nakladatelství Portál - internetové knihkupectví

Dva

„Haló, je to Philip Slate?“
„Ano, tady Philip Slate.“
„Tady doktor Hertzfeld. Julius Hertzfeld.“
„Julius Hertzfeld?“
„Hlas z vaší minulosti.“
„Z hluboké minulosti. Z pleistocénu. Julius Hertzfeld. Nemůžu tomu uvěřit – musí to být, kolik? … alespoň dvacet let. A proč tenhle telefonát?“
„Tedy, Philipe, volám kvůli vašemu účtu. Myslím, že jste tak docela neuhradil poslední sezení.“
„Cože? Poslední sezení? Ale já určitě…“
„Dělám si legraci, Philipe. Omlouvám se, jsou věci, které se nikdy nezmění – starý pán je pořád čilý a rozverný. Teď budu vážný. Tohle je v kostce důvod, proč volám. Mám nějaké zdravotní problémy a uvažuji o odchodu na penzi. Během rozhodování jsem získal neodolatelné nutkání setkat se s některými z bývalých pacientů – jen pro určitou návaznost, pro ukojení zvědavosti. Vysvětlím víc později, když budete chtít. Fíííí – moje otázka zní: byl byste ochotný se sejít? Hodinu si promluvit? Ohlédnout se spolu za naší terapií a povědět mi, co se s vámi stalo? Bylo by to pro mne zajímavé a poučné. Kdo ví? – možná i pro vás.“
„Ehm… hodinu. Jistě. Proč ne? Předpokládám, že je to zadarmo?“
„Ovšem, pokud nechcete, abych zaplatil já vám, Philipe – žádám o váš čas. Co třeba ke konci tohoto týdne? Řekněme v pátek odpoledne?“
„V pátek? Fajn. To mi vyhovuje. Věnuji vám šedesát minut v jednu hodinu. Nebudu po vás chtít, abyste za mé služby platil, ale tentokrát se pojďme sejít v mé kanceláři – sídlím v Unijní ulici – číslo čtyři sta třicet jedna. Poblíž křižovatky s Franklinovou. Číslo kanceláře si najdete dole v budově – jsem na seznamu jako Dr. Slate. Jsem teď taky terapeut.“

Julius zavěsil a otřásl se. Otočil se i s židlí a natáhl krk, aby zahlédl most Golden Gate. Po tomhle telefonátu se potřeboval dívat na něco krásného. A cítit něco teplého v rukou. Nacpal si pěnovku tabákem Balkan Sobranije, škrtl sirkou a potáhl.
Ach má lásko, pomyslel si Julius, tahle teplá zemitá chuť tabáku latakie, medově sladká vůně – nic na světě se jí nevyrovná. Těžko uvěřit, že bez ní byl už tolik let. Ponořil se do snění a přemítal o dni, kdy přestal kouřit. Muselo to být před víc než dvaceti lety, protože to bylo hned po oné návštěvě u starého doktora Denboera, zubaře, který měl ordinaci hned vedle, a ten umřel před dvaceti lety. Dvacet let – jak je to možné? Julius měl stále jasně před očima jeho protáhlý holandský obličej a brýle se zlatými obroučkami. Starý doktor Denboer pod zemí, teď už dvacet let. A on, Julius, stále nad zemí. Prozatím.
„Ten puchýřek na patře,“ dr. Denboer lehce zavrtěl hlavou, „vypadá znepokojivě. Budeme potřebovat biopsii.“ A přestože výsledek biopsie byl negativní, upoutalo to Juliovu pozornost, protože právě ten týden byl na pohřbu Ala, svého starého parťáka z tenisu a kuřáka, který zemřel na rakovinu plic. A nijak mu nepřidalo ani to, že měl právě rozečtenou knihu Freud, žijící a umírající, od Freudova lékaře Maxe Schura – barvitý popis toho, jak mu rakovina vyprovokovaná doutníky postupně stravovala patro, čelisti, a nakonec život. Schur Freudovi slíbil, že mu pomůže zemřít, až přijde čas, a když mu Freud nakonec řekl, že bolest je tak velká, že už nemá smysl pokračovat, Schur se projevil jako muž držící slovo a vstříkl mu smrtelnou dávku morfi a. Tomu říkám lékař. Kdepak byste dneska hledali takového doktora Schura?
Přes dvacet let bez tabáku, a také bez vajec, sýrů a živočišných tuků. Zdravý a šťastný abstinent. Až do té zatracené prohlídky. Teď měl všechno povoleno: kouření, zmrzlinu, vepřová žebírka, vejce, sýry… všechno. Jaký rozdíl teď cokoliv z toho znamenalo? – Za další rok bude Julius Hertzfeld zavrtaný v zemi, jeho rozložené molekuly budou čekat na svůj příští úkol. A dříve nebo později, za pár dalších milionů let, bude celá sluneční soustava v troskách.
Julius cítil, jak na něj sestupuje clona zoufalství, a rychle ji zahnal tím, že svou pozornost znovu obrátil k telefonickému rozhovoru s Philipem Slatem. Philip a terapeut? Jak je to možné? Pamatoval si Philipa jako chladného, bezcitného, o druhé nedbajícího, a soudě podle telefonátu, byl prakticky stále stejný. Julius potáhl z dýmky a nevěřícně tiše kroutil hlavou. Otevřel Philipovu složku a pokračoval ve čtení vlastních nadiktovaných poznámek z jejich prvního sezení.

