nakladatelství Portál - internetové knihkupectví

V emigraci jsem získal druhé oči

Který okamžik byl zásadní pro vaše rozhodnutí emigrovat?

O okamžiku nemohu hovořit, spíš šlo ve mně (nepočítám-li úvahy otce, který občas litoval, že nevyužil nabídky firmy Philips, aby v roce 1948 odešel do Nizozemska) o proces, který začal někdy v roce 1969, kdy se sovětské okupaci v roce 1968 začalo říkat „vstup pěti spřátelených vojsk“ a ještě později „bratrská pomoc“, a já si postupně uvědomoval sílu slov, která začala zcela zásadně měnit ne tak dávnou minulost. Zároveň jsem si uvědomoval pokrytectví totalitního režimu, který potlačoval náboženství, ale jednal podle návodu Bible, kde stojí, že Bůh stvořil svět slovem. Komunisté se snažili slovem svět alespoň změnit. Začal jsem si kvůli tomu psát deník, abych na sobě sám mohl po čase rozpoznat, jak tato slova proměňují, či spíše deformují mě, jak si na ně zvykám, jak se ke mně – i přes můj evidentní odpor – přisávají, jak jsem vůči nim bezbranný, jak stále musím něčemu uhýbat, před něčím kličkovat a přitom podávám prst ďáblu, který mě chce celého. Začínal jsem být otupělý, přestával jsem si všímat zdevastovaného prostředí, začal jsem ruinu považovat za standard a cizí vojáky ve městě za normu, nebouřil jsem se, když místo krásné pískované tabulky v okně se žlutými cokničkami dali v domě v Praze ve Velflíkově ulici, kde jsem bydlel, normální čiré sklo atd. Moc dobře jsem věděl, že díky tomu bych začal nejprve sám se sebou pohrdat a později bych začal být apatický, vyprahlý, spálený. Bál jsem se pocitu, že ráno při holení se mi bude zvedat žaludek při pohledu do zrcadla z toho, co dělám a jak úhybně myslím. Cíleně pěstovaná a státně řízená lhostejnost a schvalování až adorování slabých výkonů, zla a ne-krásy, rozvalin, lží a zbabělosti byly asi tím hlavním, co mě vyhnalo z Československé socialistické republiky.

Ve kterém roce to bylo?

Odešel jsem o prázdninách v roce 1978 a vrátil jsem se, jakmile to bylo možné: to znamená po listopadu 1989. Žil jsem v exilu naplno, tedy svobodně, a tu svobodu, kterou jsem v Praze ztrácel, jsem tam znovu našel a objevil její další dimenze, s kterými jsem se mohl vrátit domů. Vrátil jsem se tudíž bohatší. Myslím, že Noam Chomsky má někde myšlenku, že nikdy neviděl dítě, jež by si nechtělo něco stavět z kostiček, naučit se něco nového, nebo zkusit nějaký nový úkol. Jediný důvod, proč se podle něj dospělí tak nechovají, je ten, že jako děti chodili do školy, kde je to odnaučili. Totalita funguje jako všeobjímající škola, která postupně a v různých fázích s různou důsledností a mírou brutality, ale permanentně odnaučuje stále být sám sebou, chovat se jako tvůrce, objevitel a zbavuje lidi zvědavosti. Otevřená společnost funguje opačně, podporuje v lidech samostatnost a kreativitu.

Našel jste díky emigraci odvahu?

