nakladatelství Portál - internetové knihkupectví

Patologie lásky

Pathos je jedním z velkých slov – jimiž jsou např. výrazy logos, eros, dharma, tao a esse –, která nelze definovat. I ono tedy poukazuje na řadu nekonečně hlubokých tajemství. Staří Řekové užívali slova pathos k označování emocí, prožívané zkušenosti a stavu, kdy podléháme vnějšímu vlivu, včetně božských zásahů. Patos nacházíme také v umění, zvláště v hudbě. Příkladem je Beethovenova sonáta zvaná Patetická nebo Čajkovského symfonie stejného jména. Obě tyto skladby velmi silně působí na duši. Není na škodu mít tato označení na paměti ve chvíli, když se v psychologii či v medicíně setkáme se slovem novějším a méně estetickým, totiž se slovem patologie.

Slovníky definují pathos jako „utrpení“, protože námi otřásá, mate nás a působí bolest z vědomí nejisté budoucnosti. Ale z méně subjektivního hlediska je pathos navštívením něčeho andělského, osudového nebo nadpřirozeného. Má tedy méně osobní a více konstruktivní, tvůrčí význam než slovo „utrpení“.

Kdybychom měli vzít v úvahu význam tohoto slova ve starověkém náboženství, museli bychom popsat psychologického patologa jako někoho, kdo se zabývá poruchami duše působenými božským vniknutím nebo filozofickým traumatem. Zkoumáme-li patologické jevy, které často doprovázejí lásku, můžeme tyto poruchy vnímat jako otřesy spojené s významnými osudovými posuny a s novým uspořádáním života a osobnosti.

Součástí patologií všeho druhu obvykle bývá rozklad a bolest. Jak jsme však už poznali, je možno v nich vidět i příležitosti pro významné pohyby duše. Dokonce i nemoc přináší duši určitou hodnotu a vždy, přes naše úsilí nalézt příčinu v pozemském řádu věcí, před nás předestírá tajemství, jež jsou podnětem k rozjímání a k citovému přístupu. Při pobytu v nemocnici nebo při návštěvě lékaře, kdy člověk pozoruje činnost rentgenového přístroje nebo sleduje, jak mu berou krev, se jeho představivost vrhá všemi možnými směry, často doprovázena silnými emocemi. Takovými prožitky pathosu bývají vyvolávány vzpomínky z dětství a naděje do budoucnosti či obavy z ní. Vážná nemoc samozřejmě pohne duší ještě víc, neboť nabízí materiál k neobvykle plodnému přemítání.

Ve svém deníkovém zápisku z roku 1975 Mircea Eliade uvádí zasvěcovací aspekt nemoci do souvislosti s duchovní kariérou šamana:

Problémy spojené s nemocí, jako psychické krize, ale také bolesti fyziologické povahy (horečku, migrény, revmatické bolesti) je možno považovat za určité množství zasvěcovacích pokusů. Odkrytí náboženského významu nemoci a fyzické bolesti poukazuje na nepřehlédnutelný příspěvek šamanismu k duchovní historii.

Eliadovy poznámky jsou důležité a podnětné. Je-li šaman nadřazený ostatním lidem, je to proto, že našel způsob, jak hluboce prožívat posvátnou imaginaci. V šamanovi však také můžeme spatřovat model pro ty z nás, kdo prostřednictvím své nemoci hlouběji pronikají do království duše. Další svědectví o spojení mezi nemocí a pohybem duše přinášejí životopisy mnohých středověkých mystiček, které, dříve než u nich započal prožitek božské lásky, často a někdy po celá léta zakoušely silné tělesné symptomy. Dvě nejznámější z těchto žen jsou Svatá Tereza z Ávily a Hildegarda z Bingenu (1098–1179, něm. řádová sestra, od 1147 abatyše kláštera v Bingenu, autorka mystických a lékařských spisů – pozn. překl.).

Není obtížné přenést se z tělesné nemoci k chorobám lásky a uvědomit si, že také ony jsou zasvěcením do takového stavu ducha, který zajišuje péči o duši. Tradice učí, že láska je démonem, duchem, andělem, raráškem, nemocí nebo šílenstvím. Není proto žádným překvapením, že lásku často prožíváme patologicky. Láska a milostné sepětí dávají vznikat takovým bolestným pocitům, jako je melancholie, žárlivost, strach z rozchodu, zvláštní druh osamělosti, bolest srdce, deziluze, konec zamilovanosti, zuřivost, nejistota, ztráta identity, pocit svázanosti – tento seznam by mohl ještě pokračovat. Můžeme být překvapeni snad jedině ze zjištění, že se na dohled dostaly temné stíny a že láska jen zřídka bez obtíží zapadá do tichého a uspořádaného života.