nakladatelství Portál - internetové knihkupectví

Poselství tvých rodičů

Jak vypadalo poselství tvých rodičů? K čemu tě vedli, co tě naučili? Co z toho vnímáš jako prospěšné a co jako zraňující?
Tvé vnitřní dítě nejlépe cítí, co ho bolí. Když mu dokážeš naslouchat, objevíš rychle bolavá místa – okamžiky, kdy si připadáš jako malé zraněné, zmatené nebo rozzuřené dítě. Často je to v situacích, do kterých se tyto pocity nehodí, a tak se je pokoušíme ignorovat a potlačit. Ukazujeme druhým své falešné „lepší“ já („Ne, já se nezlobím, já necítím úzkost, zmatek…“) nebo falešné „horší“ já („Ty jsi ten ničema a grázl, který může za to, jak hrozně se teď cítím…“ nebo „Já jsem taková chudinka malá, polituj mě…“). Často se nám podaří je přesvědčit, ale neošetřená bolest ovlivňuje naše prožívání jako mokvající rána. A někdy – obzvlášť v blízkých vztazích – nedokážeme svou bolest zamaskovat a pak šokujeme a odpuzujeme druhé záchvaty ukřivděnosti, žárlivosti, pláče nebo vzteku.

Nikdy jsi něco podobného nezažil? Nebo sis to jen nikdy nepřipustil? Z vlastní zkušenosti vím, jak je těžké si to uvědomit – a přestat se za to obviňovat a skutečně se přijmout.

Možná si budeš muset připomenout staré křivdy a rány osudu, které jsi zažil, znovu je prožít a konečně je uzavřít. Máme v sobě spoustu neodtruchlených bolestí. Zažil jsem pohřby, které jsem neprožil, bolestné odchody, které jsem se snažil co nejrychleji zapomenout, a znám dobře rozloučení, při kterých jsem se nerozloučil. A co ty?

Jenže ono nás to jednou dohoní…

Výchova vnitřního rodiče

Náš vnitřní dialog je někdy zbytečně rigidní a zraňující. Jak dospíváme, učíme se k sobě vztahovat jinak, ale v některých oblastech zůstáváme zaseknutí. Jedná se zejména o reakci na některé ze základních emocí, které prožíváme – hněv, strach, ale i radost a pocit štěstí. Svůj vnitřní dialog si můžeme uvědomit a můžeme ho změnit. Většinou při tom měníme právě svou reakci na to, co prožíváme.

„První léčebný zásah“ jde přes našeho dospělého:
Nejprve si musíme svou omezující reakci uvědomit, teprve pak ji dokážeme zkorigovat a můžeme se rozhodnout jednat jinak.

Není to jednoduché, potřebujeme se novou reakci opravdu naučit. Proto mluvím o výchově vnitřního rodiče, který se učí reagovat jinak, až to dokáže automaticky. Proto se také terapie někdy vrací a krouží dokola.

Vnitřní dítě i rodič jsou oba ovládáni svými emocemi a náš dospělý to má těžké, pokud chce změnit situaci svým rozumem. V obtížných situacích se v nás spouští automatická reakce (která v nás už nesčíslněkrát proběhla) – nejprve v reálu a pak v našich představách. Tak jako kosmonauti na oběžné dráze automaticky provádějí pohyby, které se naučili díky častému opakování při výcviku na Zemi, tak i my stále posilujeme navyklé způsoby svého chování. Problém je, když potřebujeme něco změnit, protože pak zápasíme s tímto automatickým mechanismem a s emocemi, které ho chrání. Při pokusu o změnu často cítíme zmatek, prázdnotu a pokles energie, a rádi se proto vracíme ke starým, zaběhaným (i když nevyhovujícím) způsobům prožívání a chování. Také při zátěži máme tendenci vrátit se ke starým nefunkčním vzorům chování.

E. Berne se domníval, že poselství rodičů jsou v nás napevno nahraná jako na magnetofonovém pásku a nelze je změnit. Dnes se ukazuje, že „pevné záznamy“ v naší paměti prakticky neexistují, že své vzpomínky pokaždé rekonstruujeme a malinko přetváříme. To odpovídá zkušenosti, že i našeho vnitřního rodiče lze změnit. Není to jednoduché, jeho příkazy se tisíckrát zopakovaly a jsou v nás emočně zakleté, ale je to možné. Léčba vnitřního dítěte znamená, že se učíme sami k sobě, ke svým pocitům, myšlenkám a fantaziím chovat jinak.

Trvalý nesoulad vnitřního dítěte a vnitřního rodiče vede k pocitu zranění, které se opakuje a vrací. Pokud navíc vnitřní dítě přijme od vnitřního rodiče jeho způsob vidění a dívá se na svět i na sebe jeho „brýlemi“, změní se v „zakleté dítě“. E. Berne říká: „Všichni jsme se narodili jako princové a princezny, ale výchova z nás udělala zakleté žáby.“ Zraněním a zakletím se budeme věnovat v druhé části knihy. Nejprve se však podíváme na to, co cítí a prožívá naše vnitřní dítě při hezkých i nepříjemných situacích, a budeme učit našeho vnitřního rodiče, aby je při tom dokázal přijmout a podpořit.

Když přijmeš a oceníš energii svého vnitřního dítěte, můžeš se těšit z jeho radosti a tvořivosti.
Když přestaneš žít v bolavých vzpomínkách na minulost nebo ve strachu z budoucnosti, tvá přítomnost se zbaví nočních můr a obav a ty konečně budeš moci žít.
Když přimeš svou citlivost a budeš se podporovat v prožívání, zažiješ okamžiky stěští.
Když prohlédneš stará zakletí a opustíš těžké scénáře, začne svět vypadat daleko lépe, než si těď umíš představit.