nakladatelství Portál - internetové knihkupectví

Je analýza odsouzena ke ztroskotání?

V předchozí kapitole jsem se snažil na základě vývoje mladistvých vykreslit fenomén stínu, zejména stínu archetypového. Archetypový stín připravuje psychoterapeutovi zcela specifické problémy.
Působí přirozeně všech lidí i po skončení dospívání. I průměrný zdravý člověk propadá opakovaně sebedestruktivním a agresivním tendencím. Ničí sebe, to, co vybudoval, sabotuje vztahy, které má rád, trýzní příslušníky své rodiny a přátele. Nebo přenáší destruktivnost na okolí. Psychoterapeut je však ve vztahu k archetypovému stínu v nesmírně nešťastné situaci. Už dříve jsem v této knize upozornil na psychologický zákon, podle kterého se tím silněji konsteluje temný protiklad, čím více se snažíme o něco světlého. Upozorňoval jsem na to, že u psychoterapeuta, který se snaží být sám vědomý a také zvědoměním pomoci pacientovi, se nevědomé konsteluje silněji než u průměrného člověka. Vyjádřeno paradoxem: Čím více si terapeut uvědomuje, tím je nevědomější; čím více osvětlujeme jeden roh místnosti, tím více se zdá, že se ostatní kouty prostoru topí ve tmě.
Nejtěžší je však pro člověka to, aby si v souvislosti s působením archetypového stínu uvědomoval své vlastní destruktivní a sebedestruktivní tendence a prožíval je v sobě, a ne v projekci. A tak je psychoterapeut jako v určitém ohledu zvláště nevědomý člověk přirozeně vydán archetypovému stínu více než jiní lidé. Vědomé tendence psychoterapeuta směřují k pomáhání lidem a nakonec k jejich osvobození od jejich destruktivnosti. Psychoterapeut se tedy po osm hodin denně setkává s lidmi, které by chtěl odvést od destruktivnosti. Chtěl by jim ukázat cestu zpátky ke zdraví a radosti ze života. To jsou však v určitém ohledu přehnané nároky. Tolik dobré vůle musí v nevědomí konstelovat přibližně stejně tolik zlé vůle, přibližně stejně tolik destruktivnosti.
Na základě těchto souvislostí lze předvídat úskalí psychoterapeutického povolání. Proto se před započetím vlastní psychoterapeutické a analytické práce u budoucího psychoterapeuta právem požaduje důkladná sebezkušenostní analýza. Dále se od něj vyžaduje velká znalost psychologie a psychopatologie, aby u svých pacientů uměl jemně a diferencovaně vysledovat a odhalit neurotické a chorobné faktory. Ale právě tyto znalosti a také předpoklad, že zná sám sebe, analytika svádějí k tomu, aby objektivně a chladně sledoval destruktivnost u pacienta a přitom sobě svou objektivitou přístup k vlastním temným stránkám odřízl a viděl je už jen u pacientů.
Psychoterapeut se denně setkává s velmi neobvyklým lidským chováním, ve kterém se odžívá osobní, kolektivní a archetypový stín, který jsem výše popsal. Pacienti, kteří přicházejí do psychoterapie, chtějí pomoci se svým vlastním destruktivním a sebedestruktivním chováním. Psychoterapeutovo každodenní prostředí je prostoupené působením archetypového stínu. Na základě toho se pak může stát, že psychoterapeut bude vidět působení tohoto stínu jen u okolí. Vidí toho tolik, že už nemá sílu studovat působení stínu i u sebe samého.
K tomu se jako přitěžující okolnost přidává fakt, že mnohé psychoterapeutické školy mají velký sklon vyhýbat se konfrontaci s archetypově destruktivním prvkem. Provází je snaha udělat z psychologie přírodovědnou disciplínu. Někteří psychoterapeuti věří, že by se psychoterapeutický proces dal technizovat. Někteří si představují, že mohou psychologické procesy studovat na sobě i jiných jako objektivní pozorovatelé, podobně jako chemik sleduje chemický proces. Např. i pro freudiány bývá těžké u sebe znovu a znovu pátrat po tom, co Freud označil jako pud smrti, protože ten vzbuzuje strach a mohl by rušit objektivní vědecké nastavení. V psychoterapii jungovského směru se sice klade na problém stínu velký důraz, často se však pod tím pojmem chápe jen osobní a kolektivní stín, odvrácená stránka jáského a kolektivního ideálu. Archetypový stín je mnohdy záměrně ponecháván bez povšimnutí.