nakladatelství Portál - internetové knihkupectví

Cit pro spravedlnost

V souvislosti s agresí, kterou motivuje hněv, hrají závažnou roli také cit pro spravedlnost a pocit provinilosti. Cit pro spravedlnost vůbec není psychologické téma, což je zvláštní. V psychologických učebnicích se jako téma nevyskytuje. Cit pro spravedlnost je předmětem filozofie. Hraje však významnou úlohu v souvislosti s hněvem a agresí. Proběhly výzkumy, které ukazují, že i když můžeme tak či onak vyjádřit hněv a bránit se, necítili bychom se dobře, kdyby vzápětí nebyla napravena nespravedlnost, jež hněv vyvolala. Spravedlnost musí být obnovena. To je nesmírně důležitý aspekt. Pokud se znovu neustaví spravedlnost nebo to, co člověk za spravedlnost považuje, pak je nebezpečí stupňování agresí podstatně větší.

Spravedlnost je jedna z nejvyšších ctností spolu s rozumností, uměřeností a odvahou. Spravedlnost jako jediná z těchto nejvyšších ctností je jen dobrá. Proto absolutně zavazuje. Dnes už tolik nemluvíme o spravedlnosti, říkáme tomu spíše „férovost“. Naše chování má být férové. Aristoteles nazýval spravedlnost „dokonalou ctností“. Kant se nechal unést k výroku: „Vždyť zaniká -li spravedlnost, pak už nemá cenu, aby na zemi žili lidé.“

Rozlišujeme dvojí aspekt spravedlnosti: legalitu a egalitu. Legalitou se míní to, že jednáme podle práva. Víme však, že zákonné předpisy nejsou vždycky spravedlivé. Tím se nám otevírá první okruh problematiky. Egalita jako spravedlnost znamená spravedlivé rozdělování, jímž vzniká rovnost mezi nerovnými. Sledujeme -li oba aspekty, můžeme člověka považovat za spravedlivého, když nejedná proti zákonům ani proti legitimním zájmům druhého člověka.

Lidé už se něco napřemýšleli o tom, jak rozumět pojmu „spravedlivý“. Žádný definitivní závěr nemáme. Otázka, co je spravedlnost, zůstává nevyřešena. Jinak řečeno je to pro lidi všech generací otázka, nad níž je třeba stále znovu a nově uvažovat. Zabýváme se jí koneckonců naprosto konkrétně, kupříkladu ve věci daňové spravedlnosti. Je spravedlivé, aby každý a každá dostali, co jejich jest? Nebo je spravedlivé, aby všichni dostali stejně? Pokud si odpovíme, že každý a každá mají dostat, co jejich jest – kdo potom bude určovat, co jim vlastně náleží? Otázka za otázkou. Na otázku, co je spravedlnost, nacházíme vždy jen prozatímní odpovědi odkázané na možnost korigování. Platí to ještě více v praktickém jednání než v teorii.

Aristoteles v Nikomachově etice dochází k závěru, že spravedlivé je, když si člověk z věcí žádoucích bere jen díl, který mu přísluší, zatímco z nežádoucích celý podíl. K takovému postoji však musíme mít řádně silné já! Platón v dialogu Kritón uvádí: Spravedlnost se stará o to, aby každý dostával svůj podíl, své místo a svůj úkol a aby se tak udržela hierarchická harmonie celku.

Takové výroky nám znějí poněkud antikvárně. Je vůbec ještě dnes spravedlnost tématem? Nejde dnes spíše o to, kdo komu šikovněji dokáže dát za uši? Jenže hněv chce také spravedlnost. Možná je tedy načase rozpomenout se na tyto údajně staromódní ctnosti. Spravedlnost či férovost je ctnost proti pokušení dát přednost vlastním zájmům. Je to ctnost, která respektuje ostatní lidi jako rovnocenné. Ale jak to udělat, aby se tato rovnocennost realizovala v praktickém jednání? Jak vytvořit rovnocennost všech sobě navzájem nerovných? V literatuře se opakovaně uvádí konkrétní rada jak vyzkoušet, jestli jednáme spravedlivě: když se s někým na něčem domlouváme, máme si představit sebe na jeho místě a položit si otázku, jestli je naše konkrétní dohoda přitažlivá i pro něj nebo pro ni. To znamená: vzdát se egocentrismu. Symbolem spravedlnosti jsou váhy. Jako spravedlnost vnímáme také to, že je něco vyvážené.

Spravedlnost je problém každodenního individuálního života. Je to však také společenský problém. Co je platná spravedlnost, která se nemůže prosadit? Na tuto myšlenku se soustředil Pascal, který napsal: „Spravedlnost je bezmocná bez moci. Moc je tyranská bez spravedlnosti.“ A ještě: „Prosazuje se síla, nikoli spravedliví lidé.“ Kdyby byla síla v jednotě se spravedlností, byla by to politika, jak ji chtěl Pascal. Úsilí o tento stav snad stále existuje, byť nemívá vždy velké úspěchy.

Potud filozofický exkurz. Mohli bychom ho po libosti prodlužovat. Ve svém vlastním životě si myslíváme, že víme naprosto přesně, co by bylo v dané situaci spravedlivé. Neumíme to sice dost dobře formulovat, ale máme jakýsi cit pro to, že je třeba situaci nějak vyvážit. Jakmile se pokusíme realizovat navenek to, co pro sebe subjektivně vnímáme jako „spravedlivé“ a na co si možná i děláme nároky, hned je naše prožívání evidence výrazně slabší a komplikuje se.

Cit pro spravedlnost je různý podle toho, jaký význam má já a jaký význam má ten druhý či ta druhá. Když někdo považuje sebe za velice významného a ostatní lidi jen za jakési nutné zlo, je v jeho systému zcela spravedlivé, jestliže dostává všechno a ostatní pokud možno vůbec nic. Ostatní to samozřejmě považují za velice nespravedlivé.

Žijeme -li v domnění, že jsme v životě dosud přicházeli zkrátka, může nás napadnout, že je načase, aby to teď život konečně spravedlivě vyrovnal. Spravedlivé je pak pro nás to, že všichni ostatní teď mohou klidně přijít zkrátka, jen když my sami konečně dostaneme to, co nám přísluší.

Pokud se lidé naopak považují za naprosto bezvýznamné, říkají, že je spravedlivé, když přicházejí zkrátka. Vskrytu se nad tím však rozhořčují jako nad nespravedlností. To jsou extrémní příklady, ale ukazují, že zkušenost spravedlnosti závisí i na našem sebepojetí.

Silně problematická je otázka spravedlnosti a nespravedlnosti v zacházení s dětmi. Pro ty je spravedlnost velice důležitá: Každý musí dostávat stejně, s každým se musí zacházet stejně. Je v tom veliký strach z toho, že sami přijdeme zkrátka. Děti velice dobře vědí, co vnímají jako nespravedlivé, a jejich diskuse o spravedlnosti jsou nesmírně zajímavé.

Cit pro spravedlnost je prosociální pocit. V kolektivu, když je mnoho lidí rozzlobených a je dosaženo kritického množství pobouřených, je zjevné, že něco je nespravedlivé a musí se to změnit. Cit pro spravedlnost však vždy také filtrujeme vlastní osobní historií. Když jsme prožívali nespravedlnost určitého typu, jsme vůči ní obzvlášť pozorní i v kolektivu.