Portál
Můžeš nějak popsat svůj pocit z osmdesátých let?
Ve druhý polovině osmdesátých let mi změnili fízly. Ty, kterým se říkalo mlátičky na androše, vystřídali troubové, který se mnou chtěli jakoby diskutovat o poezii a ptali se mě, co si myslím o literatuře. Byl jsem spratek. Když jsem poznal, že mě tyhle mlátit nebudou, tak začaly být výslechy spíš sranda. Když nemlátili do mě, ale jen vedle do skříně, aby mě postrašili, tak jsem se tomu musel v duchu smát.
Nepřetržitě se o to pokoušeli. Nabízeli mi tři tisíce měsíčně, když budu udávat. To ale asi nabízeli každýmu, koho chtěli nějak dostat. Nesmělo se zaváhat. Jak ucítili možnost, byli schopni dusit dotyčnýho roky.
Co to znamenalo zaváhat?
Třeba pokusit se hrát s nimi nějakou hru. Věta – “Víte pánové, já si to musím rozmyslet” – už znamenala určitý zaváhání. Když se jim ale řeklo “nikdy” a podbarvilo se to patřičnou dávkou hysterie, tak se na to vykašlali. Velmi rychle taky poznali, kdo je sám a kdo má nějakou partu. Vždycky mi říkali: “Vy teď půjdete do Ječný a za Jirousem a za Havlama a budete jim vykládat, jak to tady probíhalo, že jo?” Měli pravdu, to totiž byla moje obrana. Jít a okamžitě všechno říct. Oni to moc dobře věděli, protože se to dělo třeba v odposlouchávaných bytech. Moje zázemí pro ně bylo nepřítelem. Lidi z malých měst nebo osamělí běžci to měli vážně těžký. Když si na nich dali záležet a třeba několik let je trápili, tak je nakonec mohli zlomit.
Dnes je často slyšet příkré soudy lidí, kteří jsou po bitvě generály. Ty jsi ale ten tlak zažil. Jak soudíš vinu těch, kteří podepsali?
Já byl pod tlakem od sedmnácti. Když mi v pětadvaceti řekli, abych podepsal, bylo mi to směšný. Znovu ale říkám, že osamělost nebo strach o rodinu byly v takových případech břemenem navíc. Jsem strašně šťastnej, že z mýho okolí, z mých blízkých kamarádů to nepodepsal nikdo. Těm, co podepsali, to mám částečně za zlý a částečně je omlouvám. Spíš jim to mám za zlý.
Když jsem se ptal na osmdesátá léta, chtěl jsem spíš slyšet tvůj pocit z tehdejší společnosti. Vnímal jsi tu šeď kolem sebe, většinovou konformitu, skomírající hospodářství?
Odporná doba. Energii a radost měl člověk vlastně jen z přátel. Šmejdil jsem po antikvariátech a chodil na černý knižní burzy. Všechno důležitý se odehrávalo někde v bytech, mimo pouliční každodennost. Ulice byla oproti soukromí nepřátelská. Její šedivost působila na duši jako smog. Ale já jsem nikdy nestál ve frontě na banány. Vlastně jsem ani nenakupoval, nevím ani, jestli jsem tehdy jedl. Kdybych byl otec rodiny, prožíval bych to určitě jinak. Takhle jsem nejvíc vnímal útok šedi a neustálé agitace. Rudý hvězdy na těch nejnemožnějších místech. Naštěstí jsem byl mimo. Nedíval jsem se na televizi, nečetl jsem noviny. Zbyněk Petráček nebo Saša Vondra třeba v hospodě vyprávěli, co bylo v novinách, a mně to připadalo legrační. Byli to lidi, co se zajímali o svět, o politiku. To já ne. Jen občas jsem poslouchal Hlas Ameriky.
Dělili jste se třeba na ty, kteří můžou a nemůžou studovat vysokou školu?
