Portál
Partnerský vztah ve středním věku, a zvláště pak po čtyřicítce, bývá typický stereotypem, odklonem od ideálu, akceptací kompromisu, a někdy i rezignací (Vágnerová, 2000). V mnohaletých manželských a partnerských svazcích existují dva vývojové úkoly, které nemusí být snadné zpracovat: akceptovat tělo stárnoucího partnera takové, jaké je, a překonat sílící sexuální stereotyp, který v kombinaci se slábnoucí sexuální touhou oslabuje sexuální prožitek. Zvládnout tyto úkoly je snazší ve vztazích, kde přetrvává vzájemné porozumění, úcta a láska obou partnerů, které kompenzují vývojově vázané změny sexuality.
Nezvládnutí těchto vývojových úkolů často vede k hledání mimomanželského vztahu, méně často i k odchodu z manželství. Nový partner přináší do vztahu novost sexuálního zážitku, mladší partner pak i efemérní vizi, že lze skrze někoho jiného omládnout a odložit přijetí vlastního stárnutí. V druhém případě lze tuto vizi udržovat tak dlouho, dokud je mladší partner ochoten přizpůsobit (aspoň částečně) svůj životní styl staršímu partnerovi – opačné přizpůsobení znamená nepřirozenou, někdy až komickou situaci a je začátkem konce vztahu.
Popularizační psychologická literatura na toto téma má často moralizující charakter a argumentuje nezdařenými příklady hledání nových vztahů. Jako i v případě jiných problémů v psychoterapii, nic není ošidnějšího než paušalizující a zobecňující přístup. Kdyby existovaly obecné poučky, na jejichž základě by bylo možné si dokonale zorganizovat život, byly by psychologie a psychoterapie zbytečné disciplíny a jejich místo by snadno mohla zaujmout popularizující filozofie (podobnou ambici měl naposledy marxismus, katastrofální výsledek je dobře znám). Naštěstí tomu tak není, psychologie a psychoterapie existují právě proto, že každý případ je třeba vidět a řešit jako jedinečný.
Proto nelze paušálně říci, že hledání nových vztahů ve středním věku je nesprávné a marné. Existují manželství zatížená tím, že partner (partnerka) je alkoholik, toxikoman, chronicky nevěrný či trpící narušením osobnosti (přehled poruch osobnosti přináší tabulka 3). Pokud odmítá svůj problém řešit, je další existence manželství pro zdravého partnera velmi bolestná, stresující a neperspektivní. Ale i v případech, kdy manželství existuje dlouhodobě jen formálně a ztratilo již dávno svou náplň a přitažlivost pro oba partnery, je rezignace na možnost žít šťastně dlouhodobě problematická. Řadu příběhů o takovém partnerském tápání a hledání přináší zajímavě napsaná kniha Brendy Shoshannaové Proč muži opouštějí ženy (Shoshannaová, 2003). 
Zakladatel českého manželského poradenství Miroslav Plzák přináší jednoduché, ale elegantní východisko k posuzování oprávněnosti rozvodu: „Pokud je manžel pevně rozhodnut rozvést se a vskutku podá návrh na rozvod, pak nechť je doma (a také před soudem) řečeno, že mu byla nová pohlavní slast nad potřeby vlastních dětí. Žena, která tuto větu vyřkne, musí s naprostou jistotou vědět jen jedno: že předtím nezacházela s manželem jako s podomkem.“ (Plzák, 2003) Tím je myšleno, že manžel mohl jít na fotbal, karty nebo partii šachu, kdy se mu chtělo (pokud to ovšem nezacházelo do excesů). K tomu Plzák velmi rezolutně dodává klíčový závěr: „Žádný muž však nemusí snášet despotickou manželku jakéhokoli druhu.“ Platí to samozřejmě stejně tak i pro druhou stranu – despotického manžela.
Pokud skutečně dojde k nalezení nového partnera, je třeba vidět, že charakter nového intimního vztahu je jiný než v adolescenci nebo rané dospělosti. To se ukáže brzy po vystřízlivění z prvního okouzlení. Ve středním věku většinou již ani uspokojivý milostný vztah nevede k strhujícímu opojení a naprostému odevzdání, nenabývá charakteru symbiotické vazby, které má být všechno obětováno. Na rozdíl od raných milostných vztahů potřeba úplného vzájemného otevření a prolnutí obou osobností mizí, nebo je mnohem slabší než dříve (Vágnerová, 2000). Člověk středního věku má již vyhraněné představy o životě, životním stylu, který nechce zásadně měnit kvůli někomu jinému (tak jak to možná kdysi učinil při vstupu do manželství).
Možná i proto není v tomto věku rozvod tak častým řešením nespokojenosti v manželství jako v rané dospělosti. Platí to především pro Spojené státy. Podle amerických statistik se pouze 13 % rozvodů odehraje po čtyřicítce (Chiriboga, 1989). V České republice je však tento trend mnohem méně zřetelný a je směrodatný pouze u žen (viz tabulka 4). Po čtyřicítce se odehraje sice jen 33,6 % rozvodů u žen, ale celých 43,6 % rozvodů u mužů (Český statistický úřad, 2004). Tento rozdíl oproti USA je zapříčiněn zřejmě konzervativnějším pojetím rodiny ve Spojených státech, ale i většími ekonomickými překážkami rozvodu (vyživovací povinnost nejen na děti, ale často i na manželku).
Internetový obchodník roku 2009
Nedovolte mozku stárnout
