nakladatelství Portál - internetové knihkupectví

Josefův zvláštní dar

Živil se jako malíř oblaků. Nemaloval je na modrou nebeskou báň, to by byl příliš těžký úkol, jen dobarvoval ty, které se na nebi objevily. Na objednávku. Když například o svatebním dnu bylo nebe příliš šedivé, oživoval ho jemnými a veselými barvami. O náboženských svátcích přibarvoval mraky jiskřivými nebo zlatavými odstíny a o pohřbech zase uklidňujícími odstíny nebo jemně zelenými tóny naděje. Byl to vážený umělec. Nikdo nevěděl, na čem drží dlouhatánská lana, která vrhal k nebi, aby pak po nich šplhal nahoru a vykonával svou práci. Pocházel totiž z Persie, země mnoha tajemství. Pro jeho zákazníky však bylo nejdůležitější, že mraky dokázal vymalovat podle jejich přání a že své řemeslo uměl dokonale.
Té noci, bylo už hodně pozdě, ho znenadání vzbudil nějaký muž. Oči mu svítily zvláštní radostí.
„Moc bych si přál,“ svěřoval se mu dojatě, „aby moje žena zítra ráno našla na nebi důkaz mého vděku. Chci, aby byl hoden jí i daru, který nedala jen mně, ale všem lidem. Přál bych si, aby, až otevře oči, nebe kvetlo nejkrásnějšími barvami jako obrovská kytice, kterou bych jí přinesl, kdyby nebyla zima a venku něco kvetlo. Uděláte to? Zvládnete takový úkol?“
Muž položil malíři na stůl minci a chystal se vysvětlovat, že víc nemá, ale malíři to bylo jasné na první pohled. Stejně tak ihned pochopil, že taková zakázka je jeho životní příležitost.
„Beru to,“ prohlásil a hned se pustil do práce s barvami, štětci, nádobami na mísení odstínů, rozpouštědly, oleji, lany a žebříky. Zmocnilo se ho neznámé vzrušení. V duchu mu zněla mužova slova: „Dar, který nedala jen mně, ale všem lidem,“ a naplňovala ho opojnou fantazií. I sama země mu bude závidět vlčí máky, růže a lilie, kterými pokryje všechny mraky, ač jsou bílé, šedivé, nebo černé.
Ale kde je mrakům konec? Malíři se ráno div nezastavilo srdce úlekem, když za svítání uslyšel ostré prásknutí okenic. Zvedl se vítr. A jaký! Silný a vytrvalý, mocný jako rozvodněná jarní řeka. Vyšel před dům. Po mra cích nebylo ani památky. Celé nebe bylo jako vymetené. Ani obláček, ani potrhaný cár vodních par na nebi ne zůstal. Nebe bylo vydrhnuté do světlounké modři a čekalo na východ slunce. Měsíc bledl a hvězdy kvapem vyhasínaly.
Malíř nemohl tušit, že ten den bude opravdu zvláštní, zato jeho zákazník to měl předpokládat. Místo toho se zkroušeně zeptal: „Co si počneme bez oblaků?“ „Nic. Bez oblaků nic nezmůžeme,“ odpověděl bezmocně umělec a snažil se posbírat lana, hadříky a štětce, které mu stále divočejší vítr rozfoukával po kraji. „Nejhorší je ten vítr. Kdyby se utišil, můžu sem přitáhnout aspoň pár mráčků. Mám na to speciální lana. Ale za větru je to marné. Ledaže bych měl k ruce několik šikovných tesařů…“
„Já jsem tesař!“ zvolal muž.
„Jenže to chce spoustu práce, je to dřina…“
„Řekněte mi, co mám udělat, a já se o to postarám.
Pro svou ženu a dítě vykonám cokoli,“ prohlásil muž a oči mu opět zajiskřily.
A tak se malíř oblaků a svatý Josef dali do společného díla.
Jak víme, ten den byl opravdu zvláštní. Nikdo nemohl bránit štěstí člověka, který celou noc musel zůstat stranou dění. Vítr dokonale vymetl oblohu a vyklidil pole. Slunce svítilo jako obří diamant. Nebe nesneslo sebemenší stín. Vše se oprávněně radovalo a zářilo nadšením. Když slunce večer neochotně zacházelo za obzor, roztavilo nebeskou modř a vítr se znovu pustil do tance. Nebyl unavený, nikam nespěchal, těšil se ze své svobody a vesele slavil Ježíškovo narození.
Zarazila ho podivná trouba, kterou ještě nikdy neviděl. Vítr přepadla zvědavost. Z trouby vedla do všech stran spousta různě velikých dřevěných vývodů. Vítr jimi fičel sem a tam, zkoušel jeden po druhém a radostně se jimi protahoval. Každý z nich vydával při jeho průchodu jiný zvuk a dohromady se rozezněly nádhernou melodií, proti níž byla meluzína vraním krákáním. Vítr se chytil do obrovských varhan, které svatý Josef s pomocí malíře sestrojil ze všech prken a fošen, co v Betlémě našel. A teď v nich hrál celou svou silou a celým srdcem.
Marii připadalo, že zaslechla známé zvuky, a vyhlédla ven. To byl ale zvláštní koncert. Venku se jí naskytl ještě podivnější pohled. Po perleťově měňavém nebi se při západu slunce blížilo stádo oblačných beránků. Každý z nich měl barvu jiného květu: máků, růží nebo lilií. Jako by je nějaký malíř vymaloval nejjemnějšími barvami, napadlo Marii.
„To je určitě dárek od Josefa,“ napadlo ji hned. A usmála se: „Takovou pošetilost mohl vymyslet jedině on.“
A měla pravdu. Když chce muž obdarovat svou ženu, je schopen vymyslet kdeco. Žena však i v největší pošetilosti cítí lásku, námahu a úsilí, s jakými se pro ni snažil vymyslet něco jedinečného. A to jí stačí.