nakladatelství Portál - internetové knihkupectví

Charta 77

Jak vůbec Charta fungovala a pracovala?

V listopadu a prosinci roku 1976 jsme cítili, že se něco musí stát, že to tak dál nemůže pokračovat. Ve vzduchu byla potřeba nějakého činu. Soudní proces s rockovou skupinou Plastic People of the Universe byl takovou poslední kapkou do naší trpělivosti. Bylo absurdní, že několik mladých lidí má jít do vězení za nekonformní muziku a neslušná slova.
Někdy kolem Vánoc nás navštívil Zdeněk Mlynář a přinesl nám Prohlášení Charty 77. Přečetli jsme je a oba hned podepsali. Líbilo se nám pro svou uvážlivou razanci; vycházelo z petičního práva, zakotveného i v tehdejší ústavě. Jako občané jsme měli právo vznášet kritiku i k otázkám velmi podstatným. Prohlášení navazovalo na dva Československem nedávno přijaté a ratifikované mezinárodní pakty o lidských právech a připomínalo našim politikům, že jejich principy a články musí plnit. Popsalo v hlavních rysech, jak se liší společenská a politická skutečnost v ČSSR od požadavků zmíněných paktů, a naznačovalo, co chce Charta dělat pro jejich prosazování a také – jak to chce dělat. Byl to dobře, chytře vymyšlený text. Zdálo se nám, že kritický popis dané reality i postuláty, jež jsme tím dokumentem vznášeli, byly legální, že komunistické orgány nás za to jen stěží mohou pronásledovat či trestat. Záhy se ukázalo, že si svoje cesty a způsoby našly.
V závěru roku 1976 nás doma navštívil jistý americký novinář, aby se poptal, co soudíme o dané politické situaci. My jsme mu ji pravdivě vylíčili a současně jsme naznačili, že v blízkých dnech vyjde veledůležitý text, který tu situaci velmi přesně vystihuje. Na to ho už upozornil i náš přítel novinář Jan Petránek. Podobně avizovali Prohlášení Charty i někteří jiní disidenti, kteří měli zájem, aby vešlo ve známost. Především to byl Václav Havel, jehož význační západní novináři znali, a věděli, že jeho doporučení věnovat pozornost určitému textu, skupinovému prohlášení, má zvláštní význam. Tak se stalo, že Prohlášení Charty 77 se objevilo počátkem ledna v několika významných světových denících a vzbudilo ve světě (dík zahraničním rozhlasovým stanicím a samizdatu i u nás v Československu) velkou pozornost.
Prohlášení Charty 77 bylo vydáno k 1. lednu a 6. ledna je tři jeho signatáři, Václav Havel, Ludvík Vaculík a Pavel Landovský, odváželi do Federálního shromáždění, vládě a ČTK. Byli však zadrženi, text jim byl odebrán a všichni odvezeni k dlouhým výslechům. Vzápětí následovala velká policejní a propagandistická akce. Policisté přepadli desítky domácností těch, kteří Prohlášení podepsali, a také je podrobovali výslechům. V novinách, především v Rudém právu, vyšly zostuzující články o ztroskotancích, samozvancích a zaprodancích. Některé byly zaměřeny i na jednotlivé signatáře, a to tak, aby byli vykresleni v těch nejčernějších barvách. Do podniků a institucí šly instrukce, aby pracující lidé text a jeho signatáře veřejně odsoudili. Oficiálně ovšem tady v Československu nikdo Prohlášení Charty 77 nepublikoval. Ti chytří proto namítali, že nemohou cokoli odsoudit, když neměli možnost si to přečíst. Do Národního divadla v Praze bylo svoláno velké shromáždění umělců a jiných občanů, zčásti ustrašených, z malé části oklamaných, aby iniciativu Charty 77 odsoudili. Později byla tato sešlost nazvána Antichartou. Místo toho, aby moc ve svém zájmu aféru ututlala, probudila o ni svým hysterickým jednáním velký zájem. Mnozí lidé se po textu Charty pídili, někteří jej dostávali od známých, jiní si ho vyposlechli, případně nahráli ze zahraničních rozhlasových stanic.