Já se hlásil na etnografii, ale tu neotvírali a neotvírali. Tak jsem dělal zkoušky na divadelní vědu a tamtamem od Galiny Kopaněvy jsem se dozvěděl, že jsem je udělal dobře. Jako jednu otázku jsem dostal Hugo Haase. Ale přijeli tam fízlové a profesorům to vysvětlili. Některý lidi zvládali jak chodit na oficiální vysokoškolské studium, tak na bytový semináře. Brzy jim ale sami bytoví profesoři poradili, ať na tyhle přednášky nechodí. Okruh lidí, kam jsem patřil já, byl podle studijního měřítka rozdělenej striktně. Bylo to až oboustranné pohrdání. Jezdil jsem přes Strahov a sledoval, jak se tam z kolejí cpou do autobusů všichni ti chytráci, jak docházejí na vojenský katedry a šprtaj marxismus a jsou vylepaný a vyjukaný. Studentskej život mi připadal nepochopitelnej. Nechápal jsem, že tam někdo jde. Žádnej fundamentalista ale nejsem. Moji kamarádi Jirka Peňás nebo Viktor Stoilov nebo Tomáš Kafka v tý době studovali a je to úplně jedno. Však se to na nich taky nijak neprojevuje! Od vzniku Charty do poloviny osmdesátých let prosívali zájemce o studium nemilosrdně. Kdo byl politicky nekorektní, byl prakticky bez šance. Později už to tak drsný nebylo.
Charta 77 znamenala v českém i východoevropském disentu zlom. Říkal jsi, že ses o politiku moc nezajímal. Přesto jsi byl považován za odpůrce režimu. Kde ses kromě kulturních aktivit angažoval?
Chartu jsem podepsal u Martina Palouše, protože bylo nutný, aby se za podpis zaručil někdo ze signatářů. Kterej to byl rok, fakt nevím. Vliv na moje rozhodnutí mělo stanný právo v Polsku. A taky zavření dvojice, která se jmenovala Mrtvý a Chromý. To už bylo fakt moc. (smích) Podpisem se v mým životě nic nezměnilo. Pracoval jsem pro disent stejně jako předtím. Vyslýchali mě stejně jako předtím. Když nad tím tak přemýšlím, myslím, že jsem Chartu nepodepsal dřív taky kvůli tátovi. Chtěl jsem být něco jinýho. To jiný pak přišlo v Českých dětech Petra Placáka. Petr tenhle spolek vymyslel a já byl první, kdo mu to podepsal. Tak jsem se stal v hierarchii Dětí kapitánem. Tak vysokou hodnost měli už jen Petr a Lucka Váchová. Český děti byla pro tehdejší disent moc extrémní a radikální parta. Snili jsme třeba s Petrem o tom, že pojedeme do Afghánistánu bojovat proti Rusům. To bylo odkoukaný z Polska. Někteří Poláci tam skutečně odjeli, bojovali a někteří v boji proti Rusům padli. V našich očích hrdinové.
Co podpořilo vznik Českých dětí?
Základem byla v Petrově stylu psaná výzva k obnově českého království. Podepsali mu ji jak royalisti, tak recesisti a pak samozřejmě lidi, kteří toužili po nějaké akci. Byla to doba, kdy v český opozici došlo ne přímo k rozkolu, ale k rozlišení. Mladí kontra staří. Václav Havel před jednou demonstrací za Palacha v zahraničním rozhlase vyzýval lidi, aby nechodili, že je tam v krajním případě nebezpečí střelby. On a jeho okruh cítili pochopitelně za mladý strašlivou zodpovědnost. Kluci ještě mladší než my se totiž radikalizovali a byli připraveni se s policajtama začít prát. Žádný nenásilí, ale dlažební kostky na transportéry. Český děti boj při demonstracích podporovaly. Český děti jednaly s Nezávislým mírovým hnutím, konkrétně s Tomášem Dvořákem a Hanou Marvanovou, a pořádaly pak společně různý debaty pod koněm na Václaváku. V tý době už jsme taky – já, Vondra a Lamper – uveřejnili v Revolveru svoje plný jména a adresy. Začala hra s otevřeným hledím. Teoreticky, velmi teoreticky jsme v blízkém okruhu špitali i o možnosti ozbrojit se a začít s bojem `a la Mašínové. Zvěsti o připravovaných koncentrácích pro opozici či o jiným mocenským zátahu na disent tohle zoufalý rozpoložení jen podporovalo. A i když se zdálo, že komunisti už na to nemají, najednou přišlo pekingské náměstí Nebeského klidu. Do poslední chvíle nikdo nevěřil, že tanky vjedou do studentů, a nakonec vjely. Tady to naštěstí tak nedopadlo.
