Portál
Nesystematické, silně aforistické a zároveň básnicky silné dílo F. Nietzscheho (1844–1900) je radikálním protikladem tradiční filosofie od Platóna po Hegela. Jeho vliv na myšlení 20. století byl ovšem trvalý a značný. Od poloviny sedmdesátých let minulého století má rozhodující úlohu zvláště pro současnou francouzskou filosofii. Uvádíme Nietzschovu pozici na tomto místě, protože jeho filosofie představuje patrně nejextrémnější pokus popřít snahu „třetího směru“ a na místo koncepce univerzálního zprostředkování postavit radikální pluralizaci a individualizaci. Nietzsche chce zcela rozložit myšlení ve smyslu „třetího směru“ a tak osvobodit život, aby dosáhl své neomezené vitální moci. Jsme nuceni se omezit na to, že naznačíme základní motiv jeho myšlení. V mnohém při tom sledujeme interpretaci G. Deleuze.
4.7.1 Východisko
Ve středu Nietzschovy filosofie je pojem života. Život v jeho smyslově vitální povaze je vlastním „subjektem“, kolem něhož se vposledku všechno otáčí. Tímto vitalismem (vita = život) se Nietzsche obrací jak proti empiristicko-mechanistické biologii, tak proti všem racionalistickým, transcendentálním či náboženským tendencím, jež pokládají za vlastní subjekt ducha neboli rozum. Podle Nietzscheho je rozum vitalisticky instrumentalizován. Není ničím samostatným, nýbrž funguje jako nástroj života.
Základním jevem veškerého života je vůle k moci, tedy jeho pud zvítězit nad silou působící proti němu. Život pak je určen kvalitativním rozdílem mezi dvěma základními silami života. Jednou je síla aktivní, druhou je síla reaktivní. Reaktivní síla vždy předpokládá sílu aktivní a „reaguje“ na ni. V obou silách vládne vůle k moci. Ale v aktivní síle se vůle k moci projevuje jinak než v reaktivní síle, a tak ukazuje, v čem záleží kvalitativní diference mezi těmito silami. Vůle k moci v diferenci sil činí veškerý život bojem, do něhož zároveň uvádí hodnotovou diferenci a hodnotový řád.
To, co má Nietzsche na mysli, můžeme ilustrovat na příkladu onemocnění rakovinou. Na jedné straně je aktivní síla organismu. Utváří, buduje, formuje, přitakává životu. Všechno podrobuje svému principu, pozitivnímu, silnému vitálnímu životu. Rakovinný nádor ztělesňuje reaktivní sílu. Předpokládá aktivní sílu organismu a obrací se reaktivně-záporně proti této aktivní síle života. V bujení rakoviny se dere k vítězství reaktivní vůle k moci, tj. snaží se oddělovat aktivní sílu života od toho, co dokáže. Vítězství reaktivní síly je vítězství popírání života, ničení, odstraňování toho, co je vyšší. Je to vítězství nestrukturovaného, destruktivního, o sobě beztvarého bujení nad aktivní, strukturující, tvořivou, formující, budující silou života. V tom se ukazuje kvalitativní hodnotová diference sil. V reaktivních silách působí vůle k moci nihilisticky.
Dalším základním pojmem v Nietzschově myšlení je věčný návrat téhož. Má na mysli nejen to, že život je procesem bez začátku a konce a že se ve svém stejném pohybu neustále vrací, ale chce také říci, že princip věčného návratu strukturuje vůli k moci v obou silách rozdílně:
Příklad: Aktivní život ve zdravém organismu uskutečňuje svou vůli k moci jako vůli k věčnému návratu téhož. Organismus se stále znovu buduje látkovou výměnou, růstem a rozmnožováním. Zcela jinak je tomu s rakovinou. Zvítězí-li nad aktivní silou, zničí sama sebe. Její vůle k moci se na ní samotné stává vůlí k nicotě. Zaniká spolu s organismem, který ničí.
4.7.2 Člověk a lidstvo
Nietzsche chápe člověka striktně vitalisticky, proto lze uvedenou koncepci plně aplikovat i na člověka. Také člověk je místem, kde spolu bojují obě síly. Podle toho, která síla převládá, rozlišujeme lidi aktivní (silné, vitální, tvůrčí) a reaktivní (slabé, obyčejné, neschopné). Ve znamení této diference je i život společnosti. Tím je zároveň dán hodnotový řád. Podle Nietzscheho je patrný v původním významu diference dobrého a špatného (Gut und Schlecht), kterou staví proti nepřirozené diferenci dobra a zla (Gut und Böse). Dospívá k tomuto závěru:
Co je dobré? – Všechno, co stupňuje pocit moci, samotnou moc v člověku. / Co je špatné? – Všechno, co pochází ze slabosti. / Co je štěstí? – Pocit, že moc vzrůstá, že je přemáhán odpor. / Nikoli spokojenost, nýbrž více moci. Nikoli všeobecný mír, nýbrž válka. Nikoli ctnost, nýbrž zdatnost (ctnost v renesančním stylu, virtú, ctnost bez morálky) / Slabí a nezdařenci ať zhynou: to je první věta naší lásky k lidem. A ještě jim k tomu dopomozme. / Co je škodlivější než jakákoli neřest? – Soucit činu se všemi nezdařenci a slabými – křesťanství… (VI, 170)
Tento přirozený řád hodnot byl realizován jen v počátečních stadiích dějin, ale i tehdy jen částečně. Tato panská morálka aktivní vůle k moci se nemohla trvale prosazovat. Ztroskotává na resentimentu reaktivních sil, který vedl k nastolení otrocké morálky.
