nakladatelství Portál - internetové knihkupectví

A-ne ve výchově

Pro mnoho dětí se stane neklid problémem teprve tehdy, když přijdou do školy. Jsou to ony děti, které chvíli neposedí, takové, které nereagují na zavolání. Řekne-li učitel: „Děti, vstaňte“, pak musí počítat s tím, že se většina prvňáčků nebude cítit oslovena jako člen třídního společenství. Těmto dětem chybí stupeň sociálního vnímání a sociálního chování, které jsou předpokladem takzvané školní zralosti. Děti neodmítají svou reakci ve zlém úmyslu. Ve svém osobnostním vývoji nejsou prostě ještě tak daleko, aby v rámci skupiny mohly cítit vlastní odpovědnost. Aby je učitel získal pro spolupráci, musel by – jako u malého dítěte – jít ke každému jednotlivému žákovi, dotknout se ho, oslovit ho jménem, podle okolností dokonce vzít i za ruku.
Příliš často jsou takové děti považovány za hyperaktivní, nebo se prohlásí, že trpí poruchami vnímání. Jsou posílány k dětským lékařům, neurologům, psychiatrům, do psychologických poraden. Je-li nám takové dítě představeno, pokaždé se ptáme: Může tomu být opravdu tak, aby dnes tolik prvňáčků trpělo poruchami vnímání? Něco tu asi nehraje! Není už nesprávné měřítko, které na děti klademe? Může dnes existovat takové epidemické nahromadění poruch dozrávání mozku, které dřív neexistovaly? Co se dělá jinak? Než začneme s vyšetřováním, než pošleme dítě k přezkoumání sluchu, dřív než testujeme neúspěšné prvňáčky kvůli eventuální docházce do zvláštní školy, musíme se zeptat: „Reaguje vaše dítě doma na první zavolání?“ Nemusely jsme se ptát, vidíme to.
Během rozhovoru s rodiči zkoumá Filip v rohu hovorny klidně všechny hračky a nakukuje do knih, i do těch, které vlastně nejsou určeny pro děti. Matka to zpozoruje a zavolá: „Filipe, prosím tě, nech toho!“ Filip ovšem nezamýšlí, že by toho nechal. „Filipe, prosím tě.“ Filip neslyší, ale zneklidní, vezme si jinou knihu, jednu z těch zakázaných. „Filipe, copak ti všechno musím říkat tisíckrát? Nemůžeš jednou poslechnout...“ A matka opravdu volá Filipa tisíckrát a krouží svým hlasem kolem Filipových uší jako nějaký komár. Těžko snesitelná zvuková kulisa, hluk, před kterým se Filip musí chránit. Vypne, aby se chránil před nesmyslným, nezávazným hlukem. Začínáme Filipa chápat, protože matka se vzdává s poukazem: „Ach jo, stejně neposlouchá. Koneckonců není to tak zlé, co dělá,“ a udělá pohyb, jako by už nedbala na své požadavky. Všimly jsme si, že je Filip stále těkavější.
Po tomto pozorování je nasnadě domněnka, že Filip slyší výborně, ale na to, co slyší, nereaguje. Informaci očividně nevnímá. Tedy přece porucha vnímání? Ale jakého druhu? Rodinného! Protože za nějakou dobu poprosí Filip matku o kapesník. Říká to zdvořile, ale matka přesto nereaguje a míchá kávu, kterou jsme jí nabídly. Filip přistoupí blíž: „Mami, nemáš kapesník?“ Matka zamyšleně míchá, ale nehýbá se. Filip si nakonec vypomůže rukávem. Matka promptně zareaguje: „Tady máš!“ Filip však nabídku nepřijímá, protože už kapesník nepotřebuje.
Když jsme položily svou standardní otázku: „Kdy se neklid projevil?“, zjistily jsme, že Filip byl typickým případem naší statistiky. Jakmile uměl chodit, nebyl k udržení. Zákazy neslyšel. Rodiče se chtěli vyvarovat strnulých pravidel. Nepodařilo se jim apelovat na Filipův rozum, protože nebyl přístupný jejich argumentům.
Báli se syna tělesně omezovat. Proto ho raději rozptylovali, jak to šlo. Když například objevil hru „šplhat na okenní římsu“, raději mu pustili nějaký film na videu. Aby se vyhnuli konfrontaci, dávali všechny ohrožené a nebezpečné předměty pod zámek.
