nakladatelství Portál - internetové knihkupectví

Veronika Bartošová: Jsme dobře po kopě

Stát se profesionální matkou v SOS dětské vesničce není právě snadné. A když se vám to podaří, mnozí lidé na vás nahlížejí tak trochu jako na podivínku, která vstoupila do kláštera. Veronice nebylo ještě ani třicet let, když si vzala do péče první tři děti. Časem přibyly další tři. V jejich domku to ale často víc než jako v klášteře vypadá jako v pavilonu divé zvěře. Veronika ale také zdaleka nepůsobí dojmem mučednice, která by chtěla spasit svět. Je až překvapivě realistická, věcná a bez iluzí. Trochu jako ošetřovatel šelem.
Jak dlouho už jste maminka ve vesničce?

Tři a půl roku. Ale poprvé jsem se hlásila už v pětadvaceti letech. Já jsem byla už na střední škole rozhodnutá, že chci dělat tohle povolání. I kamarádkám jsem to říkala, když se ptaly.

Nebyla jste za exota?

V té době to každý okolo mě bral tak, že jde jen o rozmar nebo nereálný sen, který přejde. Jenže já jsem zhruba ve svých šestnácti letech viděla v novinách inzerát, že SOS dětská vesnička v Karlových Varech hledá maminky. Řekla jsem si: „Jo, to bych ráda dělala.“ Od té doby se mi ta myšlenka usadila v hlavě. Připadalo mi to fajn. A kromě toho jsem nikdy neuvažovala o tom, že bych měla vlastní děti.

Ne?

Nevím proč, ale taková představa mi byla úplně cizí. Nikdy jsem nesnila o manželovi a společných dětech. Ale jinak jsem vedla úplně normální život. Vyrážela jsem s kamarády na vandry, jezdila jsem jako vedoucí na dětské tábory, randila s rukama a tak. Co se týče zaměstnání, tak jsem po střední škole vyzkoušela asi tři.

Co jste dělala?

Napřed jsem pracovala v kanceláři jedné pojišťovny a pak několik let v laboratoři. Pomalu jsem se vracela k té myšlence žít v dětské vesničce, takže jsem se rozhodla jít pracovat do nemocnice. Chtěla jsem sama sebe otestovat, co vydržím.

Na jakém oddělení jste pracovala?

Dělala jsem sanitářku na interně. Leželi tam hlavně starší lidé. Mnohdy byli nechtěně i zlí, když špatně nesli, že jsou nemohoucí. Takže jsem si mohla bohatě ověřit, jestli mám trpělivost. Vydržela jsem to, tak jsem se znovu přihlásila do SOS dětské vesničky.

Proč vám to poprvé nevyšlo?

Protože jsem si to sama před sebou nedokázala obhájit. Bývali by mě možná už v těch pětadvaceti letech přijali, ale nezvládla jsem prosadit tohle rozhodnutí u mých rodičů.

Zakázali vám to?

To přímo ne. Ale já jsem tehdy na dva dny odjela do té SOS dětské vesničky v Karlových Varech, abych se tam porozhlédla a absolvovala vstupní pohovor. Doma jsem nechala vzkaz, kam jedu, protože jsem o tom s ro di či nikdy předtím nemluvila. Pro ně to bylo jako blesk z čistého nebe, takže když jsem se vrátila, strhla se hádka. Nejsem typ člověka, který si v takovém případě sbalí kufr a práskne dveřmi. Byla to dost vyhrocená situace, a proto jsem se rozhodla ještě nějakou dobu počkat.

Co rodičům nejvíc vadilo?

Především samozřejmě vždy stoprocentně počítali s tím, že se normálně vdám a budu mít vlastní děti. Takže je šokovalo, že mé představy jsou jiné. Sice uznávali, že je fajn, když se někdo stará o děti z dětských domovů, ale stavěli se k tomu tak jako mnoho lidí: „Ano, je to krásné, ale proč bys to měla dělat zrovna ty? Ať to dělá někdo jiný!“ Mám bratra, takže v té době už mí rodiče měli jedno vnouče a dnes mají dvě, ale totéž si představovali i v mém případě. A asi taky podobný počet, ne šest… To už je solidní číslo, když k nim dnes s dětmi jedeme na návštěvu!

Takže nakonec vaše děti přijali jako vlastní vnoučata?

Když po třech letech viděli, že mě to nepustilo, smířili se s tím. Taky určitě hrál velkou roli fakt, že se mezitím otevřela SOS dětská vesnička tady v Brně. Rodiče bydlí u Břeclavi, takže to k nim mám blízko. Ta vzdálenost do Karlových Varů je trochu děsila a báli se, že nebudu jezdit domů. Když jsem k nim poprvé přijela s dětmi – tehdy jsem ještě měla jen tři –, vypadalo to, jako by se navzájem znali odjakživa. Mé děti nemají vůči dospělým zábrany a moje maminka zase celý život pracovala v mateřské škole, takže nemá zábrany vůči cizím dětem. Vyšla před dům: „Ahój, tak už jste tady!“ Zjistila si, jak se kdo jmenuje, a bylo to.

A co váš tatínek?

Ten není takový ten typ dědečka, který by s dětmi lítal venku a vymýšlel nějaké bláznivé hry, je uzavřenější. Ale rozhodně nemá s mými dětmi problém. Nevnímá je jako cizí a neupřednostňuje před nimi svá vlastní vnoučata. Táta má v pokoji modely vláčků a kolejiště, často si tam s dětmi sedne a pouštějí si je. Nebo si s nimi zahraje u stolu člověče, nezlob se. Normálně si s nimi hraje a povídá, ale nerozdovádí je. A to je na jednu stranu fajn, protože ony potom nejsou k zastavení.