Portál
Tento mýtus je relativně velmi rozšířený v sociálních službách u klientů s mentálním handicapem, protože když se na to podíváme pouze z ekonomického hlediska, tak peníze za klienta (jeho příspěvek na péči a většina důchodu) se do zařízení dostanou opravdu jenom a pouze na základě vůle klientových rodičů (pokud jsou opatrovníky). Klient o svém umístění často nerozhoduje (mluvíme zde převážně o klientele se středně těžkou až těžkou mentální retardací). Rodiče (zvláště pak rodiče v důchodovém věku) obecně příliš nekritizují sociální služby poskytované svým dětem. Velmi často jsou rodiče rádi, že je o jejich dítě postaráno, protože pokud se na věc podíváme opět z ekonomického hlediska, pak konkurence a zdravý trh v sociálních službách prozatím není. Rodiče si obecně nemohou příliš vybírat, kterou sociální službu chtějí, a „nakupují“ pouze ty, které se jim nabízí, i když nejsou pro jejich dítě zrovna ideální (např. pobyt v DOZP se čtyřiadvacetihodinovou službou pro dospělého syna s lehkou mentální retardací, který by potřeboval službu pouze tříhodinovou). Pokud přesto mezi rodičem -opatrovníkem a zařízením dochází ke sporu o způsob vedení sociální služby, jde z naší zkušenosti pouze o komunikační šumy mezi zařízením a rodinou.
Jakmile je zařízení a rodina ve sporu a nejde o komunikační „šum“, jedná se často o různé postoje zařízení a rodičů. Hlavní rozdíl je v postoji, zda klient je dítě, které potřebuje převážně chránit, nebo jde o dospělého člověka, který potřebuje převážně podporu v samostatnosti i za cenu přiměřeného rizika. Tento spor je popsán v mýtu o tom, jestli je náš dospělý klient dítětem, či nikoli. Rodiče budou často preferovat spíše bezpečnost svého syna nebo dcery před jeho nebo její samostatností. Pokud klient jasně preferuje samostatnost a personál zařízení je přesvědčen o přiměřeném riziku plynoucím z jeho samostatnosti, je dobré vše s rodiči probrat. Když se nám rodiče nepodaří přesvědčit, vyplatí se preferovat přání klienta před přáním rodičů, pokud nejde o právní úkon. Pokud by šlo o právní úkon a rodič jedná přímo v rozporu s přáními klienta, může v extrémním případě zařízení podat žádost o zbavení opatrovnictví včetně ustanovení kolizního opatrovníka. A rodič v tu chvíli může také se zařízením rozvázat smlouvu.
Pokud je zařízení v rozporu s rodinou při nácvicích u dětí s handicapem, jedná se často o různost „zakázek“ mezi zařízením a rodinou (zakázky opět spadají do postojů rodičů nebo personálu). Personál v týdenních zařízeních si mnohdy stěžuje na rodiče, že o víkendu netrvají na předem stanovených nácvicích sebeobslužných dovedností. Často na supervizích od personálu slyšíme věty typu „Proč máme provádět nácviky samostatného oblékání, když ho matka potom vždycky sama oblékne?“ nebo „Proč máme provádět nácviky samostatného jedení, když ho doma stejně radši nakrmí?“. Tento druh otázek se objevuje v týdenních i denních zařízeních školského i sociálního typu.
Jaká je zakázka zařízení a jaká rodičů? Zakázka zařízení je při sebeobslužných dovednostech samostatnost, kterou klientovi jeho handicap dovolí. Ze své podstaty se tak zařízení snaží stále hledat mantinely, které klientovi jeho handicap vystavuje, a snaží se k nim prostřednictvím nácviků neustále přibližovat. Pokud jde například o nácvik oblékání, rozepíše si personál jednotlivé kroky při oblékání, vypíše si, které úkony je klient schopen provádět samostatně, a podporu mu dává pouze v krocích, které klient kvůli svému handicapu nezvládá.
Zakázka rodičů při sebeobslužných dovednostech je často rychlost. Rodiče se snaží dítě co nejrychleji obléknout, protože nemají na starosti pouze nácviky sebeobslužných dovedností, ale spěchají vyzvednout ještě dalšího sourozence nebo nakoupit aj.
Všichni, kdo pracujeme s dětmi nebo dospělými klienty s mentálním či tělesným handicapem, víme, že samostatnost a rychlost jsou nezřídka dvě neslučitelné veličiny. Pokud zařízení rozdílnost zakázek přijme za své, velmi často se třecí plochy mezi ním a rodiči -opatrovníky setřou a zařízení dokáže s rodiči vycházet pozitivně. Opět i zde platí (jako u mýtu o dětském věku), že pozitivní vztah mezi zařízením a rodičem má vyšší hodnotu než společný terapeutický postup vůči klientovi doma i v zařízení.
Internetový obchodník roku 2009
Nedovolte mozku stárnout
