nakladatelství Portál - internetové knihkupectví

Cesta ke kněžství

Kdysi ses zmínil, že právě v době konce pražského jara se v tvém životě objevily náznaky duchovního povolání.

První jasnější myšlenky na kněžství příšly skutečně právě tehdy, během srpnových dní 1968, kdy jsme v noci na schodech londýnského českého domu Velehrad poslouchali svobodné vysílačky a uvažovali, jak odpovědět na znásilnění naší země. Pak ještě naléhavěji vytanuly kolem pohřbu Jana Palacha a sílily po celý rok 1969. Doslova rok a den po návratu z Anglie, pozdě večer na svátek Tomáše Becketa, jsem byl u zpovědi u patera Reinsberga v sakristii kostela svatého Havla. Vyslechl moje vyznání a pak mi řekl: „Nechci tě rozhodně manipulovat a někam postrkovat, ale mám pocit, že tady čmuchám znamení poctivého povolání ke kněžství. Bůh si tě vede jinak než tvoje kolegy. Teď máš však jako první úkol dostudovat, protože všeho nechat a jít dělat někam svatého, to nemá fazonu. To víš, ta cesta bude ještě dlouhá, bude to trvat! Rodiče tím nebudou nadšení, možná, že otec to ponese lépe než matka.“ Říkal to, jako by to byla hotová věc. Během jeho slov jsem si uvědomil, že mluví o něčem, co skutečně odpovídá mým nejhlubším tužbám. Měl jsem pocit velkého ulehčení a ujasnění, jako když se něco narodí, co bylo ve mně dosud hluboko ukryto, a vyvstala ve mně veliká touha po kněžství. Ta myšlenka mě pak už neopustila. Je ovšem pravda, že ještě pár let jsem jí uhýbal a že její realizace skutečně trvala ještě dlouho, skoro deset let. Inu, skoro bych raději řekl: její realizace stále trvá... protože kněžství je dynamická svátost.

Jak se v roce 1969 vyvíjela situace na fakultě a v církvi?

Stále ještě mnoho věcí pokračovalo, komunistické mlýny se rozjížděly pomalu. Svým způsobem lze říci, že nejzralejší plody pražského jara se ukázaly až po okupaci, a větší represe přišly až koncem roku 1969 a vlastně ještě později; opravdu dusno a temno nastalo někdy v roce 1972. Pak mnozí z nás čekali, že už se zase musí někde ukázat světélko, ale to se zřetelněji objevilo až kolem Charty v roce 1977. Po okupaci ještě řadu měsíců, snad přes rok, se veřejně scházela studentská skupina Vigilie a konaly se literární večery a diskuse, dokud nám to farář – zřejmě pod nátlakem estébáků – nezakázal. Potom byly postupně zakazovány organizace, ve kterých jsme se angažovali. Nikdy nepřišlo ofi ciální povolení Díla koncilové obnovy, pak bylo zakázáno Ekumenické hnutí inteligence a studentstva, ale v práci jsme stejně pokračovali. Všechny tyto aktivity se jen trochu přeskupily a na neofi ciální bázi pokračovaly v rámci možností dál; v následujících letech tvrdé perzekuce některé ustaly a jiné se přestěhovaly do úplné konspirace a ilegality.

Brzo se zcela uzavřela možnost cestovat západním směrem. Jak jsi využil ty poslední šance?

V létě 1969 jsem byl naposledy na Západě. Dostal jsem pozvání na seminář do Rakouska pořádaný quakery v jednom katolickém vzdělávacím středisku v Gross-Russbachu. Byl to intenzivní třítýdenní seminář, kde bylo několik desítek studentů z celého světa: v naší skupině byl třeba černoch ze Zairu a katolička z Polska, Američan, který pomáhal při volební kampani Roberta Kennedyho, představitel New Left z Německa, evangelíci z NDR a buddhista z Japonska. Také si vzpomínám na dva španělské kněze-dělníky, kteří vypravovali anekdoty o Frankovi; byly přesně stejné jako anekdoty vyprávěné u nás o Antonínu Novotném. S těmi jsme si nejdříve padli do oka a porozuměli. Ráno byly tiché meditace a potom se diskutovalo celé dny v krátkých, dobře organizovaných intervalech o různých otázkách současného světa, politických, sociálních, morálních, kulturních; poprvé jsem se tu setkal s ekologickou problematikou. Trochu to bylo v duchu Turgeněvovy věty: „Jak můžeme jít k obědu, dokud jsme nevyřešili otázku smyslu života?“ Avšak otevřelo mi to nové obzory, dalo jedinečnou možnost nahlédnout do způsobu myšlení a hodnot lidí různých přesvědčení a kultur. Do těch následujících dvaceti let izolace to byl obrovský vklad, také vklad naděje, že mladí lidé jsou schopni se i přes ideologické bariéry nakonec domluvit a pochopit, že jim jde v podstatě o podobné věci. Odtud jsem jel stopem do Itálie, kde jsem cestoval tři neděle. Poprvé jsem se dostal do Říma a byl jsem ubytován v poutním středisku Velehrad s doktorem Neuwirthem, který krátce předtím emigroval. Jako člen tajného sekulárního institutu byl počátkem šedesátých letech zatčen a propuštěn teprve nedávno, za pražského jara. V emigraci pracoval na univerzitě v Lovani. Byl to kultivovaný a opravdu duchovní člověk, který mě okouzlil šířkou své ho vzdělání a zralou, mužnou zbožností. Procházeli jsme spolu římské památky a on mi otevíral pohled na katolickou kulturu. Nakonec jsem mu svěřil i své velké osobní tajemství. Má cesta měla totiž ve skutečnosti ještě jiný význam. Byl jsem tehdy okouzlen jezuity a uvažoval i o vstupu k nim, a tak cesta do Říma byla pro mě především poutí ke hrobu svatého Ignáce. Tam jsem položil tuto prosbu a prosil o to, abych poznal, zda do tohoto řádu patřím. Takovým studentským způsobem jsem procestoval prakticky celou severní a střední Itálii až na jih; dorazil jsem nejjižněji na Capri a navštívil Pompeje. Několik dní poté, co jsem se vrátil, byly zrušeny možnosti výjezdu. S cestami na Západ tak byl pro mě konec skoro na dvacet let. Na každou žádost o výjezd jsem dostával stereotypní odpověď: Vaše cesta není v zájmu státu. Po celých těch skoro dvacet let se mi průměrně dvakrát týdně vracel sen: jdu po mostě přes Temži v Londýně, případně po jednom místě v Římě a říkám si, tolikrát se mi o tom zdálo, a teď je to pravda, teď mě konečně pustili – a vtom jsem se probudil. Když jsem pak poprvé vycestoval, stále jsem se bál, že je to jenom sen.

