nakladatelství Portál - internetové knihkupectví

Historie - Devatenácté století

Historie šifrování v 19. století.
2.3 Devatenácté století

Důležitým impulsem pro rozšíření šifrování byl vynález telegrafu (1832). Telegraf umožnil rychle předat zprávu na velkou vzdálenost, ale již ze své podstaty neposkytoval soukromí. Telegrafista si zprávu prostě přečíst musel a ostatní se mohli snadno „napíchnout“. Použití šifer se tedy brzy stalo důležitým nejen pro panovníky a armádu, ale také pro obchodníky. Objem šifrované komunikace začal výrazně narůstat.
Dalším trendem v této době bylo používání polních šifer. Šlo o šifry určené pro vojenské použití v terénu. V těchto podmínkách byla důležitá možnost zprávu rychle zašifrovat a rozšifrovat, přičemž bezpečnost šifrovaného textu již nemusela být tak velká. Stačilo, aby rozluštění trvalo tak dlouho, že na uplatnění získaných informací již bylo pozdě: zpráva „Hromadný útok bude zahájen přesně v 8.00“ může být velmi důležitá, ale už v 8.05 její rozluštění poněkud ztrácí pointu.
Polní šifry se uplatnily například v americké občanské válce (1861–1865). Na vítězství Unie se jistě podílely i lepší kryptologické schopnosti. Konfederace používala zejména substituční šifry, jako byla již zmíněná Vigenèrova šifra, které kryptoanalytikové Unie uměli rozluštit. Unie používala sofistikovanější šifry, jako byla Jeffersonova disková šifra nebo Jeffersonův váleček (též zvaný Bazeriův cylindr). Tento váleček se skládá asi z 20 až 30 disků. Každý z těchto disků obsahuje jinak přeházenou abecedu. Klíčem je posloupnost čísel udávající pořadí disků plus jedno číslo udávající posun. Odesilatel seřadí disky podle posloupnosti, poté je nastaví tak, aby se v jednom sloupci objevila zpráva, a jako šifrovaný text zapíše písmena ve sloupci udaném posunem. Tato šifra je již poměrně bezpečná a americká armáda používala její varianty až do začátku druhé světové války.
Souboj kryptografů a kryptoanalytiků se opět posunul. Roku 1861 pruský pěchotní důstojník Friedrich Wilhelm Kasiski publikoval řešení polyalfabetické substituce s opakujícím se klíčem (Vigenèrova šifra) . Také Charles Babbage, jeden z průkopníků počítacích strojů, údajně uměl tuto šifru řešit. Ale protože své výsledky nikdy nezveřejnil, nemůžeme porovnat, zda na řešení přišel dříve než Kasiski. Dotahování výsledků do konce nebylo silnou stránkou pana Babbage. Je však považován za prvního, kdo se pokusil do šifrování zavést matematickou notaci, což se v dalších letech ukázalo jako užitečný nápad.
Kryptografové však také přicházeli s novými šiframi. Jednou z nejúspěšnějších se stala šifra sira Charlese Wheatstona z roku 1854, kterou knižně popsal Lyon Playfair, pod jehož jménem vešla ve známost. Tato šifra se používala ještě za druhé světové války.
V devatenáctém století se také začala o kryptografi i zajímat veřejnost. V Anglii tomu tak bylo mimo jiné z čistě praktických důvodů. Šifrované inzeráty v novinách byly jedním z možných způsobů komunikace mezi milenci. Protože posílání novin bylo – z celkem nepochopitelných důvodů – na rozdíl od posílání dopisů zadarmo, používali chudí Angličané k výměně zprávy steganografickou metodu: pomocí špendlíku označili v novinách písmena, která tvořila zprávu.