Následovaly desítky a stovky výslechů signatářů, rozhovory na prokuraturách, ale také propouštění ze zaměstnání, vyhrožování postihem rodin. Prokurátoři měli za úkol nás přesvědčit, abychom od podpisu ustoupili, přesvědčovali nás, že naše konání je nezákonné a protistátní. Pro takové diskuse jsme byli dobře vyzbrojeni. Věděli jsme, že jsme v právu, že máme petiční právo svou vládu upozorňovat na některé podstatné nedostatky politického systému jako takového i jeho praxe.
Třebaže mocipáni nasadili tvrdé prostředky perzekuce, k původním 242 signatářům se přidávali další. Jména nových a nových signatářů byla oznamována dalšími dokumenty Charty 77. To znamená, že byla svým způsobem zveřejňována: jednak samizdatem, vzápětí pak česky Hlasem Ameriky a Svobodnou Evropou, často i BBC. Každé nové jméno znamenalo inspiraci pro další odvážné lidi, znamenalo ale také další pronásledování. Estébáci volili různé formy šikany: nejčastěji „zařídili“ propuštění ze zaměstnání, někdy i pracovní postih partnera/ky či dětí, znemožnění studia dětí, někdy i znemožnění koupě pozemku či domku, o kterou bylo zažádáno. Byly i případy zapálení rodinných objektů, rekreačních chat apod. Zvláště tvrdě byli postihováni signatáři z malých obcí a malých měst. Často byl dotyčný či dotyčná v tom místě jediný/á, kdo se k Chartě připojil/a, a o to víc se mu nebo jí moc mstila. Tito lidé byli považováni za odpadlíky, stávali se osobami nežádoucími z mnoha hledisek. Často byli osamocení, nenacházeli ve svém okolí jakoukoli podporu či oporu.
Nešlo ale jen o signatáře. Byli také lidé, kteří se snažili společenství Charty nějak pomoci, třeba jen tím, že šířili její základní prohlášení v okruhu svých přátel a známých. Patřil k nim – mimo jiné – jeden náš příbuzný, Milan Valčík, který dal číst onen text svým kamarádům na střední škole, kdosi to prozradil, a Milan byl vyloučen ze studia. Na snahu šířit myšlenky Charty doplatila i naše dcera Katka, kterou požádaly její kolegyně-rehabilitační sestry, aby jim ten text dala přečíst. Nechala jim ho na stole v šatně. Nedomyslela, že někdo z okolí těch mladých žen to může udat. Příbuzný jedné zdravotní sestry byl zřejmě „u nich“, ohlásil tu skutečnost a vyprovokoval tím masivní policejní akci. Katka i její kolegyně byly pak celý týden vyslýchány na klinice i v úřadovnách v Bartolomějské, bylo jim vyhrožováno ztrátou zaměstnání apod. Pod tlakem policistů se v té souvislosti ocitl i tehdejší Katčin šéf, dnes úctyhodný pan profesor P., který podlehl (nebyl-li jim dlouhodobě zavázán). Katka nebyla sice vyhozena, ale měla být přeřazena na velmi vzdálené rehabilitační pracoviště, kam rozhodně ze svého bydliště, Černošic u Prahy, nemohla dojíždět. Všechny sestry, které se dopustily toho „zločinu“, že si ono prohlášení přečetly, dostaly záznamy do kádrových materiálů. Takový cejch – pravděpodobně ještě horší, jak se později ukázalo – dostala i moje Katka.
