nakladatelství Portál - internetové knihkupectví

Dospělý v procesu výchovy

Postoj učitelky mateřské školy k sobě samé

Pokud čtenář dospěl až sem, musí být již pořádně unavený ze stálých připomínek, jak se má co dělat, jak je nutné stále brát ohled na děti, na rodiče, na situaci. „A co my?“ řekne si možná řada učitelek, myslí někdo na nás, je někdo emfatický k nám, stará se někdo o naše potřeby? Když jsem unavená, něco mě nebaví, nejde, rozčiluje, mám právo to vyjádřit? Jistě ano, jak ostatně ukazuje, i když z jiného úhlu pohledu, předcházející kapitola I.Štětovské.
Jedním z hlavních předpokladů spěšné výchovy je spokojenost, psychická vyrovnanost vychovatele, která dokonce podle některých výzkumů ovlivňuje vývojové pokroky dětí.

Uveďme jako příklad vyprávění jednoho otce:
„Byl jsem poprvé s dítětem v zoo. Měl jsem spoustu plánů, co všechno mu ukážu, měl jsem svůj vlastní program, jak u kterého zvířete budeme dlouho. Většinou jsem syna přemlouval, pojď, ještě uvidíme medvědy, lachtany, už se díváš na opičky dost dlouho, jdeme dál. Po dvou hodinách byl chlapec ukňouraný, chtěl pořád jen sladkosti, zlobil a já byl naštvaný a také se zlobil. Řekl jsem si, že příště to uděláme jinak. Podruhé jsem se pokusil úplně respektovat jeho tempo, jeho volbu. Zjistil jsem totiž, že ho zajímají jiné věci, než bych si představoval, že má svůj čas, jiný než já. Například u opic vydržel hodinu, vůbec se nenudil a mě k ničemu nepotřeboval. Měl jsem u sebe noviny, tak jsem si sedl na lavičku a v klidu si je celé přečetl. Dítě bylo nadšené, já spokojený, nikam jsme nespěchali. Po hodině kluk sám přiběhl, že půjdeme dál. Tentokrát jsme si návštěvu opravdu užili, i když jsme viděli daleko méně zvířat.“

Tatínkovi se podařilo respektovat potřeby dítěte a přitom myslel i na sebe, protože i jeho naladění je pro celkovou atmosféru ve vztahu důležité.
Péče o sebe se v humanistické rogersovské psychologii skrývá pod pojmy autenticita, opravdovost, kongruence. Tyto pojmy znamenají, že terapeut, dospělý vychovatel, učitel si dovolí ve vztahu být sám sebou, je upřímný, nevystupuje v určité roli, nemá masku, je pro dítě skutečnou osobou a nabízí opravdový osobní vztah.

Pokud chci být autentický, skutečný ve vztahu, musím umět poslouchat sám sebe, vědět, co se ve mně děje, nic si nenalhávat, nestylizovat se do žádné role, nic nepředstírat. Kongruence je pojem rovněž často užívaný, je základním předpokladem duševního zdraví a vyrovnanosti a znamená shodu mezi vnitřním prožíváním, sebepojetím člověka tím, jak se chovám navenek – to, co cítím, jsem připraven navenek sdělit nebo projevit. Neznamená to, že to vychovatel musí dělat stále. Když však je potřeba, většinou tehdy, když ve vztahu něco vázne, cítí-li dospělý, že nějaký jeho vlastní poct v něm přetrvává a nedovolí mu soustředit se na dítě, pak neváhá a druhému se otevře, nechá ho nahlédnout do svého prožívání. Tím se často situace rychle změní a komunikace může dál pokračovat. Právě tato možnost být otevřený, upřímný, je pro dospělého většinou uspokojující, přináší mu pocit vlastní svobody.

Jedna z učitelek vypráví:
„Všimla jsem si, že ke konci týdne jsem už dost unavená, někdy se měn honí v hlavě moje vlastní starosti a děti jako by to vycítily, o to víc mě rozčilují, nedokážou si zrovna ten den pěkně pohrát. Jednou jsem řekla: ,Děti, jsem dnes nějak unavená, necítím se dobře, musím pořád přemýšlet, co se děje doma, mám nemocnou dceru. Divila jsem se, jak to děti hned pochopily, začaly se mezi sebou sami organizovat, jeden „zlobil“ dokonce hlasitě šeptal druhému: „Buď zticha, paní učitelka má starosti.“ Děti se prostě dokázaly vžít do mé situace, ale musela jsem jim doříct, ne jen je stále napomínat.“

Učitelé nebudou pochopitelně převážnou část dopoledne vyprávět o sobě, o svých starostech a radostech, jen někdy, když cítí, že by to mohlo být prospěšné a zlepšit vztahy a dění mezi dětmi.

I v herně při terapii se někdy stane, že mě samotnou aktivita dětí zatěžuje, nevyhovuje mi. Pavlík používá bubínek a hlasitě a radostně tluče. Chvíli dokážu zrcadlit jeho pocity radosti a potřebu odreagování, pak cítím, že začínám být nervózní – vedle za stěnou právě kolegyně vede rozhovor s matkou. Uvědomuji si, že místo abych byla s dítětem, jsem duchem mimo, vedle v místnosti, a už si představuji, co mi pak kolegyně řekne. Nezbývá mi než dát dítěti své pocity najevo. „Ten rámus je pro tebe asi důležitý, jsi do toho úplně zabraný a máš z toho radost, ale já se trochu bojím, že to je moc nahlas a možná ručíme někoho vedle.“ Dítě moje problémy okamžitě chápe a respektuje, napřed trochu ztiší hlasitost, pak postupně přestane a začíná s jinou aktivitou.

Neznamená to tedy, že musíme vše vydržet, je třeba také brát ohled na sebe, ochránit se, abychom mohli být dítěti dále k dispozici s plným nasazením. Někdy zbytečně vynakládáme příliš energie na obranu před nějakým pocitem, který si nechceme připustit. Pokud tato obrana odpadne a pocit můžeme volně projevit, máme najednou energii navíc.

Pokračování kapitoly najdete v knize Psychologie pro učitelky mateřské školy.