspali? Taky ve třiceti se ve společnosti omlouvat: „Já si teď odskočím zavolat domů,“ to by se asi všichni divili.
Někdy to ale bylo v dobrém. Když mi bylo osmnáct, natočila jsem první film a rodiče řekli, abych se finančně podílela na společném bydlení. Řekli: „Až do teď jsme se o tebe starali my. Teď vyděláváš, tak je správné, abys také přispívala.“ Od té doby jsem bez diskuze z každého výdělku část odváděla domů, a to trvá celý život. Naučilo mě to, že moje peníze nejsou jen moje.
Váš otec byl divadelní režisér. Měli jste tedy k sobě profesně blízko.
Vždycky říkám, že mám tátu s knihovnou. Teď už je v penzi, ale je to člověk nesmírně vzdělaný, který mě v životě ovlivnil tím, že mi dal kulturu a rozhled. Dal mi smysl pro styl a dodnes spolu máme bouřlivé diskuze o umění. Ne vždy spolu souhlasíme, ale to je správné. Také jeden čas táta s mámou volili úplně jinou stranu než já. Přesto jsme se nehádali, ale vzájemně se tolerovali. Nebo jsem jednoho dne řekla: „Nebudu jíst červené maso, ale vy si ho jezte, nebudu vás nutit.“ Oni postupně přecházeli na bezmasou stravu, až to skončilo tak, že se u nás maso nejí skoro vůbec, aniž jsme si to nějak vzájemně vnucovali. To soužití s rodiči mělo různé peripetie, ale bylo to vždy filtrované tím, že se nemusíme hned prát. Žijeme spolu dobrovolně. Vyšlo to tak a má to své kvality. Dodnes si myslím, že soužití generací není tak špatné. Mnohdy jsou staří lidé sami a nemají možnost styku s dětmi. V krajních případech to končí odložením někam do domova – i když vím, že někdy je to nutnost, vydělávající člověk to jednoduše nezvládne. Boláků na tom, jak žijeme, je strašně moc.
A maminka? Řekněte něco o ní a o jejím povolání.
Kdyby žila, nedovolila by mi to. Nechtěla, aby se o ní mluvilo, a nechtěla dokonce ani, aby ji někdo fotografoval. Na všech fotkách z poslední doby je máma se zakrytou tváří. Máme i videozáznam z jedněch Vánoc. Dostala jsem z televize kameru, abychom sami natočili do jednoho dokumentu, jak probíhají naše Vánoce. Bylo to fiasko, protože přítomnost kamery, byť byla v našich vlastních rukou, způsobila, že se nikdo nechoval normálně. Zřejmě samo vědomí, že to půjde ven a někdo to uvidí, stačilo k rozkladu. Táta zapomněl rozsvítit stromeček, takže když jsem k němu slavnostně přivezla Kryštofa, byla tam tma. Zapomněl, kdy večeříme, a máma se schovala a odmítla jít ke stromečku, dokud tam bude kamera. Nakonec se v záběru přece objevila, ale omylem, protože každý rok měla za úkol zvonit na zvonky, že Ježíšek právě přichází. To věrně a poctivě udělala, ale stála tátovi, který právě hrdě třímal kameru, v záběru, takže táta volal: „Prosím tě, kazíš záběr“ a máma rychle zmizela. Takže klasicky – a jako vždycky všude – jsou vidět zase její záda, kromě té vzácné chvilky, kdy zvonila na zvonky netušíc, že je viděna. A to jsou jediné záběry, které s ní máme.
Máma byla zamlada baletkou, před válkou tančila a po válce se podobně jako táta, když zůstala ze své rodiny jediná, vrátila k tomu, co ji drželo. Táta šel k divadlu jako režisér, asistent režiséra Jiřího Frejky, a máma šla do Vinohradského divadla tančit. Tam se potkali a posléze se vzali. Když jsme se s bratrem narodili, opustila tuto profesi a stala se úřednicí v Československé tiskové kanceláři. Často táhla rodinu i finančně, když táta nemohl pracovat.
Máma nikdy o minulosti nemluvila, takže já dodnes nevím nic o jejím otci, svém dědečkovi, a jen minimum vím o své babičce. Zato po její smrti jsem se začala dozvídat střípky z jejího života. Například to, že do transportu přišla jako jediná s velkou kyticí bílých růží. Zřejmě od nějakého přítele. Ten ji prý také brzy opustil, takže pak byla o to smutnější. Ale vypovídá to o tom, že neměla tušení, kam jde a co se děje. Tak mi nějak zůstává ten obraz mojí maminky s kyticí růží uprostřed zkázy a zmaru, který nemůže pochopit. Toužila po lásce, a odjela do pekla.
Internetový obchodník roku 2009
Nedovolte mozku stárnout
