nakladatelství Portál - internetové knihkupectví

Heterosexualita a homosexualita

Dalším problémem při rozlišování genderu a pohlaví ve feministické teorii se stala otázka sexuality a sexuální orientace. Ze zmíněného rozlišování totiž vyplývá, že gender je uspořádán z hlediska mužskosti a ženskosti, že „pohlaví“ je uspořádáno jako binární a komplementární dvojice – se sexualitou jako rozšířením tohoto genderového řádu. Stručně řečeno, toto rozlišení předpokládalo jistou všudypřítomnou heterosexualitu.
Historici a sociologové sexuality objasnili, že moderní sexuální identita heterosexuality a sama představa, že sexualita je součástí subjektivity, je stejně tak specifickým historickým produktem jako zrod třídní identity (srov. Foucault, 1976; Seidman, 1997; Smith-Rosenberg, 1975). Historik Jeffrey Weeks (1981) ukazuje, jak se v zápasech střední třídy o odlišení od starší aristokracie a vznikající pracující třídy zrodily naše moderní představy o heterosexualitě a homosexualitě. Tyto představy se objevily zejména při pokusech příslušníků střední třídy vymezit se vůči stávajícím a novým sociálním skupinám jako morálně nadřazená skupina. Podobným způsobem vymezili jiní historici zrod moderního pojetí ženské homosexuality. Ukázali, že označení a identifikace lesbických žen jako kategorie se rozšířilo teprve v první polovině 20. století (Faderman, 1981).
Zatímco sociologové a historici zpochybnili názor, že sexualita je součást prediskurzivní přirozenosti, jiní autoři se také ptali – většinou stejným způsobem jako Butlerová –, jak je možné, že sociální teorie vykresluje sexualitu. Jak je možné, že myslitel jako Durkheim mohl prohlásit: „Muži a ženy se náruživě vyhledávají právě proto, že jsou odlišní“? (1893, s. 17). Steven Seidman (1996, 1997) spatřuje odpověď ve všudypřítomném působení výrazně moderní podvojnosti heterosexuality/homosexuality v sociální teorii, která normalizuje a zevšeobecňuje heterosexualitu. To je možné jedině tehdy, když se homosexualita vymezí jako jiná k heterosexualitě. Znamená to tedy, že sociální teorie a většina rané sociologie sexuality včetně té, jež se soustředila na homosexualitu, nezpochybňovala „sociální funkci hetero/homosexuální podvojnosti jako řídící kategorie moderního režimu sexuality“ (1997, s. 88). Seidman tvrdí, že konfrontace s touto podvojností nutně vede k přehodnocení: stává se základem pro kritiku uspořádání klíčových pojmů a předpokladů sociální teorie v souvislosti s normativní heterosexualitou a základem pro přepracování textů klasické sociální teorie. Takové přepracování by podle něj mělo objasnit, že „utváření hetero- a homosexuálních těl, tužeb, identit a společností ... je zásadním tématem srovnatelným se vzestupem kapitalismu, byrokratizací sociálního světa nebo modernizací jako sociální diferenciací“ (1997, s. 96; viz také Fuss, 1991; Sedgvick, 1990; Weston, 1998).