Portál
Nevěděl jsem, jak odpovědět. Nikdy předtím mě žádný pacient nepožádal, abych u sebe schoval jeho milostné dopisy. Dave mi své důvody vysypal z rukávu. Všeobecně se ví, že devětašedesátiletí muži mohou náhle zemřít. V tomto případě by jeho žena našla dopisy, a kdyby je četla, zranilo by ji to. Nemá vůbec nikoho, koho by mohl požádat, aby je ukryl, žádného přítele, kterému by se odvážil vyprávět o svém románku. Jeho milenka Soraya? Je třicet let mrtvá. Zemřela při porodu. Nebylo to moje dítě, rychle dodal Dave. Bůh ví, co se stalo s dopisy, které poslal on jí!
„Co chcete, abych s nimi udělal?“ zeptal jsem se.
„Nic. Vůbec nic. Jen je mějte u sebe.“
„Kdy jste je naposledy četl?“
„Nečetl jsem je alespoň dvacet let.“
„Vypadá to, že jsou tak trochu jako horká brambora,“ namítl jsem. „Tak proč je vůbec schraňovat?“
Dave se na mě nevěřícně podíval. Myslím, že jím proběhl záchvěv pochybností. Cožpak jsem opravdu tak nechápavý? Udělal snad chybu, když si myslel, že ho pochopím a pomohu mu? Po několika vteřinách řekl: „Nikdy ty dopisy nezničím.“
V těch slovech zazněl útok a byla prvním náznakem napětí ve vztahu, který jsme budovali přes šest měsíců. Moje poznámka byla přehmatem, a tak jsem přešel k méně kontroverzním otevřeným otázkám. „Dave, řekněte mi něco víc o těch dopisech a o tom, co pro vás znamenají.“
Dave začal vyprávět o Soraye, jeho napětí se během několika minut rozplynulo a opět se mu vrátila sebejistota. Potkal ji, když v Bejrútu vedl pobočku jedné americké společnosti. Byla to nejkrásnější žena, jakou kdy dobyl. Dobyl byl jeho výraz. Dave mě stále překvapoval podobnými výrazy, částečně upřímnými, částečně cynickými. Jak může říci, že ji dobyl? Je si snad vědom toho, co dělá a říká, ještě méně, než jsem si myslel? Anebo je daleko přede mnou a dělá si legraci sám ze sebe – a pochopitelně i ze mě tím, že používá jemnou ironii?
Miloval Sorayu, nebo alespoň byla mezi jeho milenkami jediná (a byl jich celý regiment), které vůbec kdy řekl: „Miluji tě.“ Prožil se Sorayou delikátně utajený čtyřletý románek. (Nikoli delikátní a utajený, ale delikátně utajený, protože záliba v tajemnu – a chystám se o tom v krátkosti říci více – byla osou Daveovy osobnosti, kolem které se točilo všechno ostatní. Tajemství ho vzrušovalo, pohánělo a často ho stálo značné osobní oběti. Mnoho vztahů, zejména k prvním dvěma manželkám a současné ženě, poznamenala a zničila jeho neochota být otevřený a přímý, ať už šlo o cokoli.)
Po čtyřech letech přeložila společnost Davea do jiné části světa a po celých dalších šest let až do Sorayiny smrti se viděli už jen čtyřikrát. Ale psali si téměř denně. Schraňoval Sorayiny dopisy (byly jich stovky) a skrýval je. Někdy je ukládal mezi své spisy pod krycími názvy (pod V jako vina nebo D jako deprese – tedy určené ke čtení, když se ocitne v hluboké depresi).
Jednou je uložil do trezoru a měl je tam tři roky. Napadla mě otázka, ale nevyslovil jsem ji, zda má jeho žena k trezoru přístup. Znal jsem jeho zálibu v tajemstvích a intrikách a dovedl jsem si představit, jak by to probíhalo: nechá jakoby náhodou svou ženu zahlédnout klíč a pak vymyslí nějakou nápadně nepřesvědčivou historku, která vzbudí její zvědavost. Potom, když bude její hněv a vyzvídání narůstat, začne jí pohrdat za to, že ho špehuje a svazuje svou nehoráznou podezíravostí. Dave tento typ scénáře už několikrát zrealizoval.
„Z dopisů Sorayi jsem čím dál nervóznější, a tak mě napadlo, že byste mi je mohl schovat. Nic víc.“
Oba jsme se zadívali na velký kufr napěchovaný slovy lásky od Sorayi – té dávno mrtvé, milované Sorayi, jejíž mozek a mysl už dávno neexistuje, jejíž rozpadlé molekuly DNA splynuly opět se zemí a která po třicet let nemyslí ani na Davea, ani na cokoli jiného.
