Portál
Také jste si všimli, že snad všechny obchody s hračkami mají růžové sekce pro holčičky a pak modro-černo-zelené pro chlapečky? A barvy ještě zdaleka nejsou všechno, co hned od narození odděluje holčičí a klučičí svět. Koutek pro holčičky totiž kromě načinčaných dlouhonohých panenek s velkým poprsím a blonďatou hřívou skrývá také nejrůznější zmenšeniny domácích potřeb – kuchyněk, žehliček, smetáčků či růžových luxíků. Zato ten chlapecký v sobě skrývá válečníky, roboty, autíčka, ale také třeba stavebnice, na kterých si chlapečci procvičují řadu různých schopností. Možná je to úplně jedno. Možná ale také ne, protože se jedná o začátek rozlišování v mnoha jiných oblastech života, včetně rozdílného přístupu vyučujících k chlapcům a dívkám.
Někdo tvrdí, že kluci a holky jsou rozdílní už od narození. Ne jako jednotlivci, ale právě kvůli tomu, s jakým pohlavím se narodí. Myslí si, že malé holčičky samy od sebe sáhnou spíš po panence než po autíčku, zatímco chlapečci naopak. Stejně tak samy od sebe si prý holčičky vyberou růžovou a kluci modrou. Z těchto rozdílů se pak odvozují další, vedoucí k jasným představám o rozdílných vlastnostech kluků a holek: že chlapci jsou zvídavější, zajímají je technické věci (odtud ta autíčka a stavebnice), zatímco holky chtějí od malička pečovat o panenky, líbit se, hezky se oblékat a věnovat domácím pracím. Jiní se pro změnu přiklánějí k názoru, že záliba holčiček v růžových panenkách a chlapečků v modrých autíčkách není vrozená, ale je ovlivněna prostředím, které na děti od narození působí. (Mimochodem, červená a růžová barva byla až do 19. století typická pro chlapečky.)
Mgr. Eva Kneblová, psycholožka:
Nadané konformní holčičky Výchovný stereotyp podmíněný především pohlavím dítěte bije do očí zejména v případě nadaných dětí, konkrétně děvčátek. Mnozí rodiče od holčiček automaticky očekávají „holčičí“ zájmy. Kupují jim panenky, podporují „ženské“ projevy chování, posilují rozvíjení tzv. sociální inteligence. Je-li u děvčete zjištěno vysoké nadání (nadprůměrná či vysoce nadprůměrná inteligence), bývá někdy problém rozbořit rodičovské mýty o „správném“ holčičím světě podmiňujícím „správný“ výběr hraček. Místo panenek lego, místo kuchyňky logické hry a stavebnice podporující tvořivost a rozvoj logického myšlení. V době, kdy již ženy běžně studují na vysokých školách, pracují ve vědě či na manažerských postech, je to zvláštní paradox a zároveň důkaz toho, jak hluboce zakořeněné předsudky v sobě nosíme.
Podobně je tomu i s přílišným konformismem a přizpůsobivostí děvčat. Půjčíme-li si další z předsudku připisujících určité typické vlastnosti ženám, bude větší sociální obratnost a přizpůsobivost děvčat ve srovnání s chlapci určitě na jednom z prvních míst. Samozřejmě, že schopnost přizpůsobit se je nutná pro fungování ve světě plném pravidel a zákazů. Na druhou stranu přehnaný konformismus brání rozvíjení osobnosti a tím i nadání. Právě toto někdy bývá kamenem úrazu právě u vysoce nadaných děvčat. Ve snaze nevybočovat z průměru mívají tendence zatajovat své schopnosti (děvče, které od čtyř let plynule čte, v první třídě poctivě slabikuje s ostatními…). Dokonce i v případě, kdy rodiče ve spolupráci s pedagogem nadání děvčete systematicky rozvíjejí a podporují (dítě dostává speciální úkoly, pracuje podle osnov vyššího ročníku apod.), nastává problém. Děvče je situací zaskočeno, odmítá plnit nadstandardní úkoly, snaží se opět „zapadnout“ mezi většinu. U chlapců tyto tendence nebývají tak výrazné. Zůstává otázkou, nakolik je nadměrná přizpůsobivost děvčatům vrozená a nakolik ovlivněná výchovnými stereotypy.
Já osobně se domnívám, že není možné stoprocentně rozhodnout, který z těchto dvou názorů je pravdivý. Nicméně na základě pozorování vlastních dvou dětí se přikláním spíše k tomu druhému. Že děti vnímají velice citlivě svět kolem sebe hned od narození, potvrzuje řada odborníků. Jako rodiče si také všimnete, že ještě než děti samy promluví, už řadě věcí rozumí. Proto těžko mohou nevnímat, co dělá tatínek a co maminka, co všechno s tím souvisí, jak se k nim chovají příbuzní a také jaké hračky jim kdo dává. Ve většině rodin dnes budou holčičky oblékat do šatiček v růžovofi alových barvách a nechají jim dát náušnice už jako miminkům, zatímco chlapečci budou striktně oblékáni do barev tmavších. Pozdější výběr hraček tedy není jenom projevem svobodné vůle dítěte, ale také odrazem toho, kam ho jeho okolí směřuje. Schválně, co u svých dětí vypozorujete vy!
Moje zkušenost:
Starší dcera měla od malička všechny možné hračky, protože jich hodně zdědila po dětech mých kamarádek. Měla na výběr panenky (miminko i barbínku) i autíčka. S panenkami si hrála minimálně a miminka ji nezajímala vůbec, zato o autíčka jevila zájem vždy. Na ulici se brzy začala ptát na jednotlivé značky a kolem dvou let už většinu poznala.
Obrovský zlom nastal ve školce. Tam už měla většina dětí jasno, co je klučičí a co holčičí, a dceru přelila růžová vlna. Kromě toho od paní učitelek dostaly k Vánocům všechny holčičky dlouhonohou prsatou barbínku v minisukni, zatímco chlapečci autíčko, které si mohli sami sestavit. Tvrdit za těchto okolností, že děti si ty hračky vybírají samy od sebe, je podle mého názoru nesmysl. Jinak ale ve školce - na rozdíl od ostatních holčiček - dceři vůbec nevadí hrát si s chlapečky, kterých je tam naprostá většina.
Mladší dcera, ačkoli je celkově mnohem temperamentnější a povahově víc "klučičí", se od malička s obrovskou péčí stará o miminka. Jsem zvědavá, zda i tohle nějak změní školka
Děti také s obrovským nadšením napodobují veškeré činnosti rodičů, které kolem sebe vidí. Když uvidí maminku řídit auto a zatloukat hřebíky, zatímco tatínka žehlit košili a umývat nádobí, začnou tyto činnosti také spojovat s jedním pohlavím – avšak s tím opačným, než je všeobecně zvykem. Vliv kultury, ve které žijeme, je pro naše chování naprosto zásadní.
Internetový obchodník roku 2009
Malé studium
