Portál
Co je dyspraxie? Jak se projevuje? Je to opět pojem, který k nám přichází ze zahraničí? Může poruchu diagnostikovat učitel? Jak je třeba s takovým dítětem pracovat?
Dyspraxie je v současné době kategorie používaná spíše neurology než pedagogy. Zároveň je však zřejmé, že se učitelé s touto kategorií dětí setkávají a jejich projevům často nerozumějí, považují je za nedbalost, lajdáctví a především nekázeň. Děti postižené touto poruchou mají obtíže naučit se jíst lžičkou, jasně a srozumitelně hovořit, zapínat si knoflíky, jezdit na kole a ve školním věku psát. Protože jde o dosud nepříliš používaný pojem, je mu věnována celá jedna kapitola bez členění do odpovídajících kapitol o diagnostice a reedukaci.
19.1 Dyspraxie v České republice
V předcházející kapitole bylo v souvislosti s ADHD uvedeno několik poznámek k další diferenciaci diagnóz, které vedou k cílenějšímu individuálnímu působení na dítě. Dyspraxie, stejně jako ADHD/ADD, patří k pojmům, které se oddělily jako samostatné diagnózy od poruch učení a chování. Vzpomeneme-li na symptomatologii LMD, jako nejčastější projevy poruchy jsou uváděny poruchy jemné a hrubé motoriky, pohybové koordinace a v neposlední řadě specifické poruchy řeči. Jedním ze synonym pro LMD byl název percepčně-motorická porucha. Uvedené symptomy můžeme shrnout pod společný pojem – dyspraxie (porucha pohybové koordinace).
Pojem dyspraxie není v naší literatuře nový a především není prázdný. V bohaté literatuře se objevují poruchy motoriky v souvislosti s LMD a dyslexií již v šedesátých letech 20. století.
Již v roce 1960 sestavil Z. Žlab soubor zkoušek k diagnostice LMD, který se na některých pracovištích užívá dodnes. Tvoří ho sedm zkoušek zaměřených na percepci a motoriku: házení a chytání tenisového míčku, koordinace horních a dolních končetin při pochodu na místě (u ribstolu), vizuomotorická zkouška barevným kruhem, zkouška pravolevé orientace, Matějčkův obkreslovací test, zkouška reprodukce rytmu a vyšetření řeči se zaměřením na specifické poruchy. Motorika je zdůrazňována i v klasické práci Otakara Kučery (1962) věnované lehkým dětským encefalopatiím.
Z. Třesohlavá (1974) v obsáhlém výzkumu zaměřeném na dítě s LMD věnuje značnou pozornost vývoji motoriky a diagnostice motorického vývoje. Opožděný vývoj motoriky zjistila u 23 % dětí s LMD v porovnání s 8 % v kontrolní skupině. V neurologických vyšetřeních dosahovali jedinci s LMD výrazně horší výsledky v porovnání s kontrolní skupinou ve stoji na jedné noze při zavřených očích, měli nekoordinovanou a nepravidelnou chůzi, zvýšené šlachosvalové reflexy na horních i dolních končetinách.
Screeningový test k odhalování a prevenci LMD obsahuje v části pro rodiče i učitele složku „obratnost“ (Matějček a kol., 1991).
Spojení dyspraxie s dysgnozií (vývojová porucha schopnosti poznávat předměty) popsal Ivan Lesný (1989) a označil jako dy–dy syndrom, tedy syndrom dysgnozie–dyspraxie*. Řadí jej mezi malá mozková postižení, za nejčastější příčinu považuje poruchu v oblasti středních závitů hemisfér. Diagnostika byla prováděna speciálním testem, který obsahoval 11 imitačních úkolů. U neúspěšných dětí nastávaly tyto situace:
Podle Lesného u 70–75 % dětí, s nimiž rodiče přicházeli na vyšetření pro neobratnost, byla na základě neurologického vyšetření zjištěna vývojová dysgnozie–dyspraxie (1989, s. 125).
Více informací o vnímání a motorice při LMD je uvedeno v práci M. Černé a kol. (1999).
Vnímání závislosti mezi dyslexií a poruchami motoriky bylo zřejmé již v minulých desetiletích. V baterii testů, které používala v osmdesátých letech 20. století H. Tymichová, ředitelka první školy pro dyslektiky v Karlových Varech, byl zařazen Orientační test dynamické praxe J. Míky. Z. Matějček v knize Dyslexie (1987) uvádí souvislosti mezi artikulační neobratností, neobratností v mikromotorice očí a špatnou koordinací jemné motoriky při psaní. V dalším vydání knihy (1993) doplňuje v souvislosti s artikulační neobratností pojem artikulační dyspraxie.
Součástí Diagnostiky specifických poruch učení J. Nováka (2002) je Zkouška jemné motoriky, která vychází z Lurijova neuropsychologického vyšetření. Při dlouhodobém ověřování se ukázalo, že stávající vyšetření J. Míky a I. Lesného obsahují položky, které nemají pro sledované účely dostatečnou diagnostickou hodnotu. V jiné práci J. Novák rozlišuje dysgrafii motorickou a ortografickou (častější označení dysortografie). Spolu s J. Smutnou zjistili závislost mezi úrovní jemné motoriky a auditivní analýzou a syntézou. (1996)
Orientační diagnostika úrovně motorického vývoje a diagnostika vývoje vnímání tělového schématu včetně možných důsledků vývojových opoždění tvoří samostatné kapitoly v knize Pedagogická diagnostika a individuální vzdělávací program (Zelinková, 2001). Provádění této diagnostiky je v kompetenci učitele mateřské i základní školy.