Byli jste odvážnější, protože jste cítili, že režim slábne. Pomohla vám perestrojka a Gorbačov?
Já na takovýhle souvislosti úplně kašlal. Mně se líbil Magor, kterej vykládal starej vtip o nezávislosti: Cikán chce k policii. Ukazujou mu státníky a ptají se ho, jestli je zná. “Znáš tady toho? To je Andropov. A tady to je Gorbačov a tady je Husák.” Cikán vytáhne z náprsní kapsy fotky a povídá: “Hele, tohle je Gejza, tohle Lakatoš a tohle Molnár. Já neznám vaše kamarády a vy zase neznáte moje.” Byl jsem na tom stejně. Nezajímali mě. Nevěřil jsem, že by z Ruska mohlo přijít něco dobrýho. Jako čtenář Souostroví Gulag jsem v tom měl jasno. Já seděl ve sklepě a přepisoval Tři básně Zbyňka Hejdy a třeba texty DG. To byla moje revoluce. Jestli se dohadujou o něčem prezidenti, to jsem nechával Vondrovi, Petráčkovi a Lamperovi. To jsou politický hlavy. Mojí činností byly hlavně samizdaty.
Časopis Revolver Revue mezi samizdaty osmdesátých let dost vyčuhoval. Byl jsi u jeho vzniku. Jak a proč začal vycházet?
Prapočátky se dají vystopovat už u časopisu Violit. Deset kopií každého čísla obíhalo v době gymnázia mezi okruhem našich známých. Bavilo nás dávat něco takového dohromady, ale nechtěli jsme být tribunou ničeho a asi ani ne regulérním časopisem. Stačilo nám vidět někde vytištěný svý věci. Ani jeden z nás si nedokázal představit, že by někdy viděl v knihkupectví prodávat svoji knížku. Neměli jsme tu naději jako autoři ze šedesátých let, kterým se poštěstilo něco vydat a měli zkušenost z veřejného vystupování. My vlastně házeli všechny svoje výtvory do neznáma, do černý díry. Bylo jasný, že oficiální publikování nepřichází v úvahu. Nejenže jsme s něčím takovým nepočítali, ale ani nás to nezajímalo. Viděli jsme všude kolem sebe, kolik skvělých lidí něco nemůže. Oficiální, tedy komunisty milostivě trpěné, to nebyl náš prostor. V roce 1985 se najednou vynořil ze Zlína, tehdejšího Gottwaldova, Ivan Lamper. Klíčová postava nejen pro Revolver Revue, ale pro celkovou kvalitu samizdatu vůbec. Dělal v té době edici Mozková mrtvice. Hodně spolupracoval s Petrem Uhlem, který mimo jiné redigoval samizdat Informace o Chartě. Ivan chtěl tehdy po bráchovi nějaký text, co zpíval s Vojákama, a tak jsme se seznámili. Začít dělat časopis byla jeho iniciativa. Já jsem si připadal spíš jako styčný důstojník. Pro mě bylo celkem jednoduchý oběhat Prahu a získat překlady od Kořána, dojít za Václavem Havlem a dostat jeho text Šest poznámek o kultuře nebo někde sehnat peníze na barvy do cyklostylu. S Ivanem jsme vymýšleli, co bude uvnitř. Neměli jsme spolu skoro žádný neshody. Zpětně ale jasně vidím, že motorem byl Ivan. Časopis se nejdřív jmenoval Jednou nohou.