Slovo „resentiment“ označuje strategii reaktivní vůle k moci: Nemůže-li se reaktivní síla odreagovat – třeba proto, že je na to příliš slabá nebo příliš neschopná –, pak dochází k reakci v nitru, v cítění, v sentimentu. Reakce se stane resentimentem, duchem pomsty. Tak se reaktivní síly stávají reaktivně tvůrčími a mohou pak vytvořit reaktivní kultury.
„Vzpoura otroků v morálce začíná tím, že sám resentiment se stává tvůrčím a rodí hodnoty: resentiment bytostí, jimž selhává skutečná reakce, reakce činu, a které se odškodňují jen imaginární pomstou. Zatímco veškerá vznešená morálka vyrůstá z triumfujícího přitakání sobě samému, otrocká morálka předem odmítá to, co je ,mimo‘, ,jiné‘, ,ne-Já‘. A toto odmítání je jejím tvůrčím činem.“ (V, 270 n.) Podle Nietzscheho jsou platónismus, židovsko-křesťanské náboženství, lidskoprávní étos, Kantova etika a socialismus různé varianty otrocké moráky.
„Vzpoura otroků v morálce“ tedy vede k přehodnocení přirozeného „vznešeného“ řádu hodnot dobré a špatné (Gut und Schlecht) v dobro a zlo (Gut und Böse). Aktivní „dobré“ se přehodnocuje ve zlo, zatímco „špatné“ se zhodnocuje v reaktivní dobro.
V panské morálce je dobrem to, co je aktivní, silné, urozené, vitální a zdravé. Špatné je to, co je slabé, neschopné, obyčejné, nemocné, nízké. Přehodnocení v otrocké morálce staví toto přirozené hodnocení na hlavu. Tak například Ježíš v kázání na hoře (Mt 5,3–12) blahoslaví „špatné“ (panské morálky) a voláním „běda“ (Lk 6,24–26) přehodnocuje dobré (panské morálky ve „zlo“. Otrocká morálka ukládá aktivnímu, silnému životu, aby byl soucitně solidární s nízkým-obyčejným životem, vegetujícím na primitivní úrovni, místo aby byl svobodný pro vlastní, aktivně vitální vůli k moci.
Na tomto pozadí lze u Nietzscheho rozlišit tři epochy dějin:
4.7.3 Nadčlověk
Hlásám vám nadčlověka. Člověk je cosi, co má být překonáno. Co jste vykonali, aby byl překonán? / Všechny bytosti dosud vytvořily něco nad sebe samy: a vy chcete být odlivem tohoto velkého přílivu a raději snad se vrátit k zvířeti, než abyste překonali člověka? / Čím je opice člověku? Posměchem nebo bolestným studem. / Urazili jste cestu od červa k člověku, a leccos ve vás je posud červ. Kdysi jste byli opice, a i nyní je člověk opice – více než kterákoli opice. / … Hleďte, hlásám vám nadčlověka. / Nadčlověk je smysl země. Vaše vůle nechť dí: Nadčlověk budiž smysl země! (IV, 14)
Typ nadčlověka ztělesňuje výhradní existenci aktivní vůle k moci po autodestrukci všeho reaktivního. V nadčlověku je život uvolněn k tomu, co dokáže. Čím je tento typ charakterizován?
Takto má nadčlověk ve svobodné vitalitě, nepodroben žádné, ať jakékoli, normě a přisvědčující jedině aktivní vůli k moci, tedy v tanci, smíchu a hře – takto má nadčlověk rozvrhovat své hodnoty a tím své bytí ve vývoji, svůj život. Nietzschova vitalisticko-historická („genealogická“) reflexe tedy vposledku vede k obratu k subjektu. A tento obrat zahrnuje tento radikálně osvobozený, smyslově vitální život, který ve svobodném projektu přisvědčuje své vůli k moci a sám sebe umocňuje.
