nakladatelství Portál - internetové knihkupectví

Pirát

Tento poslední typ pomocníka bychom mohli charakterizovat jako protiklad perfekcionisty. Zatímco perfekcionista přejímá části své profesní role i do soukromého života v podobě zatěžujících ideálů, pirát zneužívá profesních možností k tomu, aby naplnil svůj soukromý život. Nejčastějším a zároveň nejkřiklavějším příkladem je sexuální vztah mezi pomocníkem a jeho klientem. Možností pirátství je však neobyčejně mnoho. Duševní sblížení, které „noví“ pomocníci navozují, v mnoha směrech láká k tomu, aby uspokojili potřeby nad rámec původ ní smlouvy. Pirát ve svém povolání potlačuje vlastní dětské potřeby méně než ostatní pomocníci. Dokáže nalézat kompromisy, které ospravedlňuje teoriemi pomáhání zdůrazňujícími intimní blízkost a vztahy.
Pomocník je v nejednom ohledu rozmazlený. Vztahy navazuje podstatně snáze než průměrný člověk. Pozorovatelé, podle nichž je kvalifikace pro pomáhající povolání podobná jako pro řemeslníka nebo inženýra, často nechápavě hledí na terapeutický pár, který spolu vede drsnou manželskou válku. Se stejným zmatkem sledují konfrontace uvnitř psychosociálního týmu nebo na psychoterapeutické klinice. Očekávali by, že profesionálové vztahů budou umět řešit své konflikty lépe než běžní lidé. Zjišťují však, že tito profesionálové jsou naopak dočista neschopní spolu vyjít, že jsou citliví jako malé děti a tvrdohlaví jako zatrpklí starci.
Vzpomínám si, jak mě jako studenta ohromovaly zprávy jedné starší kolegyně, která procházela psychoanalytickým výcvikem. Překvapilo mě, že psychoterapeuti si počínají stejně autoritářsky, nedůvěřivě, ctižádostivě a konkurenčně jako zaměstnanci nakladatelství, jejichž svět jsem už znal. Vedli to vlastně ještě hůř. Později jsem usoudil, že to byl následek mých přílišných očekávání. Zaujímal jsem do jisté míry pozici „pomocníka, který štěpí“: Terapeut je ve svém povolání zaměřen na vykonávání empatické práce se vztahy. Aby to mohl dělat,potřebuje příslušnou smlouvu nebo dohodu s klientem. Mimo tuto smlouvu se nechová v zásadě o nic „lépe“, empatičtěji a lidštěji než pracovník kteréhokoli jiného oboru našeho konkurenčního světa.
Po dosavadních zkušenostech s analytickými výukovými instituty dnes vidím nebezpečí v něčem jiném. Terapeut se neustále empaticky zaobírá regresemi a využívá jich ke svým účelům. Nechává klienty, aby „se spustili“ – umožňuje jim návrat do méně zatíženého, volnějšího světa fantazie. Tam mohou čerpat nové impulzy pro zvládání svých současných problémů. V této práci není terapeut sám regresivní, nýbrž veskrze dospělý, rozumný a „progresivní“. Jakmile však nemá před sebou protějšek v podobě regresivního klienta, dostává se do nebezpečí, že jeho roli převezme. Když nemá nikoho, koho by mohl nechat, aby „se spustil“, spustí se sám.
Možnost hrát ve své profesi roli empatické matky vede pomocníky k tomu, že totéž očekávají i z druhé strany od těch částí okolního světa, které k tomu poskytují podnět – od tréninkového institutu nebo od vedení ústavu, který ho zaměstnává. Zklamaná očekávání pak dělají z pomocníků uražené děti, které nedokážou nic než kopat kolem sebe nebo se stáhnout do izolace. Pracovníci v jiných profesích jsou neustále konfrontováni s tím, že svět je nepřátelský našim touhám po všemohoucnosti. Terapeuti jsou na tom jinak. Jejich profesní situace v nich pocity všemohoucnosti opakovaně stimuluje. Terapeut zakouší, jak je na něm druhý člověk zcela závislý. Terapeut se stává nejdůležitější osobou v jeho životě, tím jediným, který mu rozumí a vychází mu vstříc. A tak sám začíná nevědomě vznášet právě takový nárok na okolní svět.
Metaforou této základní situace je pirát, který je na své lodi obklopen shora nebeskou výšinou, zdola mořskou plání a cítí bezmeznou svobodu vzít si cokoli, co se mu naskytne. Ve vědecké nebo literární sublimaci se fantazie terapeutů o vlastní všemohoucnosti projevují jejich častým sklonem k vytváření nového pojetí lidských dějin i budoucnosti ze svého úhlu pohledu – Totem a tabu, Na počátku byla výchova, Boží komplex, Prvotní výkřik aj. Jiným projevem téhož je, že terapeut vyvěsí novou vlajku a se svou vlajkovou lodí dobývá světová moře lidí potřebujících terapii.
Když se na nové psychoterapeutické „školy“ podíváme blíž, často zjistíme, že jsou založeny spíše na vykrádání starých idejí než na samostatné tvůrčí síle. Skutečně jde většinou spíše o novinku sociální než teoretickou. Mimořádnou citlivost danou specifickými profesionálními deformacemi, jak ji můžeme na terapeutech pozorovat, mohou zvládat kromě jiného i tím, že kolem sebe vytvářejí skupiny žáků. V jejich kruhu si mohou nejen podržet, ale dokonce rozšířit specifickou podobu práce se vztahy, kterou se vyznačuje jejich práce s klienty. Tam mají dostatek obdivu a nesetkávají se příliš s odporem. Urážky přicházejí ze zlého okolního světa, od závistivých kolegů apod. A narážejí na terapeutův zuřivý odpor. Na druhou stranu hraje často takový uctívaný terapeut, zakladatel nové „školy“, uvnitř ochranného kruhu svých ctitelů naprosto nekontrolovanou regresivní roli. Chová se jako pravý kapitán pirátů, jako velikášský despota, udílí milost a nemilost podle okamžitých rozmarů. Někdy nemá daleko k napoleonskému bludu. Samozřejmě není „skutečný“ šílenec. Když to musí být, dokáže se sebrat a chovat se naprosto přístojně. Často však omezuje toto náležité chování jen na vystupování vůči okolnímu světu a na práci s pacienty. Se svým mužstvem přitom jedná jako pirátský kapitán – svévolně a rozmarně. Je soudcem, katem, zákonodárcem i advokátem v jedné osobě. Jeho milost nebo nemilost rozhoduje o úspěchu a zkáze jeho žáků. Jejich osamostatňování vnímá jako hrozbu a bojuje proti němu. Pirátský kapitán nedůvěřivě sleduje i soukromé vztahy svých žáků. Jsou hrozbou pro jeho požadavek vystupovat trvale jako všemocná postava v celém jejich životě, nejen ve vymezené terapeutické situaci. Partnerský vztah má šanci jedině tehdy, jestliže se nový partner zařadí do pirátského mužstva. Jinak je atakován. Ferdinand Sauerbruch opravňoval svůj postoj k asistentům tvrzením, že chirurgie je žárlivá milenka. Psychoterapeutičtí guru používají slovník zasahující lidi do hloubi nitra, aby vyřadili potenciální konkurenty. V jednom z případů opakoval terapeut svému klientovi věty jako „tato žena je přece pro vás příliš primitivní“, aby mu znemožnil vzdálení do jiných vztahů. Takové formy pirátství jsou daleko skrytější než přímý sexuální styk mezi terapeutem a klientem. Ukojení, o které tu jde, se děje na úrovni narcistického uspokojení.