nakladatelství Portál - internetové knihkupectví

kapitola šestá - Prokletí maďarské kočky

„Ale povězte mi, Halstone, proč chcete terapii ukončit? Mně připadá, že jsme teprve začali. Setkali jsme se, kolikrát – třikrát?“ Ernest Lash listoval stránkami diáře s návštěvami pacientů. „Ano, správně. Tohle je naše čtvrté setkání.“
Zatímco Ernest trpělivě čekal na odpověď, hleděl upřeně na pacientovu šedou vázanku se vzorkem připomínajícím prvoky a na šedou vestu se šesti knoflíčky a snažil se vzpomenout, kdy naposledy viděl pacienta, který měl na sobě formální třídílný oblek obchodníka nebo kašmírovou kravatu.
„Prosím, nevykládejte si to špatně, doktore,“ řekl Halston. „Není to kvůli vám; jde o to, že se děje příliš mnoho neočekávaných věcí. Je těžké brát si volno, abych sem mohl uprostřed dne zajít – těžší, než jsem čekal... působí mi to stres... což je paradox, protože koneckonců účelem toho, proč za vámi chodím, je to, abych stres zmírnil... A peníze za terapii, nemohu popřít, že hrají roli... jsem teď ve finanční tísni. Jsou tady peníze na děti... tři tisíce měsíčně na alimentech... nejstarší syn začíná na podzim na Princetonu... třicet tisíc ročně... víte, jak to chodí. Uvažoval jsem, že dnešek rovnou zruším, ale myslel jsem, že je správné, že vám to dlužím, abych přišel na poslední sezení.“
Z hlubokých štěrbin mozkové kůry mu náhle vyskočil jeden z matčiných výrazů v jidiš a Ernest si pro sebe zašeptal: „Geh Gesunter Heit“ (jdi ve zdraví), podobný požehnání po kýchnutí. Ale jak rčení posměšně užívala jeho matka, bylo spíš urážkou než požehnáním a znamenalo: „Jdi a nevracej se.“ „Dá-li Bůh, tebe hodně dlouho neuvidím.“
Ano, je to pravda, přiznal si Ernest, nevadilo by mi, kdyby Halston odešel a už se nevrátil. Nemohu v sobě probudit zájem o toho člověka. Ernest si svého pacienta dobře prohlédl – částečně z profilu, protože Halston se mu nikdy nepodíval do očí. Protáhlý, truchlivý obličej, břidlicově černá pleť – pocházel z Trinidadu, pra-pra-pravnuk uprchlých otroků. Pokud měl Halston vůbec nějakou jiskru, dávno vyhasla. Byl mdlý, složený z odstínů šedi: šedivějící vlasy, dokonale zastřižená prošedivělá kozí bradka, oči barvy křemene, šedivý oblek, tmavé ponožky. A šedivá, na knoflíky zapnutá mysl. Ne, Halstonovu mysl ani tělo neoživovala jediná stopa barvy nebo zaujetí.
Geh Gesunter Heit; jdi a nevracej se. Není to, v co Ernest doufal? „Poslední sezení,“ řekl Halston. Hmm, uvažoval Ernest, má pěkný prsten. Ten by se mi líbil. Měl teď přeplněný diář, příliš mnoho sezení. Megan, bývalá pacientka, kterou léta neviděl, se vrátila. Před dvěma týdny se pokusila o sebevraždu a kladla mimořádné nároky na jeho čas. Aby ji udržel v bezpečí a mimo nemocnici, potřeboval ji vidět alespoň tři hodiny v týdnu.
Hej, probuď se, pobídl se. Jsi terapeut. Tenhle člověk si k tobě přišel pro pomoc a ty jsi na sebe vůči němu vzal nějaký závazek. Moc se ti nezamlouvá? Nebaví tě? Je nudný, odtažitý? Spolkl pravítko? Skvěle: to jsou dobré údaje. Využij je! Jestli vůči němu tohle cítíš, bude totéž cítit většina lidí. Nezapomeň na prvotní důvod, proč přišel na terapii – hluboký pocit odcizení.
Bylo zjevné, že Halstona stresovala změna kulturního prostředí. Od svých devíti let žil ve Velké Británii a teprve nedávno přišel jako ředitel jedné britské banky do Spojených států a Kalifornie. Ernest však věřil, že kulturní přemístění bylo jen částí příběhu – v tom člověku bylo cosi nesmírně odlehlého.
Dobrá, dobrá, přijal Ernest svou vlastní radu, neřeknu, dokonce si ani nepomyslím „Geh Gesunter Heit“. Vrátil se zpátky k práci, opatrně volil slova, aby Halstona zapojil. „No, rozhodně chápu, že chcete ve svém životě stres zmírnit, ne ho zvyšovat dalšími časovými a finančními tlaky. To dává smysl. Ale víte, jedna věc ve vašem rozhodnutí mě mate.“
„Ano, a sice –?“
„Tedy, dost jasně jsem se vyjádřil o požadovaném čase a honoráři, než jsme se začali scházet. Nečekalo na vás žádné překvapení. Je to tak?“
Halston přikývl. „Tady není problém. Máte naprostou pravdu, doktore.“
„Takže se zdá jen logické domnívat se, že je za tím něco víc než jen finanční a časové tlaky. Něco, co je mezi vámi a mnou? Je možné, že byste se cítil volněji s černým terapeutem?“
„Ne, doktore; úplně vedle. Špatný strom, jak říkáte vy Američané. Rasový rozdíl není problém. Nezapomínejte, že jsem strávil několik let v Etonu a šest dalších na Vysoké škole ekonomické v Londýně. Tam bylo velmi málo černochů. Necítil bych žádný rozdíl, to vás ujišťuji, kdybych chodil k černému terapeutovi.“
Ernest se rozhodl pro poslední výstřel, aby si nemusel nikdy vyčítat, že nedostál svým profesionálním závazkům.
„Takže, Halstone, zkusím se vyjádřit jinak. Chápu důvody, které jste uvedl. Dávají smysl. Nemohou být zpochybněny. Předpokládejme, že jsou to dostatečné důvody, abyste skončil. Takové rozhodnutí mohu respektovat. Ale než to odtroubíme, rád bych, abyste se zamyslel ještě nad jednou otázkou.“
Halston unaveně vzhlédl a slabým pokývnutím dal Ernestovi znamení, aby pokračoval.
„Moje otázka zní: Mohly by existovat ještě nějaké další důvody? Poznal jsem mnoho pacientů – jako každý terapeut – které terapie zaplašila z důvodů, jež nebyly tak docela racionální. Pokud je tomu tak u vás, byl byste ochoten o některém z těch důvodů hovořit?“