nakladatelství Portál - internetové knihkupectví

Problémy introspekce

Vnímání sebe, introspekce, pohled do nitra – tak označujeme schopnost pozorování sebe sama. To ovšem nebývá vždy snadné a zejména to znamená problém pro narcisticky zraněného analyzanda, který se příliš brzy musel obrátit směrem ven, aby se přizpůsobil očekáváním druhých. V této kapitole se budeme věnovat různým problémům introspekce, které vyvstávají u narcisticky poškozeného analyzanda. Přitom se ukazují zhruba tři problémové body: persona, citové problémy a problémy interpretace. Narcistická osobnost dělá dojem silně vyvinutým přizpůsobením. Postoje podložené personou a odpovídající zaměření na „image“ ztěžují introspekci a orientaci na vnitřní faktory. Pomocí persony uspokojuje narcisticky zraněný člověk očekávání druhých a dosahuje za to odměny a uznání. Pomocí persony navíc dosahuje dobrého přizpůsobení kolektivním hodnotám, ovšem za cenu autonomních snah směřujících k uskutečňování bytostného Já. Ve spise Die Beziehungen zwischen dem Ich und dem Unbewussten“ (Vztahy mezi já a nevědomím)321 Jung zevrubně předložil své úvahy o personě a upozornil na nebezpečí identifikace s personou. Tak mnozí lidé propadají svodům ze strany titulů, hodností a jmen, nasazují si masku a vyvíjejí se v umělé osobnosti. Tím je pravá osobnost322 zakryta a schopnost „být takový a konat tak, jak člověk cítí, že je“, chřadne více a více323. Idea pravé a falešné osobnosti se nachází také u Winnicotta, který mluví o „pravém“ a „falešném self“. Toto rozlišování se stalo populární především v debatě o narcismu. Winnicott sledoval různé stupně síly falešného self a domnívá se, že pokud se pravé self může vyjadřovat pouze prostřednictvím falešného self, ukazuje to na velmi brzy vytvořenou poruchu odpovídající síly. Falešné self se může formovat už podle raných vztahových osob, které podvazují, nebo dokonce zcela zamezují spontánní gesta dítěte směřující k sebevyjádření a autonomii. Jungův koncept persony a Winnicottovo „falešné self“ se překrývají, ovšem s tím omezením, že Jung personu neukotvil vývojově psychologicky. Chápe personu zřetelně jako profesní personu, která se začne formovat ve školních letech.324 Narcisticky narušení lidé asi mohou mít profesní personu, ale postoj, který je orientuje podle druhých, započal už v nejranějším dětství. Mohl být vyvolán například strnulým stravovacím plánem, jak ukázala Frieda Fordhamová ve svém článku The Care of Regressed Patients and the Child Archetype (Péče o pacienty v regresi a archetyp dítěte)325. Velmi rané nasazení snah podložených personou způsobuje dalekosáhlé radikální sebeodcizení, které v pozdějším životě nejde jen tak snadno nahlédnout a setřást ve prospěch pravé osobnosti. Zásluhou anglické školy jungovských analytiků je vývojově psychologické rozvedení konceptů analytické psychologie. V tom duchu se tématem persony zabýval Hudson a zjistil, že u narcisticky zraněného člověka se začne rozvíjet v raném dětství. Tato raná investice do persony s sebou přináší vnitřní prázdnotu, pocit neživosti, odcizení vlastní přirozenosti a choulostivý pocit identity326. Jungovy úvahy o personě budí dva dojmy. Především je persona něco snadno pochopitelného a odlišení od ní může proběhnout bez větších těžkostí. Tento dojem podle mého názoru v tradování Jungovy psychologie zesílil. Různě se předpokládá, že persona se dá svléct snadno jako kabát. Právě u narcisticky zraněného člověka tomu tak není. Odložení persony může být i nebezpečné, jak vyplývá z Jungova názoru, že deidentifikace s personou se může rovnat soukromému zániku světa, velké dezorientaci až psychotické dekompenzaci.328 Zdá se mi, že Jung v době, kdy zmíněný text psal, pod jedním jménem uvedl dvě věci, které se dnes dají rozlišovat. Tak mluví na jedné straně o tom, co bychom dnes mohli nazvat narcistickým stínem. Takový je stín naší pošetilosti a prestiže, který se projevuje v přeceňování kolektivních hodnot. V tom smyslu je třeba chápat i svedení tituly, hodnostmi a jmény. Takový stín se dá relativně snadno nahlédnout a zvědomit. Lidé, kteří jej vykazují – a kdo to nedělá? – nejsou proto nezbytně ve své struktuře narcisticky narušení. Narcistickou poruchu je naopak třeba od narcistického stínu rozlišovat a zahrnuje poruchu sui generis. Pro člověka takovým způsobem narcisticky zraněného je deidentifikace s personou uvedeným způsobem nebezpečná a škodlivá.
