nakladatelství Portál - internetové knihkupectví

V srdíčku byla díra...

... V srdíčku byla díra. Dítě Tierney a Grega dostalo diagnózu dřív než jméno. Otvor v srdci. V srdci jejich děětlování. Řekl jim, že lékařský termín pro tuto trhlinu je „defekt endokardiální tkáně“, někdy se to také nazývá „defekt atrioventrikulárního kanálu“. Jedná se vadu, kterou lékaři dobře znají. Způsobuje, že se tělu nedostává okysličená krev, kterou každá buňka nutně potřebuje ke svému přežití. Egan také poznamenal, že srdce není v úplně správném postavení. Dítěti se však v děloze daří dobře, vysvětloval, protože Tierney mu dodává všechen potřebný kyslík. Dítě, které se s tímto defektem narodí, však bude před dosažením jednoho roku muset podstoupit náročnou operaci srdce.

Tierney vířily v hlavě myšlenky a pocity. Udělala jsem něco špatně? Byla to moje chyba? Ublížila jsem svému dítěti? Rozum jí říkal, že se ničím neprovinila. V tuhle chvíli však rozum nehrál velkou roli.

„Je mi to líto,“ zašeptala Tierney Gregovi mezi vzlyky. „Strašně mě to mrzí.“

„Nemusíš se za nic omlouvat,“ odpověděl jí laskavě.

Ona však měla na mysli něco víc než jen omluvu. Tierney chtěla Gregovi povědět, že je jí líto jeho, líto jí samotné, líto, že nebudou mít zdravé dítě, s jehož početím měli tolik starostí. Ještě budou mít spoustu času a příležitostí si o tom všem promluvit, teď však Tierney dokázala jen plakat a projevit lítost.

Greg jí znovu řekl, aby se neomlouvala a aby se netrápila. On své pocity nedával najevo, přepnul se na čistě intelektuální úroveň a snažil se soustředit na věcné informace. Vzpomněl si na jeden televizní pořad o úspěšných operacích srdce na malých dětech, někdy dokonce ještě v děloze. Zeptal se Egana, jestli to poškození naruší prenatální vývoj. Egan ho ujistil, že ne.

„To je dobře,“ řekl Greg. Znovu začal získávat půdu pod nohama. To zvládneme, pomyslel si.

Jenomže Egan ještě neskončil. Věděl, že takový otvor v srdci může být příznakem stavu, který chirurgie nevyřeší. Zhluboka se nadechl a pokračoval.

„Významné procento defektů endokardiální tkáně – přibližně šedesát procent – nacházíme u dětí s chromozomálními vadami (např. s Downovým syndromem). Nemusí to tak být vždycky,“ snažil se uklidnit Tierney a Grega, „ale…“

Tierney a Greg ho přestali poslouchat. Byli úplně ochromeni a neschopni vypravit ze sebe slovo. O čem to mluví? Poškození srdce? Otvor? Operace? Chromozomy? Šedesát procent? Downův syndrom? U jejich dětěte nenaznačovaly žádný problém. Žena ve věku Tierney má pravděpodobnost asi 1 ku 600, že porodí dítě s Downovým syndromem. Podle výsledků screeningu byla u Tierney tato pravděpodobnost daleko nižší: 1 ku 2146. To Egan považoval za dobré znamení. Navíc se na ultrazvuku nezdálo, že by dění řasu na zátylku. Další dobrá zpráva. A nadto, kromě poškození srdce ultrazvuk nezobrazil žádné další fyzické příznaky Downova syndromu: defekty vnitřních orgánů, krátké stehenní kosti, defekty v břišní krajině nebo ledvinách. Možná tu byl jenom srdeční defekt – vážný, ale ne neřešitelný.

Pokud to chtějí vědět jistě, pokračoval Egan, musí od screeningových testů a ultrazvuku přikročit k dalšímu diagnostickému testu. Tierney musí podstoupit amniocentézu.

„Kdy?“ zeptal se Greg.

„Hned teď, odpověděl Egan.Tierney začala plakat ještě víc.

