nakladatelství Portál - internetové knihkupectví

Schůzka naslepo

„Bude se ti líbit,“ řekla jí Chagit do telefonu. Ja‘el potlačila skeptický, hořký úsměv, který se jí už už dral na rty a zřejmě i do hlasu, a řekla ano, dobře, můžeš mu dát moje telefonní číslo. To se stalo před týdnem a věci se pak vyvíjely jako obvykle.
Přesně tak, jak to očekávala a jak to bylo už tolikrát. Jeho zavolání po třech dnech. Váhavý hlas, když se představoval. Obvyklý návrh, aby se setkali na konci šabatu v restauraci „Vorgestern“ (v Jeruzalémě není mnoho míst, kde se může dvojice věřících židů setkat na seznamovací schůzce). „Vorgestern“ je restaurace, knihovna, kavárna a knihkupectví zároveň a nachází se v prvním patře jednoho přívětivého starého kamenného domu. To místo se Ja‘el zalíbilo hned napoprvé. Příjemná atmosféra, dobré jídlo a plné regály knih, do nichž mohl člověk při trapných odmlkách zabořit zrak a bloumat po jiných místech a jiných dobách. V posledních týdnech tam však bývala příliš často, pokaždé s někým jiným, a ty schůzky skončily bez výsledku, stejně jako skončí i ta nynější. Sklonila hlavu a doufala, že obsluha si ji nepamatuje.
Schůzka se chýlila ke konci. Znovu, s neodvratitelnou přesností, nastala ona trapná chvíle, kterou Ja‘el tolik nenáviděla. Na jejich talířích osiřely poslední drobky koláče, mátové lístky z vypitého čaje se přilepily na dno skleněných hrnků. Okolní hluk nedokázal odvést pozornost od mlčení, jež mezi nimi zavládlo. Se skloněnou hlavou, aniž by se na svého společníka dívala, cítila Ja‘el jeho pohledy zkoumající její obličej a tělo. Věděla, že se teď sám sebe ptá, co by měl udělat, že se snaží rozhodnout, jestli se vyplatí další schůzka, jestli ji chce nebo jestli existuje šance, že ji vůbec někdy bude chtít. Můžeš si svoje rozhodování ušetřit, řekla mu v duchu, stejně z toho nic nebude. Nejsem žena tvých snů. A pokud jde o tebe, je lepší, když mě necháš být, protože zase nic necítím. Jako vždycky. Ani k tobě ne. A oba jsme unavení. Zaplaťme a pojďme, rozlučme se milým pozdravením a rozejděme se. Zase ten idiotský rituál na závěr večera. Doufejme, že se už nikdy neuvidíme, ty a já, ani na univerzitě, ani mezi přáteli. Ani u Chagit a Jonathana, kteří si mysleli, že by bylo „skvělé“, kdybychom se seznámili, a že si určitě padneme do oka a oni se tak zbaví dvou osamělých lidí ve svém okolí a ještě k tomu prokážou službu ubohé Ja‘el, která ještě nikdy neměla přítele. Jak nenávidím ten poručnický soucit svých kamarádek a jejich matek. „Ja‘el je tak báječné děvče, vůbec nechápu, že si ještě nikoho nenašla…“
Ja‘el ve skutečnosti žádného přítele ani nechtěla. Ne doopravdy. Mezi jejími nejasnými představami o tom, že někdo přijde, bude ji milovat a osvobodí ji jako kuřátko ze skořápky, která kolem ní v posledních letech ztvrdla, a realitou nepříjemných, trapných schůzek se rozevírala propast, kterou neuměla a možná ani nechtěla překlenout. Zachytila rozhovor, který spolu vedla dvojice u vedlejšího stolu. Muž přehnaně bujarým tónem vyprávěl o své poslední cestě do Paříže. Ja‘el se pokoušela spočítat, kolikrát při tom řekl „já“, ale vzdala to. Žena reagovala na všech správných místech slovy „ano“ a „cože, skutečně?“ Mají se rádi? Vypadá takhle láska? Co by říkal on jí a ona jemu, kdyby spolu leželi nazí v posteli? Ja‘el se nedařilo představit si samu sebe, jak poprvé s někým spí. Uměla si představit dvojici, která má spolu sex, ale nikdy tam neviděla sebe samu, nahou vedle nahého těla někoho jiného. Myšlenka na tuto příliš blízkou a pot vyvolávající hru, při níž muž a žena ze svých těl vzájemně dolují rozkoš, v ní vyvolávala nevolnost a lehký pocit odporu.
Jako zvířata, pomyslela si. Jsme jako zvířata uvězněni v koloběhu páření, narození a smrti, a u další generace znovu páření a znovu narození a smrt. Známá a otřepaná představa, při níž se jen neustále střídají herci. Teď je na řadě ona, aby se do tohoto koloběhu zapojila a stala se článkem řetězu generací. To je to, co od ní všichni očekávají a co se teď má stát. Jenže jí se nedařilo zmobilizovat potřebné nadšení a posbírat vůli, jež by scénář celého tohoto melodramatu proměnily ve skutečný příběh, příběh jejího života.
Vzpomněla si na onu noc, kterou před několika týdny strávila na pohovce v bytě Chagit a Jonathana. Chagit, její nejlepší kamarádka z vojenské služby, si nějaký čas předtím vzala Jonathana a přestěhovala se s ním do Tel Avivu, kde obě studovaly na univerzitě. Pouto mezi ní a Ja‘el se od té doby takřka přetrhlo. Proto byla Ja‘el překvapená, když jí Chagit najednou zavolala a pozvala ji, aby u nich doma strávila šabat. Později pochopila, že toto pozvání nebylo zcela nevinné. Chagit a Jonathan se pokusili dát ji dohromady s Jonathanovým přítelem z univerzity, obtloustlým Američanem, který příliš hlasitě mluvil a vůbec se jí nelíbil. Stejně jako ji ho pozvali na páteční večeři. Když si po jejím ukončení mladík oblékl kabát a u dveří prohlásil, že ji zase někdy rád uvidí, měla Ja‘el pocit, že všechny přítomné včetně sebe trochu zklamala. Trhla sebou, sklopila oči, něco zamumlala a odešla hledat útočiště do kuchyně, která však už byla čistě uklizená a nebylo tam vlastně co dělat.
Atmosféra večera po mladíkově odchodu poněkud zhoustla. Seděli v obývacím pokoji, pili čaj, oživovali vzpomínky z vojenské služby, probírali situaci v zemi a své studium, ale jejich rozhovor zněl příliš snaživě a kostrbatě. Ja‘el měla dojem, že není jediná, komu se ulevilo, když automatický časový spínač zhasl většinu světel v bytě a její přátelé ji propustili do pokoje, který pro ni připravili – pokoje určeného pro první dítě tohoto šťastného páru, pro děťátko, které na sebe nenechá dlouho čekat, a možná už je dokonce na cestě. Potmě se svlékla, vklouzla pod přikrývku a snažila se na nic nemyslet. V cizím prostředí vždycky špatně usínala, a tak i onu noc ležela s otevřenýma očima a zírala na stíny a světelné pruhy tvořící se na zdi, když jednotlivá auta projížděla tichou ulicí.