nakladatelství Portál - internetové knihkupectví

Giddensův intelektuální projekt

Anthony Giddens se narodil ve středostavovské rodině na předměstí Severního Londýna v roce 1938. Této, jak napsal, „uzavřené pustině“ unikl přes gymnázium a univerzitu. Právě na univerzitě (University of Hull) objevil sociologii, kterou studoval na katedře spojující sociologii se sociální antropologií. Jeho bakalářská studia byla následována magisterským titulem v oboru sociologie na London School of Economics, kde svou disertaci o sociologii sportu napsal pod vedením Davida Lockwooda. Upřímně přiznal, že tato práce měla více společného se zájmem o sport než o sociologii a byla výsledkem spíše obecného směřování než vlastní volby (Giddens, Pierson, 1998: 38). Giddens dostal v roce 1961 místo pedagoga sociální psychologie na katedře sociologie na univerzitě v Leicesteru. Katedra v té době soustředila největší počet sociologů v celé Británii. Hlavní vliv měli Ilja Neustadt a Norbert Elias, a právě pod vlivem Eliase, bývalého studenta Alfreda Webera a pedagogického asistenta Karla Mannheima, se Giddens vydal na dráhu akademika. U Eliase objevil způsob, jímž mohl svým zájmem o sport rozšířit své sociologické chápání a otevřít nové oblasti zkoumání.

Během krátkých období akademické dovolené v letech 1968 a 1969 na Simon Fraser University a University of California v Los Angeles začal Giddens pracovat na prvním velkém díle o klasické sociologické tradici (Giddens, 1971). V roce 1969 přesídlil na Cambridge University, a právě zde vytvořil za 21 let v období 1971–1992 všechna důležitá díla o sociální teorii. Během posledních let v Cambridgi pracoval na politických důsledcích vlastní sociální teorie (Giddens, 1994) a začal svůj teoretický rámec pokládat za úplný, pokud šlo o jeho vlastní příspěvky. V roce 1997 se přesunul na nový post ředitele London School of Economics, kde se soustředil na úkol zapojit svou práci do politického programu Tonyho Blaira a vlády „New Labour“, která byla zvolena téhož roku (Giddens, 1998, 2000). Mnozí jej popsali jako Blairova „nejoblíbenějšího intelektuála“. Poté co London School of Economics opustil, se v roce 2004 stal členem Sněmovny lordů.

Giddens své nejranější výzkumy v oblasti sociální teorie podnikl jako kritickou odpověď na Parsonsův (1937) výklad dějin sociologie. Parsons byl klíčovou postavou v sociologii hlavního proudu v období čtyřicátých až sedmdesátých let a i ti, kdo byli vůči jeho strukturálnímu funkcionalismu kritičtí, jeho pojetí dějin sociologie z valné části přijímali. Tato disciplinární historie sociologii legitimizovala v začasté nepřátelském intelektuálním podnebí a byla rozhodujícím prvkem identity profesionálního sociologa. Zpochybněním Parsonsova pohledu na dějiny tedy Giddens razil sociologii cestu k radikálně novému směru a identitě.

Parsons popsal jako klíčové postavy klasické sociologie Durkheima, Webera – a v menší míře i Pareta. Představovali pro něho přístup k sociologii, který se s předchozími předvědeckými a ideologickými přístupy rozcházel. Období mezi lety 1890 a 1920, kdy své dílo vydávali právě tito badatelé a jejich současníci, se v rámci sociální teorie vyznačuje „velkým předělem“. Vědecká sociologie byla pevně zakořeněna na „moderní“ straně tohoto předělu a měla tak jedinečnou pozici, z níž mohla chápat klíčové instituce moderní společnosti, jež jí daly vzniknout. Parsons sám v sobě spatřoval dědice této klasické tradice, na jejíž základech budoval souborný rámec vědecké sociologické analýzy (Giddens, 1976a, 1972b).

Giddens tento pohled od základu napadl. Význam Durkheima a Webera uznával, byť jejich myšlenky vykládal dosti odlišným způsobem (Giddens, 1971) a mezi nimi a jejich předchůdci viděl spíše spojitosti než rozdíly. Mezi „ideologií“ a „vědou“ nebyl žádný jednotlivý ostrý předěl, a veškeré myšlení o společnosti bylo třeba vidět jako zcela nevyhnutelně svázané společenským a politickým kontextem (Giddens, 1972a, 1972c). Nejdůležitější byla jeho rehabilitace Marxe. Zatímco Parsons Marxe v podstatě ignoroval (a umístil ho na ideologickou stranu velkého předělu), Giddens se snažil Marxe a širší proudy marxismu zahrnout do hlavního proudu dějin sociologie.

Přestože v Giddensově díle Durkheim zůstává důležitou postavou, v rámci jeho rekonstrukce sociologie jsou klíčovými mysliteli Weber a Marx. Pomocí jejich myšlenek nejdříve budoval mocnou syntézu práce o společenském členění (Giddens, 1973), na níž lze vidět, že dále rozvíjí mnohé argumenty, které nacházíme u Lockwooda (Lockwood, 1956; 1958, 1960). Lockwood byl v té době vnímán jako rozšíření a zbytnění takzvané konfl iktní teorie (Dahrendorf, 1957; Rex, 1961), hlavního protiproudu vůči parsonsovské „konsenzuální teorii“. Lockwood sám byl, co se týká nálepky „konfl iktní teorie“, poněkud nejistý a raději zdůrazňoval přínos vlastního díla pro širší systémovou studii společenského života (Lockwood, 1964; viz rovněž Scott, 1995: kap. 5). Giddens si uvědomoval nutnost širšího pohledu a zahájil tak široké a důkladné čtení nově se objevivších myšlenek v oblasti etnometodologie, fi lozofi e jazyka a hermeneutiky, což jej záhy přivedlo k úvaze o strukturalismu. První ovoce toto čtení přineslo v podobě práce Nová pravidla sociologické metody (Giddens, 1976b), kde rozvrhl podle vlastního popisu „celkový projekt“, jímž se bude jeho práce řídit dalších 20 let (Giddens, Pierson, 1998: 44). Tento intelektuální projekt si vytkl za cíl pochopit formu moderní doby, jež dala vzniknout dílům klasických sociologických teoretiků, a prozkoumat určující rysy a pokračující transformaci moderní doby v současnosti. Giddens spojil kritické čtení francouzské a německé teorie (Giddens, 1979) s obšírným přehodnocením Marxovy sociální teorie (Giddens, 1981), a kolem poloviny osmdesátých let se posunul od kritického výkladu k představení vlastních názorů na původ a budoucnost moderní doby (Giddens, 1984; 1985, 1990). Vystavěl tak konečný teoretický rámec, který nazval „strukturační teorií“, a aplikoval jej na vznik a přeměnu moderní doby. Na počátku devadesátých let se vrátil k několika sociálněpsychologickým otázkám, jimiž se zabýval během své nejranější pedagogické činnosti, a stopoval vztahy mezi obecnými rysy moderních společností a otázkami intimity a vlastní identity, které vznikají v současné moderní době (Giddens, 1991, 1992).