Dobře to vystihovalo naši pozici. Pro intelektuály jsme byli špinaví androši, pro androše zase zasraný intelektuálové. To nám vyhovovalo. Jednou nohou tam i tady. Samozřejmě v názvu byl i podtón toho, být jednou nohou v kriminále. Chtěli jsme, aby byl časopis na úrovni i výtvarně. O to se od začátku staral Viktor Karlík. Postupně jsme nabalovali další a další lidi a získávali tak přístup k většímu množství překladů, článků, k dalším zdrojům peněz a konspiračních bytů. Najednou se všechno neuvěřitelně rozjelo. Chtěli jsme dohnat Poláky. Jejich model nezávislého tisku, ten druhý oběh, to byl náš vzor.
Mezi Polskem, Maďarskem a námi ale existovaly nejen sympatie. Šlo i o praktickou pomoc, ne?
Když jsem měl ještě pas, pašoval jsem z Maďarska videokazety instruktážního filmu Jak pracovat na cyklostylu. Převážel jsem je ve vlaku nastrkaný do odpadkových košů v různých kupé. Dodnes si pamatuju legrační příhodu. Vedle v kupé seděli nějací velmi dobře oblečení holandští byznysmeni. Čeští celníci je sebrali, protože u nich v koši při prohlídce našli můj kontraband. Mysli si, co chceš, ale já měl při tom nějakou divnou radost. Já, třesoucí se pašerák ilegálních materiálů, a oni, blahobytně klidní, posměšně si z okna ukazující na nevkusný mundúry bolševický policie, štítící se pozřít většinu potravin made in CSSR. Celou dobu nadávali, jak je ten Východ hnusnej a lidi nekulturní a blbí. Měli celkem pravdu, ale byl to můj Východ. Neznáš takovou šíleně sentimentální knihu Srdce od nějakýho italskýho spisovatele? To jsem četl jako kluk. Tam je podobná příhoda, kdy italskej žebrák hází, myslím Američanům, zpátky prachy, protože ve vlaku haněj jeho hnusnou vlast. Holanďany odvedli. Tak čau, nějak to tam na fízlárně vysvětlete, nazdar.
Mým maďarským kontaktem byl Gábor Demsky. Před rokem, když mi vyšla Sestra maďarsky, jsme se po letech sešli. Pořádal zrovna oslavu, protože vyhrál volby. Stal se primátorem Budapešti. My, máničky, který mohly ještě před deseti lety zahučet někde v kriminále, jsme vtipkovaly v záři světel a za cinkání sklenic. Vystavoval tam rozmnožovací stroj, kterej Ludvík Hradilek a Saša Vondra z Maďarska propašovali pro RR. Maďaři si ho pak vyžádali do Muzea boje proti komunismu, nebo jak se jmenuje.
Po několika číslech Jednou nohou jste časopis přejmenovali na Revolver Revue. Proč?
Jednou jsme byli s Lamperem strašně naštvaný. Lidi z Vokna byli pořád v base. Přehnala se kolem nás zase jedna z vln perzekucí, zavírání. Ivan zuřil. Jeho zuřivosti byly vůbec pověstný. Není divu, že mu v mozku rozpáleným do běla naskočil Goebbelsův výrok: “Jak slyším slovo kultura, tak sahám po revolveru.” – “V tom případě jsme my Revolver Revue,” zakončil Ivan a mně to připadalo výborný. Trefný výraz pro naše bojovný zoufalství. Navíc je jasná ta asociace s revolverovou žurnalistikou a s revolving doors, otáčejícími se dveřmi, časopisy předávanými z ruky do ruky.
Jak a kde se Revolver Revue vyráběla?
Většinou v partě pěti, šesti lidí. Části Revolveru se tiskly na různých místech. Potom jsme jednotlivé buňky (smích) objeli a části navezli do “sběrny”. Tam jsme zatemnili okna a začalo se skládat a sešívat. Strašně pracovaly holky – Olinka Hochmanová, Lucka Váchová, Bára Veselá a další. Bylo to ohromně nabitý období mýho života, Revolver byl střed světa. Ale vůbec mě nebaví o tom mluvit. Je to poznat?
