Portál
Dva typy práce
"Vlastně vůbec nic není práce. Jen, pokud by člověk raději dělal něco jiného." (J.M.Barrie)
Možná by pomohlo mít pro práci dvě různá slova, jedno pro příjemnou práci a jedno pro nepříjemnou – práce a neráce například. Obraz práce je ve společnosti otrávený její ohavnou částí a politicko -byrokratickým pokřikem okolo. Práce platí za cosi obtížného, namáhavého, čemu by se člověk měl vyhýbat, činnost, za kterou dostává svého druhu bolestné a z čeho ještě navíc musí platit daň; „mírné onemocnění“, jak ji nazval fi lozof Frithjof Bergmann. Dvacáté století nenechalo na pojmu práce moc dobrého. Patrně právem, pokud se díváme na pásovou produkci nebo dobývání uhlí, nemluvě o pracovních konstelacích v jiných částech světa. My si však chceme všímat bohaté Evropy ve 21. století. Krásnou prací může být každá, která se nám subjektivně zamlouvá – a nikomu nechceme předepisovat, podle jakých estetických měřítek by měl vlastní práci hodnotit.
Většina autorů příruček si práce příliš neváží. Pro nedostatek alternativ ve studentských poradnách za standardní dílo platící kniha Counseling the Prokrastinator in Academic Settings přichází poměrně drsně k závěru, že práce by prosím pěkně neměla mít nic společného s inspirací, nadšením nebo vhodným okamžikem, práci je třeba akceptovat jako záležitost namáhavou a obtížnou, vše ostatní je prý iracionální představa několika prokrastinujících studentů. Ještě hůře: „Prokrastinující žijí jen pro okamžik …, čas je pro ně cosi, co by si měl člověk užívat a vychutnat. Budoucnost vidí jako prodloužení svého studentského života a často se chovají, jako by zítřek už neměl přijít.“ Takové stížnosti znějí možná vědečtěji, ale jistě ne příjemněji než ono autoritativní „naučit moresům“, se kterým byly generace mladých lidí záměrně deformovány a ztraceny pro jakoukoli alespoň částečně uspokojující práci. Očividně úspěšně – v roce 2007 vyplynulo z každoročního průzkumu Gallupova institutu, že 68 % zaměstnanců koná službu podle předpisů (švejkuje), protože jsou v práci nespokojeni, dalších 20 % se již uchýlilo k vnitřní výpovědi, opravdu motivovaných je pouze 12 %.
Na druhé straně se vytvořila amorfní fronta těch autorů, kteří práci a její nezbytnost hodnotí jinak. Kanadský programátor a investor Paul Graham radí najít si zaměstnání, které by měl člověk rád, a zůstat u něj. Poradce v oboru prokrastinace Neil Fiore diagnostikuje liknavost v The Now Habit jako v neposlední řadě symptom latentní přepracovanosti a doporučuje více skromnosti v plánování nových úkolů. Piers Steel, profesor pro personalistiku a organizační dynamiku v Calgary, vysvětluje, že tzv. task aversiveness, tedy (skutečná či tušená) nepříjemnost daného úkolu, hraje při prokrastinaci rozhodující roli. Pro LOBOs je zvláště obtížná, tak jako jsou někteří lidé na hluk citlivější než druzí.
Allan Blunt, bádající v oboru prokrastinace, rovněž rozlišuje dobrou a špatnou, potažmo smysluplnou a nesmyslnou práci a konstatuje, že prokrastinace může být znamením „vnitřně přijatých, ale chybných cílů“. Práci tedy odkládáme, protože v hloubi duše víme, že nám neprospěje, ba možná dokonce uškodí. Kdo musí uplatnit sebekázeň, aby vykonal nějakou nehezkou práci, obtížný úkol, ten jako by jedl talíř otrávené polévky a nedal se odradit ani její alarmující ohavnou chutí.
Jde nám vedle zvážení postoje k práci také o to, aby mohla jako protipól k ošklivce neráci platit nejen lenost, ale také krásná práce. Jako defi nici navrhujeme: Krásná práce je taková, kterou si člověk včetně rámcových podmínek vybral převážně sám, a která jej proto těší. Život většiny lidí v Evropě sestává částečně z krásné a částečně z nehezké práce. Cílem by měla být optimalizace jejich poměru. Sice se nepodaří každému vyhostit neráci v plném rozsahu – ale usilovat o zlepšení může každý.