Napadlo mě, zda by byl Dave schopný se z odstupu podívat sám na sebe. Zda by pochopil, jak je směšný, jak patetický, jak modlářský – je to stařec belhající se smrti vstříc, jehož jedinou útěchou je stoh dopisů. Je to chodící transparent hlásající, že kdysi, před třiceti lety, miloval a byl milovaný. Pomohl by Daveovi takový nadhled? Mohu mu já pomoci tím, že bych z něj udělal pozorovatele vlastního jednání? Neměl by při tom pocit, že zesměšňuji jak jeho, tak jeho dopisy?
Podle mého názoru je „dobrá“ terapie (což znamená hlubokou nebo penetrující terapii, a nikoli účinnou, nebo dokonce – jak musím s lítostí přiznat – pomocnou terapii) prováděná s „dobrým“ pacientem základem dobrodružství hledání pravdy. Když jsem byl nováčkem, spočívalo mé hledačství ve snaze vypátrat pravdu minulosti, najít všechny životní souřadnice, abych na nich definoval a vysvětlil čísi současný život včetně veškeré patologie, motivací a činů.
Býval jsem si vždy tak jistý. Neuvěřitelná arogance! A teď, jakou pravdu to hledám? Myslím, že pátrám po iluzi. Bojuji proti magii. Věřím, že ačkoli iluze často povzbuzuje a utěšuje, nakonec bezesporu oslabuje a spoutává duši.
Důležité je načasování a odhad. Nikdy nikomu nic neberte, pokud mu nemůžete nabídnout něco lepšího. Chraňte se obnažit pacienta, který nesnese chlad reality, a nevyčerpávejte se bojem s náboženskou magií – nemáte šanci. Žízeň po náboženství je příliš silná, jeho kořeny příliš hluboké a jeho kulturní vazby příliš silné.
Vždyť ani já nejsem bez víry – mojí Pannou Marií je sokratovské zaklínadlo „nepoznaný život nemá cenu žít“. Jenže moje víra není vírou Davea. A tak jsem svou zvědavost krotil. Davea sotva zajímalo, jaký je konečný význam té hromady dopisů, a v tuto chvíli, upjatý a nedůtklivý, nebude přístupný žádným dotazům. A ani by to k ničemu nevedlo – teď a pravděpodobně ani nikdy jindy.
Kromě toho vyznívaly mé otázky hluše. V Daveovi jsem našel hodně ze sebe samého a i moje přetvářka má své hranice. I já měl hromadu dopisů od dávno ztracené lásky. I já jsem je pečlivě skrýval (v mém systému pod písmeno P jako Ponurý dům, což byl můj oblíbený román od Dickense – tedy určené ke čtení, když je život nejponurejší). Ani já jsem ty dopisy nikdy znovu nečetl. Kdykoli jsem se o to pokusil, přinášely bolest, nikoli útěchu. Ležely tam netknuté po celých patnáct let a ani já je nedokázal zničit.
Kdybych byl svým vlastním pacientem (nebo svým vlastním terapeutem), řekl bych: „Představte si, že ty dopisy neexistují. Že jsou zničené nebo ztracené. Co byste cítil? Vžijte se do toho pocitu a rozeberte ho.“ Jenže já to nedokázal. Často mě napadlo, že je spálím, ale ty myšlenky vždy vyvolaly nevýslovnou bolest. Můj hluboký zájem o Davea, moje obrovská zvědavost a fascinace měly své důvody: chtěl jsem, aby tu práci udělal Dave za mě. Nebo naši práci za oba.
Od začátku mě k Daveovi něco táhlo. Před šesti měsíci jsem se ho během našeho prvního sezení po několika úvodních zdvořilostních frázích zeptal: „Co vám chybí?“
Odpověděl: „Nepostaví se mi!“
Užasl jsem. Vzpomínám si, jak jsem si ho prohlížel – jeho vysokou štíhlou atletickou postavu, husté lesklé černé vlasy a živé elfí oči – nic nenaznačovalo, že je mu šedesát devět let. Pomyslil jsem si jen „chlapík!“ a „klobouk dolů“. Můj otec měl první koronární příhodu, když mu bylo čtyřicet osm. Doufám, že až bude šedesát devět mně, že budu natolik vitální, abych si mohl dělat starosti, jestli „se mi postaví“.
Dave i já jsme měli sklon význam sexu přeceňovat. Já jsem to zvládal lépe než on a už dávno předtím jsem se naučil nedopustit, aby hrál sex v mém životě dominantní roli, a také jsem nesdílel Daveovu vášeň pro tajemství, naopak – mám hodně přátel, včetně mé ženy, se kterými sdílím všechno.