Když jsme se zeptaly: „A stačili jste to vždycky včas udělat?“, matka odpověděla: „Pokaždé samozřejmě ne. Když například jednou v kuchyni Filip houpal visací lampou sem a tam a na můj zákaz nereagoval, musela jsem zvyšovat hlas, uklouzla mi ruka a pak to plesklo!“ „A pomohlo to?“ „Ale kdepak. Bylo to spíš ještě horší.“ Ano, protože Filip matku nikdy nemohl předem odhadnout. Nikdy se u ní nedalo předvídat ani „ano“, ani „ne“. Nejvíc se na ni mohl spolehnout a odhadnout ji, když tvrdošíjně trval na svém darebáctví. Pak si mohl být jist, že bude hlasitější a hlasitější, až to pleskne. Mnoha dětem, které se nemohou spolehnout na žádný řád, nezbývá nic jiného než si získávat jistotu tímto destruktivním způsobem. Tak se vytváří destruktivní nátlak a provokace rodičů se stává náhradní jistotou. Dítě raději počítá s pohlavkem, než aby zůstávalo ve vzduchoprázdnu. A-ne je pro dítě nesnesitelné. Činí ho nervózním, protože se v něm projevuje nerozhodnost, dvojznačnost a ambivalence rodičů. Dítě cítí slabost. Cítí „nemohu se teď o tebe opřít“.
Pokusíme se to blíže ozřejmit na jedné příhodě. Volíme ji proto, že vzhledem k výchovnému postoji nemá žádnou cenu, dokonce vůbec nejde o výchovu. Na stuttgartském nádraží stojí matka asi s osmiletou dcerou. Čas kvapí. Musí se dostat včas do Tübingenu. Matka přechází sem a tam a hlasitě přemítá: „Máme teď jet raději vlakem, nebo autobusem? Ale... vlak radši ne, autobus je asi rychlejší. Nebo ne? Nebo snad přece jenom vlakem?“ Čím déle trvá ani-ani, tím je matka neklidnější. Dcera napodobuje matčiny hektické pohyby tak dlouho, až konečně zůstane stát a vyrazí ze sebe: „Neptej se mě, ty to přece musíš vědět!“
Rodiči tak dobře míněné argumentování se u malých dětí míjí účinkem. Také k tomu jedna příhoda: Když byl psychoanalytik Arno Gruen, který se ve svých knihách zasazoval za autonomii člověka, ještě mladý otec, dal dcerku podle svého tehdejšího přesvědčení do antiautoritářského zařízení. Jednou zaslechl, jak si dcera vyměňuje zkušenosti s kamarádkou, která navštěvovala normální mateřskou školu. Kamarádka jí vyprávěla, jak se u nich ve školce trestá. Když někdo zlobí, musí jít do kouta a vzít si na hlavu takovou zvláštní čepici. Dcera Arna Gruena nechtěla zůstat pozadu a řekla: „U nás máme také tresty.“ Arno Gruen našpicoval uši! Jakpak se tam může trestat? Slyšel, jak dcera říká: „Pořád povídají, povídají a povídají...!“ Ano, mnoho slov a myšlenek, které se snášejí na hlavu dítěte a kterým dítě nerozumí nebo je nemůže opětovat, je pro dítě trest! Nejpřirozenější reakce je potom útěk. Také Filip se k takovému útěku uchyloval tím, že už rodiče nevnímal. Je to určitý druh vnitřní emigrace. Nezakusí-li dítě žádné hranice, nedostává žádnou oporu, stává se kolísavým, podrážděným, nevyrovnaným. Neřízená, neusměrněná energie podle temperamentu dítěte dřív či později vyústí do hyperaktivity. Proč rodičům připadá zatěžko zavést nějaká pravidla?
Odpověď už všichni vlastně známe. V autoritativní výchově tomu bylo bohužel často tak, že pravidla měla přednost před láskou. Mnohdy to byl samoúčelný dril, který často ničil úctu k dítěti i lásku dítěte k rodičům. Ideologická vzpoura se zaměřila proti drilu, zároveň ale také proti pravidlům. Nejsou-li dodržována pravidla, ztrácí se úcta, ztrátou úcty se ničí láska a obrací se v nenávistnou lásku nebo nenávist.