nakladatelství Portál - internetové knihkupectví

Časté ověřování situace tady a teď

Dbám o to, abych neopomněl alespoň jednou během sezení situaci tady a te ověřit. Někdy jednoduše řeknu: „Blížíme se ke konci hodiny a rád bych se trochu zaměřil na to, jak si my dva dneska stojíme. Jaký máte pocit z prostoru, který je dnes mezi námi?“ Nebo: „Jaká je dnes mezi námi vzdálenost?“ Někdy z toho nic nevzejde. Ale i tak je vysloveno pozvání a ustavena norma, že všechno, co se mezi námi přihodí, vždycky zkoumáme.
Mnohdy ale z takového dotazu něco vzejde, zvlášť když přidám nějaké pozorování – například: „Všiml jsem si, že se točíme kolem stejných věcí, o nichž jsme mluvili v minulém týdnu. Máte stejný pocit?“ Nebo: „Všiml jsem si, že jste se posledních pár týdnů nezmínil o své úzkosti ze smrti. Jaký to má podle vás důvod? Bylo by možné, že byste měl dojem, že je toho na mne moc?“ Nebo: „Měl jsem pocit, že jsme si na začátku sezení byli velmi blízko, ale v posledních dvaceti minutách jsme se vzdálili. Souhlasíte? Cítíte to stejně?“ Psychoterapeutický výcvik dnes tak často směřuje ke krátké a strukturované terapii, že mé zaměření na vztah v situaci tady a teď může mladým terapeutům připadat irelevantní, příliš strojené nebo dokonce bizarní. „Proč všechno tak moc vztahovat k sobě?“ ptají se často. „Proč všechno odkazovat zpátky k iluzornímu vztahu s terapeutem? Naším úkolem přece není připravovat pacienta na život v terapii. Venku je drsný svět, v němž pacienty čeká konkurence, potyčky, nelítostné prostředí.“ A odpověď samozřejmě zní, jak naznačuje Patrickův případ, že nezbytným předpokladem účinnosti jakékoli terapie je pozitivní terapeutické spojenectví. Není to cíl, je to prostředek k cíli. Zásadní vnitřní posun může nastat, když pacienti utvoří s terapeutem opravdový vztah naplněný důvěrou, vše odhalí, a stále jsou přijímáni a podporováni. Takoví pacienti prožívají nové oblasti sebe samých, oblasti dříve popírané nebo zkreslené. Začínají si vážit sebe samých a toho, co sami vnímají, místo aby přeceňovali to, co vnímají druzí. Převedou terapeutovo kladné při jímání ve vlastní sebeúctu. Navíc si vytvoří nový vnitřní standard kvality opravdového vztahu. Důvěrnost s terapeutem slouží jako vnitřní vztažný bod. Zjištění, že jsou schopni vytvářet vztahy, jim dodává sebejistotu a ochotu navazovat obdobně dobré vztahy v budoucnosti.

Potřeba naučit se v situaci tady a teď využívat vlastní pocity

Vaším nejcennějším terapeutickým nástrojem jsou vaše vlastní reakce na pa cienta. Pokud máte pocit zastrašení, zlosti, svádění, zmatení, okouzlení nebo kterýkoli jiný z myriády možných pocitů, měli byste tyto reakce brát velmi vážně. Jsou to důležité údaje a vy musíte hledat způsob, jak je v terapii zúročit. Ale nejdřív, jak radím budoucím psychoterapeutům, musíte najít zdroj těchto pocitů. Do jaké míry jsou formovány vašimi vlastními typickými či neurotickými problémy? Jinými slovy, jste přesnými pozorovateli? Poskytují vaše pocity informace o pacientovi, nebo o vás? Zde se samozřejmě dostáváme do oblasti přenosu a protipřenosu.
Jestliže pacient reaguje na terapeuta způsobem, který je nepřiměřený, iracionální, označujeme to jako přenos. Jasným příkladem zkreslení obsaženého v přenosu je pacient, který – zjevně nepodloženě – silně nedůvěřuje terapeutovi, kterému zpravidla ostatní pacienti důvěřují. U tohoto pacienta se navíc objevuje vzorec nedůvěry vůči většině mužů v pozici odborníka či autority. (Pojem přenos samozřejmě odkazuje k Freudovu názoru, že důležité pocity o dospělých z raného dětství se „přenášejí“ či otiskují na někoho dalšího.) A naopak může nastat i obrácená situace: Terapeut může zkreslit pohled na své klienty – to znamená, že vidí klienta zkresleně, odlišněji, než jak tutéž osobu vidí ostatní (včetně jiných terapeutů). Tento jev je označován pojmem protipřenos.
Oba jevy je třeba rozlišovat. Má pacient sklon k větším mezilidským zkreslením? Nebo je terapeut zlostný, zmatený, nejistý člověk (nebo třeba člověk, který má velmi špatný den), jenž vidí pacienty zkreslujícími brýlemi? Samozřejmě tady nejde o jev typu všechno, nebo nic – prvky přenosu a protipřenosu mohou existovat vedle sebe.
Neúnavně budoucím terapeutům opakuji, že jejich nejpodstatnějším nástrojem je jejich vlastní já, a že by proto měli mít tento svůj nástroj jemně vybroušený. Terapeuti musejí mít velké znalosti o sobě, musejí důvěřovat svým pozorováním a své vztahy s klienty musejí stavět na péči a odbornosti. Právě to je důvod, proč je (nebo by měla být) jádrem každého vzdělávacího terapeutického programu osobní terapie. Jsem přesvědčen o tom, že terapeuti by měli absolvovat léta osobní terapie (včetně terapie skupinové) nejen v průběhu své profesní přípravy, ale že by se do terapie měli vracet i v průběhu dalšího života. Jakmile získáte sebejistotu jako terapeuti a začnete důvěřovat svým pozorováním a své objektivitě, budete moci svobodněji, s pocitem jistoty, využívat své vlastní pocity vůči pacientům.