Z uvedeného stručného přehledu vyplývá, že naše pojetí specifických poruch učení a lehkých mozkových dysfunkcí do sebe vždy zahrnovalo oblast motoriky a pohybové koordinace. Se zpřesňováním diagnózy se zkvalitňuje reedukace a zlepšuje se porozumění obtížím dítěte. Zahraniční inspirace jsou pouze podnětem k tomu, abychom pojmům dyspraxie a poruchy pohybové koordinace vymezili přesnější místo mezi poruchami učení a chování při respektování výsledků výzkumů a prací, které byly sjednoceny pod pojmem LMD. Děti, které bychom diagnózou dyspraxie označili, jsou v mateřských i základních školách, objevují se v poradnách. Větší pozornost věnovaná úrovni motorického vývoje povede k dalšímu zpřesňování diagnostiky a následné reedukace a k většímu pochopení pro obtíže dětí i jejich rodičů.
Následující příklady diferenciální diagnózy dokazují oprávněnost hlubší diferenciace.
19.2 Zahraniční pojetí dyspraxie
Následující část kapitoly je psána s využitím prací: Portwood, 2001; Riplay a kol. 2002; Kirby, 2000 a 2001; Dighe, Kettles, 1996.
Dítě přichází na svět s velmi nízkou úrovní kontroly pohybů, koordinace pohybů a vnímání vlastního těla. Postupně se učí ovládat pohyby, stabilizovat tělo a kontrolovaně se pohybovat. Utváří se tělové schéma, které má dva aspekty: prvním je schopnost kontrolovat jednotlivé části těla, druhým je jmenování částí těla, takže dítě i dospělí mohou užívat jazyk ke kontrole pohybů, např. dotkni se pravou rukou nosu. Přibližně 6 % dětí má obtíže v pohybovém vývoji, aniž by bylo diagnostikováno neurologické onemocnění. Projevy dyspraxie jsou velmi často zjevné brzy po narození.
Miller (1986) definuje dyspraxii jako poruchu vyšších korových procesů, která postihuje plánování a provádění naučených, volních, cílených pohybů za přítomnosti normálních reflexů, síly, svalového napětí, koordinace a cítění.
Více odborníků odděluje ideativní dyspraxii, která se projevuje neschopností plánovat pohyb, a ideomotorickou neboli exekutivní dyspraxii, která se projevuje neschopností provádět komplexní volní pohyby (Ripley, 2002).
„Dyspraxia Trust“ (1991) definuje dyspraxii jako postižení nebo nezralost v organizaci pohybů, která vede k připojeným obtížím v jazyce, percepci a myšlení. Dítě s dyspraxií vykazuje rozdíl mezi pohybovými schopnostmi a věkem. Má obtíže při osvojování komplexních pohybových dovedností, které vyžadují sekvenční pohyb. Hrubá motorika je ve vývoji opožděná a dítě má problémy v nápodobě viděných pohybů. Následně si obtížně osvojuje úkoly vyžadující jemnou motoriku.
Opožděný vývoj řeči je způsoben obtížemi v provádění a koordinaci pohybů artikulačních orgánů: rtů, jazyka, měkkého patra, zubů, a dalších. Dítě s dyspraxií vykazuje postižení v porozumění informacím, které jsou přenášeny smysly. Dalšími projevy jsou nižší koncentrace pozornosti, slabší vizuální a auditivní percepce, deficity v prostorové orientaci a vnímání tělového schématu. Uvedená vývojová opoždění vedou k obtížím ve formulaci myšlenek, plánování akcí, organizaci a sekvenčnímu postupu v myšlení. Z toho vyplývají obtíže při řešení problémů, nebo dokonce neschopnost poznat, jak začít problém řešit. Deficity v motorické organizaci a percepci jsou hlavní kategorie obtíží, kterými trpí dítě s dyspraxií.
Jiní autoři (např. Dawdy, 1981) uvádějí, že děti s dyspraxií nemají signifikantní nález v neurologických zkouškách. Tabulka 19.1 ukazuje úrovně vývoje jednotlivých psychických funkcí, které jsou charakteristické pro jedince s dyspraxií v porovnání s průměrnými hodnotami jedinců bez dyspraxie. Madeleine Portwood používá jako synonymum pro dyspraxii označení „vývojové poruchy pohybové koordinace“, kterým odpovídá v DSM-IV 1994 číselný kód 315.4.
Různé poruchy dětského vývoje se vyskytují ve vzájemných kombinacích. Jednotliví autoři se liší v konkrétních údajích. M. Portwood (2001) na základě dlouhodobého výzkumu v letech 1988–1999 uvádí, že 40–45 % dětí s dyspraxií trpí zároveň další vývojovou poruchou: dyslexií, ADHD, autismem. Více než 50 % jedinců, u kterých je diagnostikována dyspraxie, má obtíže při osvojování řeči. Jejich obtíže jsou evidentní spíše v řeči expresivní než receptivní.
Henderson a Sugden (1992) identifikovali současný výskyt dyspraxie s poruchami učení, opožděným vývojem řeči, deficitem ve vývoji zrakové percepce a problémy v chování (Ripley a kol., 2002).
Obr. 19.1 Charakteristiky jedinců s dyspraxií (Ripley a kol., 2002, s. 2) - viz. kniha
J. Ayres uvádí, že mozek, který nedovede organizovat smyslové a motorické vstupy, nemůže organizovat písmena a číslice. Z toho pramení celá řada dalších obtíží, které mohou vyústit v diagnostikované poruchy.
Pokračování kapitoly najdete v knize.
Internetový obchodník roku 2009
Malé studium
