nakladatelství Portál - internetové knihkupectví

Kritické životní situace

Traumatizace

Vedle dvou instinktivních reakcí (útoku a útěku) existuje ještě třetí způsob, jak přežít náročný stres, totiž strnutí ve chvíli, kdy není možný ani útok, ani útěk. U zvířat mluvíme o thanatóze neboli refl exu stavět se mrtvým. Známe ho u lovených antilop. Podobně je v mozku vybaven i člověk. V akutní krizové situaci, například při znásilnění nebo při těžké autonehodě, vnitřně takzvaně „ztuhne“. Taková reakce není v žádném případě plánovaná, natož pak vědomá. Mozek jedná bez řízení. Dotyčný si pak většinou na to ani vědomě nedokáže vzpomenout, ale paměťová stopa po události zůstává celý život „vyrytá“ do limbického systému.
„Trauma je něco, co se původně týká našeho těla a instinktů. Teprve v návaznosti na něj se jeho účinky rozšíří na naše myšlení, emoce a duši.“ (Peter A. Levine)
Se vší pokorou přiznávám, že k vyřešení tak těžkého traumatu TPO nestačí. Do poručila bych speciální traumaterapeutické vzdělání a fyzioterapeutické, bioenergetické znalosti. Tady poznali terapeuti TPO hranice svých možností.
Přes pečlivé přezkoušení kontraindikací však nemůžeme zabránit tomu, aby k nám nepřišel klient s traumatem z dětství nebo mládí. Trauma je totiž většinou neodhalené a objeví se teprve tehdy, když se klient položí na karimatku, a zaujme tak polohu, která se dá srovnat s polohou v traumatické situaci – je ob klopen ze všech stran, zespoda podložka, seshora a ze stran objímající člověk. Na jiné klienty působí takové objetí příjemně a blahodárně, zvlášť když je objímá mi lovaný člověk. Traumatizovaná osoba – často se jedná o ženy – se tomu však ze všech sil brání, panicky křičí, úporně prosí, aby ji pustili, zápasí s dechem, na čele jí vyrazí studený pot a trpí smrtelným strachem. V takové chvíli musí terapeut své původně naplánované jednání vzít zpět, protože před ním leží člověk v existenciální nouzi, který na karimatce znovu prožívá své trauma. Dotkli jsme se tu starého cerebrální zauzlení. Tělesná paměť se probouzí.
Za tu dobu, co se věnuji TPO, nás vždycky takové nouzové případy překvapily a „nutily“ nás k náležité první pomoci. Naskytla se nám tím příležitost zkoumat některá traumata až k jejich příčině a vyvinout tak cílené zásahy pomocí TPO. Výsledky dokazují odůvodněnost našeho počínání. Ve většině případů jsme si dokonce po jednorázovém sezení ušetřili další následnou terapii traumatu.

Co to znamená pro terapeutickou praxi?
Pokud klientka vykazuje během úvodního pevného objímání symptomy retraumatizace neboli výbuch strachu, nedostatek dechu, tendence panicky utíkat a podobně, terapeut objímání nepřeruší. Proč ne? Protože neuronálně zasíťovaný strach během objetí s prožitkem okamžité nutnosti se osvobodit by v podstatě zesílil strach a myšlenku na únik. Ve většině případů způsobuje tato nacvičená útěková reakce jen další strach z blízkosti nebo blokaci v se xualitě. Abychom klientku nějakým způsobem stabilizovali, aby zvládla další terapeutické kroky, uvolníme trochu objetí, avšak zachováme blízkost tělesného dotyku. Klientku uklidníme slovy: „Pomůžu ti, jsem s tebou, dokud se ti nebude lépe…“ Pomůže jí, když si uvědomí příčinu svého strachu. Nyní terapeut použije diferenciální diagnózu zpracovanou během TPO. Položí ruku klientce na hlavu, aby cítil její reakci na stimulaci v kraniosakrální oblasti. Podobně vyzkouší i reakci nohou tím, že jí podepře dlaní chodidla nebo stehna. Současně se zaposlouchá do klientčina hlasu a přiřadí si ho k vě ku, kdy prožila trauma. Tím jsou nastaveny výhybky k možnému časovému zařazení traumatizace: O jaké trauma se tu jedná?