Takže zpět k dopisům. Co mám dělat? Mám si je u sebe nechat? Vlastně – proč ne? Není to koneckonců příznivý signál, že mi chce věřit? Nikdy nebyl schopný velké důvěry, a už vůbec ne vůči muži. Přestože explicitním důvodem, proč mě vyhledal, byla impotence, cítil jsem, že skutečným úkolem terapie bude změnit způsob jeho chování – jeho přístup k druhým lidem. Pro jakoukoli terapii je základním předpokladem úspěšné práce vztah založený na důvěře a v Daveově případě by se tento vztah mohl stát nástrojem, který by mohl změnit jeho patologickou potřebu tajemství. Pokud mu ty jeho dopisy schovám, navážu mezi námi pouto důvěry.
Možná mi dopisy mohou poskytnout ještě něco jiného. Nikdy jsem neměl pocit, že by se Dave terapii zcela poddal. Na jeho impotenci jsme zapracovali dobře. Mojí taktikou bylo zaměřit se na manželský nesoulad a naznačit, že sexuální selhání lze lehce očekávat ve vztahu, kde je příliš zloby a vzájemného podezírání. Dave, který se nedávno oženil (počtvrté), popisoval své současné manželství stejným způsobem, jakým hovořil o manželstvích minulých: měl pocit, že je ve vězení a jeho manželka je dozorce, který odposlouchává veškerou telefonickou konverzaci a čte jeho poštu a osobní písemnosti. Pomohl jsem mu pochopit, že to, do jaké míry se cítí ve vězení, závisí na něm – jak si to vězení sám vybudoval. Samozřejmě že se jeho žena snaží o něm získat informace. Samozřejmě že ji zajímá, co dělá a s kým si píše. Ale byl to on, kdo v ní vzbudil zvědavost tím, že s ní odmítal sdílet i ty nejnevinnější střípky informací.
Dave na tento přístup reagoval vstřícně a podnikl obdivuhodné kroky – snažil se ženě prozradit víc o sobě a svých vnitřních zážitcích. Jeho čin prolomil začarovaný kruh, žena se stáhla, jeho vlastní zlost byla daleko menší a jeho sexuální výkony se zlepšily.
Obrátil jsem svou pozornost k podvědomé motivaci. Co měl Dave z toho, když přesvědčil sám sebe, že ho žena uvěznila? Co živí jeho vášeň pro tajemství? Co mu brání navázat byť jeden důvěrný nesexuální vztah s jakýmkoli mužem nebo nějakou ženou? Co se stalo s jeho potřebou blízkosti? Je možné, aby se tyto potřeby teď, když je mu šedesát devět let, znovu objevily, oživily a realizovaly?
Jenže to vypadalo, že toto je spíše můj problém než Daveův. Podezíral jsem ho, že souhlasil se zkoumáním podvědomých motivací částečně prostě proto, že se dobře bavil. Měl rád rozhovory se mnou, myslím však, že primárním důvodem byla příležitost reminiscence – oživení úžasných dnů svého sexuálního triumfu. Můj kontakt s ním mi přišel pokusný. Stále jsem cítil, že kdybych zašel příliš daleko, kdybych se příliš přiblížil k jeho úzkosti, že by prostě zmizel – prostě by se na další sezení nedostavil a já bych s ním už nikdy žádný kontakt nenavázal.
Pokud si ty dopisy nechám, mohou posloužit jako záloha: nebude moci jednoduše utéci a zmizet. Nakonec bude muset říci přímo, že končí, bude mi muset čelit tváří v tvář a žádat dopisy zpátky.
Navíc jsem cítil, že musím ty dopisy přijmout. Dave byl velmi přecitlivělý. Jak bych mohl odmítnout jeho dopisy, aniž by měl pocit, že odmítám jeho samého? Byl také nadměrně kritický. Jakákoli chyba by byla osudná, zřídkakdy dal někomu druhou šanci.
Přesto jsem stál nad Daveovou prosbou v rozpacích. Začal jsem přemýšlet o přesvědčivých důvodech, proč ty dopisy nepřijmout. Bylo by to jako podepsání paktu s jeho stínem – jakási aliance s patologií. V té žádosti bylo něco spikleneckého. Budeme se k sobě chovat jako dva zlobiví kluci. Cožpak mohu stavět pevný terapeutický vztah na tak vratkých základech?
Pokračování kapitoly najdete v knize.
Internetový obchodník roku 2009
Nedovolte mozku stárnout