Podpis Charty 77 se dál jednoduchým způsobem. Na malý lístek se napsalo: Souhlasím s Prohlášením Charty 77. A tato věta byla podepsána plným jménem. Jen někdy uváděli signatáři i adresu. Pokud ji uvedli, měla to policie jednodušší najít takového člověka a zahájit vůči němu pronásledování. Lidé, kteří se k iniciativě Charty připojili, prostě svědčili svou existencí a svědomím, vydávali se všanc pronásledování za určitou, velmi přesně formulovanou myšlenku, za určitý, velmi aktuální protest. Lístečky s podpisy se shromažďovaly u mluvčích a ti je v určitých intervalech zveřejňovali.
Byli tací, kteří když uslyšeli něco o takovém činu, poklepávali si na čelo a říkali: „Jsou to blázni, tím přece ničeho nedosáhnou.“ Tak reagovali malověrní a tzv. malé české dušičky. To, co jsme my Prohlášením Charty 77 udělali, bylo v malém něco podobného, co učinilo sedm sovětských občanů svým protestem proti okupaci Československa v roce 1968. Říkám úmyslně „v malém“, protože ten čin oněch sedmi hrdinek a hrdinů byl veliký a nebude nikdy dost oceněn. Oni věděli, že za těch několik minut otevřeného protestu na Rudém náměstí v Moskvě budou tvrdě potrestáni – strávili potom léta svého života ve vězeních a ve vyhnanství na Sibiři. Jak mi později řekla jedna z nich, Larisa Bogorazová: „Udělali jsme to kvůli svému svědomí, ale i kvůli svědomí všech kritických sovětských občanů. Z celé duše jsme s invazí nesouhlasili. Byla to hanba naší země.“
Všichni, kdo podepsali Chartu, většinou cítili bytostnou potřebu nějak výrazně a smysluplně protestovat proti tehdejší hnusné normalizační politice, proti tisícům křivd, nespravedlností a nezákonností husákovského režimu vůči nevinným a čestným lidem. Chartu podepisovali lidé známí a úctyhodní, jako byli Ladislav Hejdánek, Jiří Hanzelka, Radim Palouš, Jiří Hájek, Jan Patočka, Jaroslav Seifert či Gertuda Sekaninová-Čakrtová, ale také lidé málo známí a nenápadní, dělníci, technici, ženy v domácnosti a jiní. Mýlí se ti, kteří prohlašují, že v Chartě byla převážně inteligence. Ano, hrála v ní svou velkou, nezastupitelnou roli, ale byli v ní i lidé fyzické práce, kteří se chtěli vyjádřit.
Bylo tu jen jedno nebezpečí: že někteří lidé se přihlásí k Chartě ve chvilkové euforii, třeba při náhodné debatě s kamarády, aniž by si uvědomili, co z jejich činu vyplyne. Byli i takoví, kteří vzápětí – pod tlakem policajtů – svůj podpis odvolali, ale těch bylo velmi málo. Znala jsem jednoho takového, byl prodavačem ve velké prodejně technického zboží. Byl to už starší muž, který před lety pracoval na ministerstvu vnitra a byl z něj vyhozen. K normalizačnímu režimu byl kritický. Nátlak, který vůči němu vyvinuli, byl tvrdý, vyhrožovali mu potrestáním za jakési minulé prohřešky v zaměstnání. Vyhrožovali i jeho ženě a dětem. Nevydržel ten tlak a odvolal. Nesl to potom těžce – až do konce života. Právě proto, že společenství Charty bylo tak roztodivné a pestré, takže se za celou dobu, až do roku 1990, tito lidé nemohli ve větším počtu sejít a diskutovat o myšlenkách, principech a činech tohoto zvláštního uskupení, které svými individuálními podpisy utvořili, že nemohli plně projevovat a vyměňovat si názory, nedopadala pak – po revoluci – velká shromáždění chartistů dobře. Základní myšlenky lidských a občanských práv nebyly mnohými správně a dostatečně pochopeny (pro mnohé bylo přihlášení se k Chartě jen protestem proti komunistickému režimu), a také proto nemohla Charta dlouho přežít dobu, pro kterou byla ustavena.

Dokončení kapitoly v knize Libuše Šilhánové Ohlédnutí za životem