A jak to vypadalo s tvým studiem, které jsi již v té době končil?

Filozofická fakulta byla dlouho jakousi oázou svobody, teprve v samém závěru mého studia se začínaly rozjíždět čistky; profesoři byli opět vyhazováni a známí „nemakačenkové“ z nižších ročníků ucítili možnost kariéry a začali vstupovat do „Leninského svazu mladých“, Svazu socialistické mládeže apod. Poznal jsem mezi nimi i pár těch, kteří jsou dnes předními politiky už „obrozené“ polistopadové komunistické strany. Náš ročník si ještě uchovával soudržnost a těm, kteří začínali s kompromisy a kolaborací, jsme dávali najevo pohrdání. Ale už i blízcí si začali dávat pozor na ústa, lámaly se charaktery, a to, co se zdálo ještě ve chvíli národní semknutosti v den Palachova pohřbu nemožné, se začalo krok za krokem uskutečňovat: stačila krátká doba, „než kohout třikrát zakokrhá“, a velká část národa byla morálně na lopatkách. Před koncem studia jsme se skupinou kolegů přes rok intenzivně připravovali zajímavý projekt, výpravu Marco Polo, která měla studovat dnešní život na místech zaniklých slavných civilizací a měla navštívit i Tibet; pomáhali nám kolegové, kteří před časem uskutečnili známou Expedici Lambaréné. Studovali jsme historické, religionistické a etnografi cké prameny, mapy, korespondovali se sponzory – a nakonec nás příslušní soudruzi postavili před dilema: Vstoupíte-li do nového Socialistického svazu mládeže a pojedete pod jeho vlajkou, všechno dostanete, ne-li, „vaše cesta není v zájmu státu.“ Řekl jsem si v duchu „apage“ a nahlas: „Pro mne to nepřipadá v úvahu.“ Podobně reagovali i ostatní – možná tehdy jsem se defi nitivně dostal na černou listinu normalizačního režimu. V této atmosféře jsem dokončoval diplomovou práci, vybral jsem si téma „Sociální nauka církve“ a velice intenzivně na něm pracoval. Práci jsem obhajoval na jaře 1971 už v plném rozběhu husákovské „normalizace“. Do komise byl dosazen docent Filipec jako ideologický dozorce. Komise počkala, až marxistický inkvizitor odešel na oběd, a projednala tři „kritické“ diplomové práce; výsledkem obhajoby bylo, že kvalifi kovala mou práci jako výbornou a přiznala jí dokonce statut doktorské dizertace. Poté tam vešel docent Filipec, udělal scénu, že to není marxistická práce a vůbec nechápe, jak ji jeho kolegové mohli přijmout. Výsledkem dramatického střetu byl kompromis, že pro dosažení doktorátu musím práci ještě „dopracovat“. Získal jsem tak další rok, po který jsem se kromě studia na rigorózní zkoušky opravdu do hloubky věnoval své dizertaci, avšak jak se dalo čekat, konverze k marxismu-leninismu u mě nenastala. V roce 1972 někteří velmi slušní učitelé – byl tam Milan Sobotka, Jiřina Pešková, Miloslav Petrusek, Ivo Tretera a další, na které s úctou vzpomínám – hledali způsob, jak to udělat, aby moje dizertace prošla. V Brně se tehdy konala soutěž studentských prací o náboženství. Oni ji tam poslali a vyhrála první cenu. To mi trochu pomohlo, aby mohla být v Praze, byť nikoliv bez problémů, nakonec obhájena.