Deidentifikace s personou znamená podle Junga zároveň vynoření bytostného Já, přičemž se těžiště osobnosti přenáší z vnějšku více a více do centra. Jinak řečeno, při stažení identifikace z role, kterou člověk hraje, následuje výraznější vystoupení pravé osobnosti. Jung v této souvislosti stavěl na autoregulaci psýché a její kompenzační aktivitě329. U narcistických osobností jsem mnohokrát viděla, že kompenzace nenastává spontánně, podle Neumanna je rovněž deficitní330. Po dlouhou dobu probíhá zpracování problematiky v přenosu a jeho vnímání. V nejlepším případě si kompenzace udělá cestu v pozitivním přenosu na analytika, přičemž tak prožité pozitivní síly se postupně mohou vlévat do analyzanda. Silně vytvořené, od dětství budované postoje persony a nejprve chybějící kompenzace ze strany vnitřního tvoření narcistickému analyzandovi ztěžují obrácení pohledu do nitra a orientaci v sobě.
Další překážku v introspekci představuje u narcisticky zraněných lidí citová nejistota. Cit pro sebe a možnost konat tak, jak člověk cítí, představují u narcistické poruchy velký problém. Dotyčný, navzdory často bohatému citovému potenciálu, většinou neví ani co cítí, ani co je pro něj opravdu dobré. Schopnost orientace ve vlastních pocitech je slabě vytvořena, a pohled na sebe je tím ztížen. Orientovat se podle vlastního cítění znamená odevzdat se nejistotě a rozporům. Znamená to však také odhlédnout od pseudopocitů diktovaných z vnějšku. Pseudopocity jsou diktovány konvencemi, určuje je dobový styl. Dosažení citu pro sebe a schopnost vnímat své pocity v jejich rozpornostech znamená ve vývoji narcistické osobnosti „obtížně získatelný skvost“. V pohádce je cit pro sebe symbolizován Venuší a jejím darem. Tak jako se dar zase ztratí, i narcisticky zraněný člověk znovu a znovu z tohoto citu vypadává. Teprve když jej dokáže vynést skutečně z nitra a já se sebou dokáže zacházet kladně, stane se sebecit integrální součástí psýché narcisticky poškozeného analyzanda. V analýze se nedá předkládaným pocitům vždy věřit. Lidé často vyjadřují pseudopocity: cítí, co se cítit má – radost při radostných událostech a smutek při těch smutných. Jakmile se však cítění narcistického analyzanda odchýlí od toho, co se podle něj cítit má, jsou jiné, rozmanitější a zvláště negativní pocity potlačovány, protože jejich vnímání by ohrožovalo navenek orientované přizpůsobení. Přirozené vnímání pocitů u něj budí strach, a proto tuto možnost obchází.
Vnímání sebe a orientace na sebe je při narcistickém zranění navíc těžké z toho důvodu, že především v krizích padá pohled na negativní, temné a destruktivní obsahy331. Rám požívání určuje hluboké přesvědčení o vlastní vině, žití bez práva na život a odsouzení k tomu tahat si vždy Černého Petra. Tento vliv dovoluje bytostnému Já ve smyslu vlastní přirozenosti vystupovat jen zastíněně. V jedné z předchozích kapitol (str. 125 a násl.) jsme si na základě snů paní L. tyto negativní obsahy ukázali. Obrana pozicemi opuštěnosti a gesty touhy se u ní zhroutila v hluboké krizi a manifestně narcistické depresi. Kdybych použila obraz z pohádky, přišla o sklo, které ji chránilo před temnotou (havrany) a ona byla plně vystavena černému substrátu své duše. Cítila se pronásledována, izolována, vydána smrti. Kromě toho ji provázely pocity a myšlenky, podle kterých od ní nemohlo nikdy vzejít nic dobrého. V jednom snu její hrudník svíral kostlivec, v jiném měla těžce poškozenou tvář a její snová obydlí ohrožovaly katastrofy. Temnota se jí stávala smrtícím vábidlem především v suicidálních impulzech. Často byla blízká tomu, aby propadla fascinaci destruktivními a ďábelskými archetypovými intencemi. Její vnitřní postavy ji proklínaly a nebylo možné s nimi bez nebezpečí navázat kontakt, neboť vůči slabé pozici já vykazovaly velikou převahu. Její já bylo narcisticky vyprázdněné, což odpovídalo pocitu nicotnosti provázenému bolestně vnímaným nedostatkem sil.