4.8 Postmoderna
Slovem postmoderna se charakterizuje široký vývojový jev současnosti, který pozorujeme v tendencích společnosti a umění (např. architektury), a také ve filosofii. Základní postmoderní motiv, který se projevuje v nejrůznějších oblastech, lze shrnout takto: Velké univerzální koncepty moderny se odmítají. Jejich široký nárok na výlučnou platnost se popírá. Na jejich místo postmoderna klade radikální pluralismus, pluralitu tvůrčích, experimentujících projektů (výrazových forem života, společnosti, poznání a umění), jež koexistují vedle sebe bez nároku na výlučnost.
Uveďme některé univerzální koncepty moderny, které postmoderna kritizuje a zamítá: přírodovědecký obraz světa, vědecko-technicko-ekonomický komplex, který svézákonně přeměnil společnost ve společnost průmyslovou a formoval život lidí, celá soustava systémově podmíněných věcných tlaků a funkcionalit, která byla např. systémově teoreticky popsána v rámci sociologie, ale také velké systémové projekty filosofie, jako je Hegelova filosofie ducha, Marxova filosofie emancipace, logický empirismus. Všechny tyto univerzální koncepty si v nějaké podobě činí nárok na to, že závazně postihují celek zahrnující člověka, přírodu i společnost. Postmoderna tento nárok neuznává a rozbíjí tyto univerzální koncepty pluralizací. Z určitého hlediska tím přijímá základní motiv moderny: obrat k subjektu, a motiv svobodné společnosti, spočívající na autonomii. Postmoderna se obrací proti „modernistické“ moderně a nově odhaluje vlastní základy moderny. – Následující citát z W. Welsche diferencuje pojem postmoderny.
Postmodernu zde chápeme jako stav radikální plurality a obhajujeme postmodernismus jako myšlenkové zpracování tohoto stavu. […] Základní zkušeností postmoderny je zkušenost nepřekročitelného práva velice rozdílných forem vědění, projektů života, vzorců jednání. Tyto konkrétní formy rozumu se vykazují samy sebou jako smysluplné. […] Prohibitivním důsledkem a druhou stranou tohoto zásadního pluralismu je jeho antitotalitní opce. Na základě zkušenosti práva rozdílného a na základě pochopení mechanismu, jímž se toto právo ignoruje, postmoderna se ofenzivně staví za mnohost a se vší rozhodností proti všem starým a novým nárokům na hegemonii. […] Postmoderní pluralita jde ruku v ruce nejen s větší svobodu, nýbrž je spojena rovněž s tím, že vidíme ostřeji váhu problémů neboli že získáváme novou senzibilitu pro problémy. Tyto problémy jsou rázu jak praktického, tak teoretického. (4 n.)
Filosoficky se postmoderna artikulovala především ve Francii, kde nabývala stále více na významu po roce 1975. K nejvýznamnějším francouzským filosofům, kteří se řadí k postmoderně, patří M. Foucault, J.-F. Lyotard, J. Derrida, G. Deleuze a J. Baudrillard. Za klíčové dílo, jež podnítilo širokou diskusi o postmoderně, je pokládána Lyotardova kniha La condition postmoderne (Postmoderní situace, 1979). Postmoderně blízcí jsou také Austroameričan P. Feyerabend a Němci O. Marquard a P. Sloterdijk.
Můžeme se ptát, které filosofické motivy se v naznačené problematice postmoderny staly směrodatnými. Vidíme, že svou úlohu mělo a v postmoderně se setkalo několik přístupů:
Tak jsme se seznámili s problematikou postmoderního myšlení. Vidíme, jak se v tomto myšlení základní téma „třetího směru“ pluralisticky rozpouští v nezprostředkované mnohosti jazykových her, v „pragmatice jazykových částic“ (Lyotard).
Rozptyluje se v oblacích, jež se skládají z jazykově narativních, ale také denotativních, preskriptivních atd. prvků. Každý z nich s sebou nese pragmatické valence sui generis. Každý z nás žije v bodech, kde se mnohé z nich vzájemně křižují. Netvoříme jazykově nutně stabilní kombinace, a vlastnosti těch, které tvoříme, nejsou nutně sdělitelné. (Lyotard, 14 n.)
Je ovšem otázka, zda tato pluralita může mít ve filosofii poslední slovo. Snaha o humánní uspořádání našich sociálních institucí ve státě a ve společnosti, v právu a hospodářství, ale i náš vztah k přírodě a naše odpovědnost za budoucí generace předpokládají všeobecné přijetí určitých platných skutečností. Patří k nim např. základní mravní principy, lidská práva, sociálně uznávané postupy legitimování, ale také určité sociálně uznávané vědění o člověku, přírodě a společnosti. Bez akceptace takových platných skutečností nemohou být sociální útvary, jak se zdá, lidsky žitelnými podobami konkrétní svobody. Také pluralistická společnost je společností jen v té míře, jak není pluralistická, nýbrž vytváří identitu.
Ukázka z knihy Úvod do filosofie.
Internetový obchodník roku 2009
Nedovolte mozku stárnout
