nakladatelství Portál - internetové knihkupectví

Úzkostná osobnost

Úzkostné (neurotické) ladění osobnosti, které může být základem pro pozdější rozvoj některé z úzkostných poruch, mívá své kořeny nejen v našich genech, ale i ve způsobu, jakým jsme byli vychováváni a jakým žijeme. Jedná se spíše o velkou mozaiku složenou z řady faktorů, jimiž mohou být ztráta jednoho či obou rodičů v dětství nebo jejich přílišný perfekcionismus, úzkostlivá výchova, prožitek silného traumatu, absence pocitu bezpečí domova nebo později naše vlastní přehnaná orientace na výkon, sebeidealizace, působení dlouhodobého stresu, nadměrné obavy o zdraví… Do této zjednodušeně načrtnuté mozaiky pak může a nemusí v některém období našeho života zapadnout poslední kámen, který ji doplní a rozhýbe skutečnou nemoc. Takovým kamenem může být jeden z mnoha dalších stresorů, jejichž úplný výčet postrádá smysl již jen proto, že se všem stejně nemůžeme vyhnout, neboť nežijeme ve vakuu. Přiměřená dávka stresu je pro nás navíc nezbytná a umožňuje nám jít v životě stále dál (nebo alespoň jít).
Pokud přece jen usilujeme o zjištění, co může naši nemoc spustit, stačí zapojit fantazii a představit si, co bychom rozhodně nechtěli prožít. Jsme-li nadměrně úzkostní, pak si nejspíše děláme celou řadu starostí o věci, na jejichž vývoj nemáme pražádný nebo jen zanedbatelný vliv. V mysli se nám mohou prohánět katastrofické scénáře a obavy, kvůli nimž jsme vláčeni strachem a nejistotou. Žijeme v neustálých obavách, aniž bychom si uvědomovali, že si možná až příliš komplikujeme život přemýšlením. To nejhorší se stává v našich představách, a nikoli v reálném světě, což věděli už staří duchovní mistři. Samozřejmě tam venku fouká ostrý vítr a na každém kroku na nás čeká určité riziko. A nám se tak moc ne chce ven. Co všechno se může stát a co všechno nemáme pod kontrolou! Občas můžeme mít poškozený i základní „rozřazovací systém“. Nejsme schopni událostem přiřadit plus či minus a dlouze bádáme nad tím, neexistuje-li nějaké třetí znaménko. Často jsme zranitelnější a citlivější než většina lidí okolo nás. A mnohdy se nedokážeme rozhodnout, jakou cestu si v životě zvolíme, a kolísáme v jakémsi „meziprostoru“. Nemusíme zřetelně vidět ani ty nejzákladnější souvislosti mezi příčinou a následkem, a to i v těch nejjednodušších případech, jako u velkého pracovního nasazení a následné únavy. Můžeme také vykonávat řadu neúčelných činností, čímž odvádíme od úzkosti pozornost. Popocházení, nadměrné kouření, přejídání se, hyperaktivita, vznětlivost vedoucí až k verbální agresivitě, to vše může signalizovat přítomnost úzkosti podobně jako uzavření se do sebe, obtížná komunikace, absence očního kontaktu při setkání s druhými, poposedávání, tření rukou o sebe, plačtivost… Úzkostné ladění není totéž co úzkostná (anxiózní) porucha osobnosti. I ona se ovšem může vyskytovat samostatně, bez návaznosti na konkrétní duševní nemoc. Může a nemusí chorobě předcházet, stejně jako s ní může koexistovat, nicméně nemoc jako taková ji nikdy sama nevyvolá ani nevymodeluje. Úzkostná a někdy též vyhýbavá porucha osobnosti je charakterizována trvalými a pronikavými pocity napětí a obav, přesvědčením o vlastní sociální nešikovnosti a nedostatku osobní přitažlivosti, nadměrnými obavami z kritiky a odmítnutí, nechutí stýkat se s lidmi, u nichž není jisté, že budeme oblíbeni, omezením životního stylu kvůli potřebě fyzické jistoty a vyhýbáním se sociálním a pracovním činnostem, které zahrnují významný mezilidský styk, ze strachu před kritikou, nesouhlasem či odmítnutím.
Živnou půdou pro vznik a rozvoj úzkostných poruch může být i závislá porucha osobnosti, pro kterou je typické podřizování vlastních potřeb jiným osobám, na nichž jsme závislí, a přílišné vyhovování jejich přáním podobně jako povzbuzování jiných a dovolování jim, aby za nás přebírali zodpovědnost při důležitých životních rozhodnutích. I hanlivě znějící histriónská porucha osobnosti často souvisí s úzkostí. Projevuje se sebedramatizací, teatrálností, přehnanými projevy emocí, trvalým vyhledáváním vzrušení (zdaleka nejen sexuálního) a touhou po ocenění druhými.
Jenomže při hlubším studiu dalších poruch osobnosti zjistíme, jak pohyblivé bývají hranice mezi jednotlivými poruchami a že se tyto hranice mohou v průběhu života u nás všech měnit. MKN nám tak podává důkaz o tom, že (alespoň v psychiatrii) jsou diagnózy virtuálními krabičkami, které se s postupem času proměňují, i když ty základní snad zůstávají. Štěpení jedné nemoci na desítky podskupin nás může inspirovat při návratu k jednoduchosti. V našem případě je vnitřním vyzyvatelem a nepřítelem i nadále úzkost a jevy s ní spojené. Pro nás je důležité zjištění, že (na)ladění naší osobnosti či její porucha výrazně modifikuje vnější projevy úzkosti. Zatímco někdo bude v panice tiše sedět a trpět, jiného symptomy dovedou až k verbální agresivitě. Jde v zásadě o to, na jaký typ osobnosti porucha „nasedne“, a podle toho nás bohužel i okolí hodnotí. Tišší a introvertní jsou „stateční“ a extravertní naopak „herci“, „divadelníci“, „hysterici“…