Jak byla u Revolverky zorganizovaná distribuce?
Rozstrkat časopis lidem bylo vždycky to nejobtížnější. Revolver Revue se dělalo postupně od několika desítek do několika stovek čísel. Nakonec vznikla i pobočka ve Zlíně, kde se číslo dál množilo. V různých městech jsme měli lidi, kteří dostávali pět, deset kusů, a rozmnožovali je a doručovali dál. Důležité bylo dodělat prvních, dejme tomu deset kousků. Ty jsme okamžitě rozvezli do bezpečí a pak už z nás spadlo napětí a nálada byla mnohem volnější. Už jsme věděli, že i když tajný přijedou a všechno v baráku zabaví, mají smůlu. Pocit z každýho hotovýho čísla byl bezvadnej. Byla to taková euforie, že se jí snad nemůže nic okolo tištěnýho a psanýho slova v mým životě vyrovnat. Ale zas až tak snadný to vždycky nebylo. Domeček Fandy a Olinky Hochmanových, kde jsme taky tiskli, policajti zapálili a zůstala z něj jen ohořelá ruina. Olinka před policajtama zdrhala po střeše. Lucie Váchová měla soud za letáky. No a mojí ženě Báře provedli estébáci taky do nebe volající sviňárnu. Vytáhli ji v šest ráno z postele a odvezli k výslechu. Ani se nemohla namalovat. Byla pěkně naštvaná.
Dodnes mnoho lidí nechápe, jak mohla Revolverka vycházet v takovém množství a kvalitě?
Chtěli jsme to dělat pořádně. Ne pár čísel na průklepáku pro deset známých. Začínali jsme sice klasicky s psacím strojem a kopíráky, ale velice rychle se přešlo na cyklostyl. Čím dál lepší stroje jsme dostávali z Polska a Maďarska. Jejich cesta k nám byla následující. Ze Západu dodali mašiny do Polska Solidaritě, když se Polákům zdály už zastaralý, tak je poslali Maďarům, nebo jsme je pronesli k nám. Nakonec jsme pro naši práci získali i lidi přímo v tiskárnách. Přes Josku Skalníka jsme část prací zadávali přímo profesionálům. Technicky nám pomáhal i Ivo Pospíšil z kapely Garáž. My se ho ani radši neptali, kde se to nebo ono dělá. Dneska to možná zní pitomě, ale my chtěli dělat revue pro masy, ne elitní samizdat. Podle polskýho modelu jsme měli k elitnímu disidentství dost přezíravý postoj. Snahy o masovost přinášely až nečekaný ohlas. Už před revolucí s námi například spolupracovala řada studentů, což byla na tehdejší dobu věc nevídaná. Jména jako Martin Weiss, István Lékó, Tomáš Kafka… prostě se prokopla bariéra oddělující disent a vysokoškoláky. Najednou se redakčních rad ilegálního časopisu začali zúčastňovat studenti – to bylo hrozně důležitý. Vznikaly taky groteskní situace. Martin Weiss a István Lékó mi měli předat v kavárně každý za sebe nějaký text, omylem se potkali a zdrhli, protože se báli sebe navzájem. Nebylo divu. Kdyby se provalilo, že spolupracují s Revolverem, čekal by je přinejmenším vyhazov ze školy.
Co jste chtěli v Revolver Revue nabídnout? Co kdo přinesl, nebo jste časopis naplňovali s určitou koncepcí?
