Portál
Po léčebné kúře se jedla večeře – děti nám usmažily plantejny,
protože věděly, že je miluji, a pak se šlo spát. Flor se zasunula do
svého spacáku a moskytiéry a chystala se usnout, ale nebylo jí
přáno, přestože většinou usne velmi rychle. Martin totiž zaslechl
někde z dáli ašháninskou hudbu a začal se oblékat, že se jde podívat
na místo, odkud hudba zní. Přidala jsem se k němu, i když
se mi chtělo hrozně spát. Flor se však vzbudila a řekla velmi podiveně:
„Kam si myslíte, že jdete?“
Odpověděli jsme, že se jen chceme podívat, odkud jde ta hudba,
a poslechnout si ji, ale Flor najednou, úplně čilá, se posadila
na posteli a pravila: „A nezbláznili jste se náhodou? Tady jste
u Ašháninků v jejich vesnici, tady se nemůžete jen tak procházet,
jak se vám zachce. Nikdo vás tu nezná a navíc jsme u Satipa.
Tady řádili teroristi jak zběsilí. Ven prostě nepůjdete.“
„Ale, Flor, teroristi nás určitě nezabijou…“ bráníme se. Někdy
to s tou ochranou opravdu přehání.
Ale Flor se už pomalu obouvá: „Ne, teroristi ne, ale Ašháninkové
ano!“
Koukáme vykulení. Tak teď už to nejsou teroristi, ale Ašháninkové?
Zase ten starý příběh o Ašhánincích -zabijácích?!
Flor to ale bere vážně. Jde přes dvorek a ťuká na Mariu, aby šla
ven. Spolu se vracejí zpět k nám do domečku a zde přednese Flor
otázku, jestli by s námi nešla Maria na procházku, že se chceme
jít podívat na zpívající Ašháninky a že jsme chtěli jít sami. Maria
vytřeští oči: „No, to ne, to nemůžete! Vy totiž něco nevíte. No, já
vám to řeknu. Oni tady letos zabili dalšího člověka.“ Jak to myslí?!
„Letos“ a „dalšího“?!
„No, loni to byli dva Francouzi, ale to se nestalo v naší vesnici.
Udělali to nahoře u řeky Ene.“
„A proč je zabili?“ ptáme se a Maria, stejně jako odpoledne její
kamarádka, tlumí hlas: „No, to víte, byl tady ten terorismus a lidi
jsou tak nejistí a bojácní, že každého nově příchozího radši zabijou,
než aby se nechali překvapit, že zabije on je! To dá přece
rozum! No, já vím, tihle byli Francouzi, ale to oni zjistili až potom.
Neměli je zabíjet. Ale je to přece jasné – když byli cizí. No,
vlastně ti, co je zabili, byli opilí…“
„A jak je jako zabili?“ Ptáme se, ale kdo se moc ptá, moc se
dozví – zastřelili je do zad, šípem. Prý se nalézali na jejich území
bez povolení, bez předchozího varování, bez průvodce, a tak je
zastřelili. Taky prý zastřelili jednoho dřevaře.
„A teď vám řeknu, koho zabili na řece Tambo! To byli tři dřevaři,
no víte, jak jezdí kupovat dřevo od komunit, protože ty lesy
kolem patří komunitám…, no, ale rozbilo se jim auto, a tak dva
šli pro pomoc do ašháninské vesnice, a jak tam vkročili, tak je
zastřelili šípy a ten třetí, když to zjistil, utekl, uplaval po řece
a zachránil se.“
Martin si už pomalu začíná rozvazovat boty. Ale Maria se teprve
dostává ke zlatému hřebu večera: „No, a tady u nás jsme zabili
toho jednoho Itala, co tady šel okolo s batohem. Šel sám a to se
nám zdálo moc divné. Jeho mrtvé tělo je teď v jednom tubusu toho
můstku, co vede přes řeku. Jeho duch teď hlídá náš most a řeku,
aby se nerozvodnila.“
Tak to dávalo smysl.
„No, tak chtěli byste se teď jít podívat na tu hudbu?“ nabízí
zcela vážně Maria svůj doprovod, ale prý si s sebou nemáme brát
foťáky ani kameru, to by se lidem nelíbilo. Ale my kroutíme hlavou,
že to je dobré, že asi radši půjdem spát a spokojená Flor se
zase už zapíná do spacáku. Maria se diví, proč nechceme, přece
když budeme s ní, tak se nám nic nestane, ale my nejsme naivní.
Děkujeme a zavíráme za ní dveře. Most má totiž tubusy tři
a v těch dvou evidentně ještě další duchové chybějí…
Internetový obchodník roku 2009
Nedovolte mozku stárnout