* * *

Ačkoli testování na králících se začalo používat pouhých třicet let před objevem amniocentézy, ve srovnání s ní působí dnes velmi primitivně. Při amniocentéze zavede lékař dlouhou tenkou jehlu skrze břišní stěnu do matčiny dělohy a vytáhne přibližně 30 kubických centimetrů plodové vody. Tato voda obsahuje buňky plodu a z těchto buněk lze téměř s jistotou zjistit Downův syndrom a další poruchy. Výsledky testů bývají hotové za deset dní až dva týdny.

Tento test se začal provádět v padesátých letech 20. století; zjiščástí péče o těhotné ženy starší pětatřiceti let, u jejichž dětí se kvůli věku matky automaticky předpokládalo zvýšené riziko Downova syndromu.

Ke konci devadesátých let začali vědci, včetně skupiny lékařů vedené dr. Eganem, zpochybňovat rutinní amniocentézu pro ženy nad třicet pět let, protože je zbytečně riskantní, nemluvě o ceně. Argumentovali, že amniocentéza by měla zůstat vyhrazena jen pro ty případy, kdy už screeningové testy odhalily známky nějakých potíží – jako například srdeční defekty, které jsou viditelné na ultrazvuku. Součástí základní péče u starších těhotných žen však amniocentéza zůstává stále.

Amniocentéza je považována za bezpečnou, pokud ji provádí zkušený praktik jako Egan a má k dispozici moderní technické vybavení, jaké je třeba v Saint Francis Hospital. Je to však metoda invazivní, a tudíž mnohem riskantnější než ultrazvuk. V průměru po jedné z dvou set padesáti amniocentéz následuje potrat.

Tierney na rozdíl od Grega biologii nikdy nestudovala a vlivem těch hrozných novinek a rozbouřených emocí byla velmi zranitelná. A to, že měla šaty stále vytažené až pod prsa, jí také příliš nepřidalo. Nemohla přestat plakat. Milovala Grega a věřila mu, považovala ho za nejchytřejšího a nejschopnějšího člověka, jakého kdy poznala. Přesto tezatoužila zavolat své matce.

Joan Templeové bylo šedesát dva let a pracovala jako pomocná učitelka. Moderní medicíně rozuměla možná ještě méně než Tierney. Tierney však byla strašlivě vyděšená a potřebovala Joaninu podporu a její modlitby. Možná se na chvíli chtěla zase cítit jako malé dítě, které je u své matky v bezpečí před děsivými stránkami života.

Ale Greg Tierney od telefonátu zrazoval. „Jenom by to rodiče vystrašilo,“ říkal, „a přitom ještě nevědí, o co přesně jde.“ Zavolat Joan by znamenalo přiznat, že je tu problém, se kterým se nedovedou vypořádat sami. A na to Greg nebyl připravený.

Maryann Kolanová zůstala při vyšetření v pokoji č. 3, stála stranou a snažila se pomoci. „Je mi z toho tak smutno, víte,“ řekla. „Je to tak těžké, ale je lepší, že se to dozvídáte už teózně. Nevěděli, že ani zkušení experti se často nesetkávají s takovým překvapením, když předcházející screeningové testy neukazovaly nic znepokojujícího, matka neprodělala žádnou nemoc ani nebyla pokročilejšího věku. Později Egan odhadl, že přibližně ze dvou tisíc ultrazvuků, které se každý rok v Saint Francis provádějí, jenom asi dva ukážou nějakou nečekanou a šokující novinku pro nastávající rodiče. Tohle byl zřejmě jeden z těch případů.

Egan konečně dovolil Tierney vyprázdnit naléhající měchýř a i nadále byla v jeho projevu sympatie. Popsal jim, jak bude provádět amniocentézu, a pak požádal Tierney, aby podepsala prohlášení, že byla seznámena s rizikem potratu.

Tierney se cítila naprosto zmateně. Nebylo snad před pouhou hodinou všechno nádherné? Nepředpokládali snad, že se tu jen krátce zastaví před cestou na ohromnou dovolenou? Formulář však skrz slzy podepsala.

Pokračování kapitoly najdete v knize Naia se smí narodit.