Ještě jednou bych se vrátil k okamžiku, kvůli kterému jsem emigroval. Podle mě žádný jasný a lehce pojmenovatelný moment pro důvod k emigraci u mě neexistoval, byla to spíš řada okolností, tendence vývoje, ztráta rozumné perspektivy a vnitřní pocit zoufalé slabosti účinně se postavit rozpínající se nenormalitě; a nakonec i ta banální okolnost, že celá moje rodina dostala výjezdní doložku (zvláštní papír, bez kterého pas neplatil) a pas, což tenkrát nebylo tak jednoduché. Zároveň syn Ondřej měl doma absolvovanou první třídu a mohl snadněji nastoupit do první třídy kdekoli jinde ve světě, uměl si ve slovníku najít, co na něm učitelka chce. Také žena dokončila na fakultě kandidátskou práci. To vše usnadňovalo naše rozhodnutí. A co se týče odvahy k projevu revolty (`a propos, slovo revolta pochází ze sanskrtského vél, což je návrat dopředu), na kterou se ptáte, tak tu jsem v emigraci asi nenašel, s tou se člověk buď rodí, nebo ne. V emigraci jsem kromě již zmiňované svobody získal i druhé oči. Díky tomu se třeba umím snadněji na Německo dívat našima očima a na nás zase třeba německýma či evropskýma očima, což je pro výkon novinařiny velmi důležité. Člověku tato zkušenost mění kontext, a o to, jak jsem již o tom hovořil, jde, naučit se nepoměřovat všechno jen velikostí vlastního pískoviště. Jsem na tom stejně jako můj nejstarší syn Ondřej, který žije v Berlíně. Když se poprvé asi v sedmadvaceti vrátil do Čech, odkud odešel v sedmi, prošel se po zahradě v Dobřichovicích, kde vyrůstal a s úžasem mi řekl: „Jejda, taťuldo, ta zahrada je malá, a já měl celou dobu pocit, že byla asi desetkrát větší, že jsem přes ni šel jako dítě hodinu.“

Spisovatel Jan Beneš mě upozorňoval, abych rozlišovala mezi pojmy „emigrace“ = vystěhování, a „exil“ = vyhnání.Vnímáte to také tak? A byl tedy váš odchod emigrací, nebo exilem?

Připomenul bych v té souvislosti ještě třetí termín, který rád používal Karel Kryl, ten se označoval za exulanta, zdálo se mu to slovo trochu archaičtější, a tím chtěl asi říci, že již před námi byli jiní: třeba Jan Amos Komenský. Exil ale také znamená místo, kde se exulant nachází. Toto místo jsem si nevybral, ale využili jsme pozvání otce mé ženy, který v Německu žil od roku 1969 a začínali jsme u něj (bydleli jsme tam jen pár týdnů), protože tam měl dům, v kterém bydlel sám.

Existovaly mezi emigranty nesmiřitelné názorové skupiny? Spíš je asi trend vnímat toto společenství jako jednolitou masu, ale byli to také lidé ideově různorodí. Fungovala solidarita emigrantů?

K tomu se nemohu kvalifikovaně vyjádřit, ale co jsem slyšel, třeba o Svobodné Evropě, tak tam prý až do konce šedesátých let, kdy přišla po srpnu 1968 další emigrantská vlna, se i v kantýně sedělo podle politické struktury, která existovala v Československu za první republiky. Zřejmě do jisté doby RFE fungovala jako reziduum staré občiny. Já jsem se emigrantským spolkům a organizacím vyhýbal, proto o tom nemohu hovořit.

Byl citelný rozdíl mezi emigranty po roce 1948 a po roce 1968? Uměli spolu ještě hovořit, nebo se nijak neprojevovalo to dvacetiletí prožité ve svobodě?

O tom nemohu rovněž moc hovořit, ale evidentně jistý vzájemný ostražitý ostych tam většinou existoval zvlášť před bývalými komunisty, kteří se někdy i v exilu tvářili jako příslušníci vyvoleného klanu, aniž si však vyvolenost vykládali jako Židé, tedy jako vyšší odpovědnost. Výjimkou byl Pavel Tigrid, který se choval i k nim zcela pragmaticky. Profesor Zdeněk Slouka hovoří ve svých vzpomínkách ještě o jednom rozdílu, když říká, že emigrace po roce 1948 svůj pobyt v zahraničí považovala za dočasný, emigrace po roce 1968 již odcházela s vědomím, že se nikdy nevrátí. Taky z té první poválečné vlny se asi vrátilo na penzi do Česka víc lidí.

Usiloval jste o „asimilaci“, nebo jste si vybíral známé bez ohledu „na původ“?

Tak jsem nikdy neuvažoval. Všechny pozdější přátele jsem si k sobě přivolal prací, buď jsem je oslovil já, nebo se ke mně přihlásili sami, a s některými jsem se jen opět po letech sešel. V Itálii prý kdysi platil zákon, podle něhož to, co leželo na posteli rodící matky, nesmí exekutor zabavit. Mám někdy pocit, že existuje podobný zákon, podle kterého partnery, s nimiž jsem pracoval na knihách, mně nemůže nikdo vzít: ani po smrti!