Revolver měl regulérní redakční rady. Příspěvky jsme si rozdělovali do tří okruhů. Byla to současná česká produkce. Pochopitelně ta nezávisející na komunistovi. Publikovali u nás například Zajíček, Krchovský, Hejda, Havel, Novák, zavedení autoři z disentu a exilu. To jsme vůbec nerozlišovali. Velkou ambicí bylo tisknout i nový, dosud neznámý autory, především mladý, u kterých riskuješ. To dnešnímu Revolveru chybí. Druhá část byly překlady. Stopovali jsme hlavně naše polské a taky německé souputníky. Ale tiskli jsme i u nás zakázanou světovou klasiku, jako třeba Henryho Millera, Celina. Kromě takových literárních protoundergroundů v RR vycházely i čerstvý věci, třeba eseje Susan Sonntagové. Určitou inspirací určitě byla bývalá Světová literatura. Pokladnice překladů byla tenkrát napěchovaná k prasknutí. Kdo tady znal skvělé Poláky Hlaska a Grundzinského? Třetí oblastí byla ke konci osmdesátých let publicistika. I když jsme se profilovali jako kulturní revue, bylo důležité neustále informovat o demonstracích a uvězněných. Hele, mě to nebaví, to jsou starý věci. Už vím, proč mě to nebaví. Kdyby tady socialismus trval dalších deset let a my přežili, tak je neustále se rozrůstající a technologicky zdatnější buňka Revolveru historicky úžasně zajímavá. Ale všechno to šlo tak rychle. Koho to zajímá? Mě už ne. Ve svý době dobrej časopis. Kus života, no a co?
Jak jste sháněli peníze?
Tu a tam jsme něco dostali přes disidenty. Václav Havel nám, tuším, dal vůbec první dva tisíce. Barvy, přepisování, papír – to všechno něco stálo. Nějaký peníze přišly z venku, hodně pomáhaly i anonymní dary.
Revolver Revue se rozdávala nebo prodávala?
Prodávala. Já chtěl na začátku všechno dávat zadarmo. Realita mě z toho rychle vyvedla. Částečně bylo prostě nutné financovat další čísla prodejem. My okolo redakce jsme placený nebyli. Tehdy to byla samozřejmost, ale dneska mám pocit, že je to potřeba zdůraznit. Chtěli jsme ale zaplatit lidem, kteří Revolver přepisovali na cyklostylový blány nebo dělali jinou technickou práci.
Košířská madona visící v sále restaurace na Klamovce se stala logem Revolver Revue. Proč?
Klamovka byla jen jedním z center. Chodily tam spíš ty tvrdší party, pily pivo a smály se obrýleným intelektuálům. Na Klamovku jsme chodili jako písklata i v předrevolverový době. Bylo to báječný místo z mnoha důvodů. Důležitý bylo mimo jiné i to, že se v parku okolo hospody dalo dobře zdrhat před policajtama. Kontraband jsi ukryl do křoví a nejdřív zjistil, jestli je čistej vzduch. Fotka krásné ženy v sále nás s Viktorem Karlíkem zaujala okamžitě. Byl v tom i kus hravosti, kterou, myslím, lidi na Revolver Revue dost oceňovali. Mít na obalu femme fatale nebývalo v samizdatu zrovna zvykem. Taky jsme si to ale vypili. Tuším, že v kritice otištěné v Pražských komunikacích se ozval popuzený hlas, jak je to možný, mít na jedný stránce Lecha Wal˛esu a hned na druhý košířskou kurvu. Z jedný strany podzemní svatej, z druhý chytrá děvka. To se mi líbí.
Kdo byla ta ženská?
Šlo o reklamní fotografii, která měla pomoct prodávat český textil do Turecka. Našli jsme dokonce později fotografa a přes něho vypátrali dotyčnou dámu. Ta se s námi ale odmítla sejít. Fotografovi vzkázala, že si na ni máme uchovat vzpomínku jako na mladou kočku, že už vypadá dost jinak. Sama fotka byla z Klamovky několikrát ukradená a několikrát zase vrácená. Platnost správně zvoleného ochranného symbolu se prokázala tím, že když Klamovka kompletně vyhořela – dodnes se neví, jestli za to mohli policajti, nebo ne –, tak fotka zůstala na očouzených zdech netknutá.
Internetový obchodník roku 2009
Nedovolte mozku stárnout