„Při hledání uspokojujícího zaměstnání jsme dosáhli cíle, pokud příjemnou prací vyděláváme peníze,“ říká Paul Graham. Mnozí tento model obrátí a vykonávají nějakou ne příliš obtěžující práci pro peníze a vedle toho řadu krásných činností neplacených – a jsou takto šťastni. Graham popisuje v eseji How to Do What You Love vývoj svého postoje k práci takto: „Dospělí museli pracovat, možná je někdo zaklel… Když jsme si stěžovali na školu, všichni dospělí nám vyprávěli, že jejich dospělácká práce je horší a my se máme lépe.Zejména učitelé bezpodmínečně věřili, že práce není legrace… Proč jsme se museli učit zpaměti hlavní města, když bychom si namísto toho mohli hrát s míčem? Ze stejného důvodu, pro který na nás museli dohlížet, místo aby leželi na pláži. Člověk prostě nemohl dělat, co chtěl… Když mi bylo asi tak devět nebo deset, řekl mi otec, že až jednou vyrostu, budu si vždycky moci dělat, co chci. Dokud mě to bude bavit. Pamatuji si to přesně, protože to bylo tak nezvyklé. Jako by mi někdo řekl, abych se napil suché vody.“
Že Graham kromě toho vypustil do světa něco podprahově neoliberálních žvástů, to by nás nemělo rušit – stejně jako jeho názor, že většina lidí při usilování o hezčí práci ztroskotá a mohou se považovat za šťastné, dokážou-li ji najít v 50 letech. To totiž může souviset s jeho poněkud přehnanými nároky: „Definice práce zní: přispět světu něčím mimořádným a přitom neumřít hlady.“
Jde to totiž také bez nároku na „mimořádný příspěvek“. Najít práci, která nás uspokojuje a při které vyděláváme peníze, to už splnilo svůj účel ve vlastním štěstí. Při hledání práce, která nás učiní šťastnými, slouží škodlivá sebekázeň jako indikátor, její nezbytnost je jasným znamením, že jsme tu krásnou práci ještě nenašli a stále riskujeme ztroskotání na mělčinách neráce. Pochybovači mohou namítnout, že práce právě musí být pracná, jinak nebude produktivní, každodenní boj o přežití v kapitalismu je prostě boj a boj bolí. Ale jak je potom možné, že se každý člověk tolik naučí a dopracuje se k tolika věcem, které mohou být užitečné, a nepociťuje to jako namáhavou práci? Děti se naučí běhat, mluvit a rýpat v nose bez námahy, poháněny zvědavostí a nadšením, dospělí s radostí hrají počítačové hry, komplikovaností i komplexností se rovnající řízení kosmické lodi, objektivně viděno jsou nejméně stejně komplikované, redundantní a vlekoucí se jako boj na život a na smrt s tabulkou Excelu. Kdo umí aspoň trošku googlovat, najde dokonce pracovní prázdniny na statku, kde host ještě zaplatí za to, že hlídá kozy, zařezává kuřata a sklízí řepu. Také v povoláních, ve kterých je třeba tvrdě a mnoho pracovat, najdeme lidi, kteří právě tuto práci dělají s radostí. Současný trend je downshifting – vzdát se dobře placené, komplikované a náročné činnosti ve prospěch jednodušší, často fyzické práce.
Práce nás totiž nebaví tehdy, když patří k určité kategorii „lepší“ práce, nýbrž když ji vykonáváme dobrovolně a za námi stanovených podmínek. To také vysvětluje úspěch takových činností, jako je pletení, práce se dřevem či keramickou hlínou, rybaření nebo práce na zahradě. Původně to byla veskrze normální práce, tento ukoptěný status ale mezitím ztratila. V Německu je málokdo nucen sám vyrábět své oblečení, nábytek či potravu. To urovnává cestu k přeměně těchto činností na prospěšného koníčka. Na vlastním průběhu rybaření nebo trhání plevele se tím však nezměnilo nic.
Všechno tedy mluví pro to, abychom se nehezké práci vyhýbali nejen prokrastinováním, ale vůbec ji strategicky zapudili co možná nejdál. Při hledání krásné práce bychom se měli nechat vést objevem maďarského badatele v oboru lidského štěstí Mihályho Csikszentmihályiho: člověk je prokazatelně nejšťastnější, když pracuje, a sice tehdy, když se přitom jedná o práci zvládnutelnou, ale náročnou – a především o práci, kterou si člověk sám vybral. Jen tehdy se dostane do tzv. fl ow-stavu, který jej nechá zapomenout na prostor i čas. Tento stav produktivní blaženosti je cosi jako svatý grál motivace, a tedy práce, tělo během něj produkuje stejné hormony, jaké se podílejí na zamilovanosti a sexu. Zkrátka a dobře, s prací, která člověka uvádí do tohoto stavu, bude šťastný nejen chvíli, ale dlouhodobě. I když se přitom může jednat o něco, čemu zatím ne všichni říkají práce.
Internetový obchodník roku 2009
Malé studium
