Portál
Problém empatie jako lidské schopnosti spoluprožívat a rozumět myšlenkám, pocitům a jednání druhého člověka má v kontextu Diltheyova díla zvláštní význam. Dilthey je ve své době, v epoše proniknuté duchem racionality, zastáncem všestranného rozvoje člověka jako individua i společenské bytosti různými prostředky, tedy i těmi subjektivními. Jako by se pokoušel znovu oživit, samozřejmě v jiném kontextu, Komenského nárok: omnes omnia omnino, učit všechny všemu všemi možnými prostředky. A k těmto prostředkům, jimiž má být vybaven každý, kdo vychovává a učí, patří vedle odborných znalostí, mravních a charakterových předpokladů a komunikačních schopností také schopnost pochopit a porozumět tomu druhému. Empatie je tedy u něj výchovným předpokladem sui generis, nesrovnatelným s žádným jiným.
Empatie vychovatele je smysluplným pedagogickým předpokladem jen za určitých podmínek. Je účinnou výbavou učitele a vychovatele v podmínkách „neautoritativní výchovy“. Toto contradictio in adiecto nevyjadřuje některou z pedagogických krajností, experimentujících s odstraněním autority dospělého vůbec a nahrazením autoritou vůdce dětského kolektivu, nebo s odstraněním autority vzdělanějšího a vědoucnějšího popřením hodnoty vzdělanosti nebo hodnoty sociálního chování či prosté slušnosti, ale vyjadřuje Diltheyem často preferovanou atmosféru, která je pro výchovu a vzdělání živnou půdou. Jedná se o takové výchovné prostředí, v němž vládne přirozená autorita, a o takové výchovné vztahy, jejichž hlavním kritériem je, že jednomu záleží na tom druhém, že jeden respektuje toho druhého v jeho jinakosti, svébytnosti a individualitě. Empatický učitel je ten, který nepodřizuje všechno dění ve škole pouze výuce, neomezuje své nároky k žákům pouze na kázeň a pořádek, netoleruje jen konvenční chování.
Jak již bylo řečeno, lidská empatie má neracionální charakter, ale některé součásti empatie, jako například schopnost projekce do druhého člověka, pokus dívat se na věci očima druhého, metoda nápodoby gest, mimiky, hlasu, postoje, jsou neseny racionální snahou co nejvíce se přiblížit vnímání, myšlení a jednání jiného člověka. Právě řada způsobů přiblížení se druhému je využitelná ve výchově.
Hloubka empatie závisí jednak na verbální i neverbální komunikační schopnosti a jednak na schopnosti uvědomit si vyslané „signály“, porozumět jim, reagovat na ně a využít jich. Právě v tomto vyšším stupni empatie, záměrné empatii, která je využitelná zvláště v oborech spočívajících na jednání s lidmi, mimo jiné i v pedagogice, se ukazuje, že empatie není jen vrozenou schopností každého člověka, ale že pro výchovné využití musí být vědomě pěstována.
Specifickým rysem výchovných vztahů je to, že se neomezují na formální výměnu informací, ale mají osobní, často nenaplněný charakter; schopnost učitele reagovat na slovo, pohled, gesto může naplnit, zosobnit a konkretizovat onen původně ambivalentní vztah, využít ho ve prospěch výuky a výchovy. V okamžiku empatického sblížení se totiž učitel stává pro žáka důležitým, stává se často vzorem a rádcem, ovlivňuje jeho jednání, hodnotovou hierarchii, zájem a nadšení pro obor nebo určitou činnost. Zosobnění vztahu učitel–žák činí z empatie, jako jeho předpokladu, jeden z faktorů významně iniciujících a ovlivňujících výchovu.
Internetový obchodník roku 2009
Nedovolte mozku stárnout
