nakladatelství Portál - internetové knihkupectví

Buddhismus

Buddhismus je náboženství rychle rostoucí mezi obyvateli západního světa. Tato kapitola podává nejzákladnější obvyklé údaje o zakladatelské Buddhově legendě, o kanonické literatuře, o dvou hlavních směrech, théravá dě a mahájáně (včetně vadžrajány), poskytuje jednoduchý přehled základních buddhistických myšlenek a praktik a věnuje se současnému buddhismu.

Terminologie

Buddhisté, pokud píší v západních jazycích, nemají potíž s označováním svého náboženství výrazem buddhismus, i když v původních jazycích mluví například o Buddha dharma, tedy o Buddhově zákoně či řádu. Pokud jde o příslušníky, musíme si uvědomit, že být buddhistou nemusí znamenat být příslušníkem nějaké buddhistické náboženské organizace. Všichni, kdo přijali Trojí útočiště a Pět mravních zásad, mohou být teoreticky považováni za členy Sanghy, ale prakticky se to týká jen mnichů, mnišek a laiků s vybranými sliby. Někdy se zpochybňuje označení buddhismu za náboženství. Osobní Bůh stvořitel v něm nehraje roli a bohové jsou zmiňováni spíš okrajově, buddhismus není vztahem k nim. Naopak i oni mohou podle buddhismu jít po cestě Buddhy, učitele bohů i lidí. Je vhodné buddhismus označovat jako neteistické náboženství. Je také třeba poznamenat, že jisté teistické prvky do něj historicky pronikají.

Původ buddhismu

Buddhismus lze pokládat za součást paradigmatické změny, která se v indické kulturní oblasti projevila také filosofující védantvédantou (upanišadami a navazující literaturou). Změna vyvedla indickou tradici z archaických védských časů, i když snad nešlo o ostrý zlom, protože již ve védských sam hitách (a tím spíše v bráhmanách) jsou texty naznačující tuto novou men talitu. Buddhismus, pokud jde o jeho vznik, je paralelní k významným upanišadám. Na rozdíl od hinduismu s nepamětnými počátky můžeme identifikovat jeho konkrétní zrod. Je jím působení Gautamy zvaného Buddha (Probuzený). Přesné časové údaje nejsou kritickou historií ustáleny, ale Buddhův život se tradičně klade do let 563–483 př. n. l. Podle ustálené legendy se měl narodit v Lumbini na území dnešního Nepálu v podhůří Himálaje. Vychováván byl v blízkém městě Kapilavastu. Měl být synem místního vládce. Narodil se se znaky, podle kterých přivolaný bráhman poznal, že před dítětem je možná dvojí životní cesta, buď bude velkým vládcem, nebo přispěje k překonání utrpení všech cítících bytostí. Když jednou, již jako mladý, dospělý člověk, opustil palác, poznal za jeho hranicemi různé formy utrpení, jehož byl do té doby ušetřen. Probudilo se v něm soucítění s trpícími a rozhodl se hledat pro sebe i pro jiné bytosti cestu z koloběhu životů, který je zároveň koloběhem strasti. Cesta, již mu ukázali hinduističtí asketové, ho nedovedla k cíli. Postupoval pak vlastní cestou, jež bývá označována za umírněnou či střední, a dospěl k probuzení (bódhi), stal se Buddhou, tedy Probuzeným. Ve starších textech čteme méně výstižný český překlad osvícení. Poznání, k němuž došel, sděloval pak všem, kteří byli ochotni poslouchat. Tak vytvořil kolem sebe okruh žáků, kteří se vzdali všeho, aby dospěli k cíli, mnichů, respektive lidí, kteří na sebe vzali v té či oné míře mnišské závazky. Toto společenství se jmenuje Sangha. Nauka a praxe, jež Buddha lidstvu přinesl, se v buddhistickém světě označují výrazem Dharma (zákon, řád). Trojice Buddha, Dharma a Sangha se souhrnně označuje jako Tři klenoty. Buddhistou se formálně stává, kdo přijme u nich útočiště, i když praxe v různých školách a směrech je různá.

Buddhistické kanonické spisy

Po Buddhově smrti předávali mniši jeho nauky ústně a scházeli se na konci lech, kde si nauky společně opakovali. První fragmentární písemné památky jsou z doby krále Ašóky (304–232 př. n. l.), vládce obrovské morjské říše, který přijal a podporoval buddhismus. O něco později mniši shledali potřebným nauky systematicky zapsat. Tak vznikla nejstarší písemná podoba buddhismu. Tyto texty byly napsány v jazyce pálí a bývají označovány jako pálijský kánon. Název celého souboru je Tipitakam (Tři koše). Zahrnuje látku několikanásobně rozsáhlejší než Bible ve třech sbírkách: Vinajapitaka obsahuje pokyny ohledně mnišského života, Suttapitaka je košem rozprav, jež měl vést Gautama Buddha s mnichy a jinými posluchači. Abhidhammapitaka je převážně souborem detailních rozborů duševních pochodů při meditaci. Jinojazyčné verze, např. sanskrtské Tipitakam, jakož i pře klady do čínštiny, tibetštiny, korejštiny, se zachovaly spíše ve fragmentech.
Překlad párijského kánonu do angličtiny byl rozsáhlým projektem na řadu desetiletí. Českou verzi výběrového překladu z originálu pálijského kánonu průběžně publikuje nakladatelství DharmaGaia.
Komplex buddhistické pramenné literatury kromě spisů vzniklých v Indii a překládaných do dalších jazyků zahrnuje i spisy vzniklé v jazycích národů, ve kterých se buddhismus uchytil. Jde o pozdější sútry a pozdější, spíše komentující šástry a o díla zakladatelů různých, zejména mahájánových škol. Ve srovnání s pálijským kánonem poněkud odlišnou verzi nauky představují například hojně užívané sanskrtské spisy jako Lankávatára sútra, Vadžračchédikapradžňápáramitá sútra (Diamantová sútra), Mahápradžňápáramitá hridaja sútra (Srdeční rozprava o moudrosti druhého břehu) a Saddharmapundaríka sútra (Lotosová sútra).