SOUČASNÁ NEMOC – Ovládaný sexem od třinácti – nutkavé masturbování během celého dospívání, s pokračováním dodnes – někdy čtyřikrát, pětkrát denně – neustálá posedlost sexem, masturbuje, aby si dopřál klidu. Ohromný kus života strávený posedlostí sexem – říká: „Za tu dobu, co jsem promarnil běháním za ženami, jsem mohl získat doktorát z fi lozofi e, z mandarínské čínštiny a astrofyziky.“

VZTAHY: Samotář. Žije se psem v malém bytě. Žádní přátelé mezi muži. Nula. Také žádné kontakty se známými z minulosti – ze střední školy, z vysoké, z post graduálu. Neobyčejně izolovaný. Nikdy neměl dlouhodobý vztah se ženou – vědomě se vyhýbá pokračujícím vztahům – dává přednost záležitostem na jednu noc – tu a tam se vídá s jednou ženou celý měsíc – žena to zpravidla sama ukončí – buď od něj chce víc, rozzlobí se, že ji využívá, nebo se rozčílí, že se schází i s jinými ženami. Touží po novém – chce lovit a svádět – ale nikdy se nenasytí – během cestování někdy sebere ženu, vyspí se s ní, zbaví se jí, a o hodinu později opouští hotelový pokoje a vydává se na další lov. Dělá si o partnerkách záznamy, výsledkovou listinu, a v uplynulých dvanácti měsících měl sex s devadesáti různými ženami. Říká to vše bez citového náboje – ani hanba, ani vychloubání. Když je večer sám, cítí úzkost, ale sex působí jako valium: pokud měl sex, po zbytek večera se cítí klidný a může si spokojeně číst. Žádné homosexuální aktivity ani fantazie.

PŘEDSTAVA DOKONALÉHO VEČERA? Brzy ven, sbalit nějakou ženu v baru, soulož (pokud možno před večeří), zbavit se jí, jak rychle to jde, pokud možno aniž jí musel koupit večeři, ale obvykle ji nakonec nakrmit musí. Důležité je mít co nejvíc večerního času na čtení, než jde spát. Žádná televize, žádné kino, žádný společenský život, žádné sporty. Jediným odpočinkem je četba a klasická hudba. Nenasytný čtenář antiky, historie a fi lozofi e – žádné romány, nic současného. Chtěl mluvit o Zénonovi a Aristarchovi, jeho nynějších předmětech zájmu.

MINULOST: Vyrostl v Connecticutu, jedináček, vyšší střední třída. Otec investiční bankéř, spáchal sebevraždu, když bylo Philipovi třináct. Neví nic o okolnostech nebo důvodech v pozadí otcovy sebevraždy, určité mlhavé představy, že k tomu přispělo matčino neustálé kritizování. Zahaleno amnézií na dětství – z několika dětských let a z otcova pohřbu si pomatuje velmi málo. Matka se znovu provdala, když mu bylo 24. Ve škole samotář, fanaticky pohroužený do studia, nikdy neměl blízké přátele, a po zahájení studia na Yale ve svých sedmnácti přerušil styky s rodinou. Telefonický kontakt s matkou jednou nebo dvakrát do roka. S nevlastním otcem se nikdy nesetkal.

PRÁCE: Úspěšný chemik – vyvíjí pro DuPont nové pesticidy na hormonální bázi. Práci bere čistě jako zaměstnání od osmi do pěti, žádné nadšení pro obor, v poslední době ho práce začala nudit. Drží krok s výzkumnými poznatky v oboru, ale nikdy po pracovní době. Vysoký příjem plus možnost získat hodnotné akcie. Křeček: baví ho sestavovat si tabulky svých aktiv, spravuje své investice a hodinovou polední přestávku tráví sám studiem akciového trhu.

DOJEM: Schizoidní, sexuálně nutkavý – velmi odtažitý – odmítal se na mne dívat – ani jednou se mi nepodíval do očí – bez náznaku čehokoli osobního mezi námi – nemá ponětí o mezilidských vztazích, na můj dotaz z kategorie „tady a teď“ na jeho první dojem o mně reagoval zmateným pohledem – jako kdybych mluvil katalánsky nebo svahilsky. Působil podrážděně a já se s ním cítil nepříjemně. Naprosto žádný smysl pro humor. Nula. Vysoce inteligentní, dobře formulující, ale skoupý na slovo – nutí mne k tvrdé práci. Houževnatě vyjadřuje starost o cenu terapie (i když si ji snadno může dovolit). Žádal o snížení sazby, což jsem odmítl. Vypadal nešťastně, že jsem začal o několik minut později a neváhal se zeptat, jestli si ten čas vynahradíme na konci sezení, aby za své peníze získal plnou hodnotu. Dvakrát se mě zeptal, jak dlouho dopředu mi musí dát vědět, aby mohl sezení zrušit a já mu ho neúčtoval.

Julius zavřel složku a pomyslel si: Teď, o pětadvacet let později, je z Philipa terapeut. Našel by se na světě člověk, který by se na tu práci hodil míň? Zdá se, že je prakticky stejný: pořád žádný smysl pro humor, pořád fi xovaný na peníze (možná jsem si měl odpustit ten vtip s nezaplaceným účtem). Terapeut beze smyslu pro humor? A tak chladný? A ta podrážděná žádost, abychom se setkali v jeho kanceláři. Julius se znovu otřásl.